Amnesty International Česká republika

Aktuální téma-azylový systém v Turecku

Aktuální téma-azylový systém v Turecku

Zanecháni bez pomoci: Uprchlíkům v Turecku je azyl stále odpírán

Shrnutí

Tato zpráva shrnuje současnou situaci na poli azylové a migrační politiky v Turecku- v zemi, která svou polohou po tisíciletí představuje strategický bod, jakousi spojnici mezi Evropou, Asií i Afrikou. Nejen jako brána do Evropy, ale i místo, kde je možné žít lepší život- tak je mnohými vnímána tato země čelící silnému náporu uprchlíků.

Každým rokem se do Turecka dostanou tisíce žadatelů o azyl z více než 30 zemí. Turecké úřady se sice situaci snaží čelit s větším nasazením a odpovědností než kdy předtím, chybějící legislativa a nedostatečné začleňování mezinárodních standardů v azylových procedurách však tyto snahy často zcela zadusí. V zemi, kde neexistuje komplexní systém azylového práva tak vzniká velmi nepřehledná situace znemožňující rychlé vyřizování stále rostoucího počtu žádostí o udělení mezinárodní ochrany (azylu). Naopak tím vzniká výrazný prostor ke korupci a svévolnému rozhodování o osudu uprchlíků. Tento článek si proto klade za úkol na tyto základní negativní jevy upozornit, blíže rozebrat jejich důsledky a možná řešení.

Volání po legislativních změnách

Turecko patří mezi původní signatáře Úmluvy o uprchlících z roku 1950 a je členem Výkonné komise Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Je však jediným státem, který i nadále na svém území zachovává v platnosti tzv. omezenou geografickou působnost . To znamená, že pravidla Úmluvy platí jen pro uprchlíky a žadatele o azyl pocházející z členských států Rady Evropy. Fakticky však v Turecku nebyla nikdy zavedena azylová procedura ani pro evropské žadatele, nehledě na to, že většina uprchlíků a žadatelů stejně pochází z jiných regionů.
V důsledku toho otevřela UNHCR svojí kancelář v Turecku v roce 1960, aby mohla vyřizovat případy žadatelů pocházejících z ostatních států. Na základě tiché dohody mezi UNHCR a státními složkami pak byli ti, jimž byl přiznán status uprchlíka díky UNHCR přesídleni do jiných smluvních zemí Úmluvy.
Od roku 1994 však Turecko vyžaduje, aby i uznaní uprchlíci z rozhodnutí UNHCR současně zažádali o udělení mezinárodní ochrany i státní složky. Vzhledem k tomu, že v Turecku stále chybí jasná pravidla pro udělení statutu uprchlíka, dochází ve většině případů k pouhému dublování již dříve vydaného rozhodnutí. V některých případech však ne a jejich počet poslední dobou výrazně narůstá.
Aby se nadále předešlo těmto nejasným situacím, je třeba, aby v Turecku fungovala jen jedna azylová procedura vedená státem. K tomu je však nejdříve nutné odstranit klauzuli omezené geografické působnosti v Úmluvě a v neposlední řadě zavést jasná pravidla podávání a vyřizování žádostí o azyl.

Přístup k řízení o udělení mezinárodní ochrany a princip nevydání do země původu (non-refoulement)

Základním problémem je v tomto aspektu zákonné ustanovení, které bere v úvahu a ukládá povinnosti pouze těm žadatelům, kteří do Turecka přišli přes hraniční přechody. Z pohledu státu tedy nelze přijmout žádost toho, kdo překročil hranice přes moře, na souši nebo na mezinárodním letišti, neboť podle tohoto ustanovení se v těchto případech ještě nejedná o turecké teritorium, a to i přesto, že toto pravidlo naprosto neodpovídá mezinárodním standardům.
V Turecku existuje zákonná garance práva podat žádost o azyl všem, kteří legálně a se všemi potřebnými doklady vstoupili na území státu. Navzdory této garanci je toto právo často žadatelům upíráno.
S tím souvisí i problematika nucených návratů a principu nevydání do země původu. Tento základní princip mezinárodního práva stanoví, že státy jsou povinny zdržet se navracení osob do zemí, kde mohou čelit vážnému porušování lidských práv nebo jinému nebezpečí. Tento princip má být aplikován bezpodmínečně, tedy bez ohledu na to, jak, kde a s jakými doklady osoba do země vstoupila. Turecká legislativa a její omezující ustanovení tomuto neodpovídají. Navíc se stále množí případy zaznamenaných nucených návratů , včetně osob, kterým byl již status uprchlíka udělen ze strany UNHCR, ale jejichž žádosti byly zamítnuty ze strany státu. V mnoha případech pak deportovaným nebyla dána možnost se proti rozhodnutí o vyhoštění odvolat.

Spravedlivý a efektivní proces přiznávání mezinárodní ochrany

Jak již bylo uvedeno na začátku, v Turecku vedle sebe fakticky běží dva systémy udělování mezinárodní ochrany (tedy statutu uprchlíka). Tyto se zpravidla jen kopírují, nicméně není tomu tak vždy.
Jako problematické body se z tohoto hlediska zdají být především následující fakta:
• Vyšetřování je ve státní sféře často uskutečňováno úředníky, kteří nejsou vyškoleni a nemají dostatečné znalosti o tom, jak tuto proceduru vést.
• V Turecku není zaveden informační systém o zemích původu, což znemožňuje objektivní posouzení, zda je žádost o udělení azylu opodstatněná nebo nikoliv.
• Zákonné právo na tlumočníka není vždy dodržováno.
• Právo na právního zástupce poskytnutého státem není v první instanci zajištěno a o možnosti zažádat o něj v odvolacích řízeních žadatelé častou nejsou informováni.
• Není zde právo na samostatné odvolání. Žadatelé sice mají právo odvolat se proti rozhodnutí ke správnímu soudu, nicméně tato možnost s nimi často není komunikována. Podané odvolání navíc nemá suspenzivní účinek, což znamená, že žadatel může být deportován ze země ještě předtím, než je jeho odvolání vyřízeno.
Tyto nedostatky, jakož i samotný fakt existence dvou paralelních systémů mají za následek, že vyřizování žádostí o udělení azylu spadá hluboko pod mezinárodní standardy.

Hospodářská a sociální práva uprchlíků a žadatelů o azyl

Od okamžiku podání žádosti o azyl je žadatel povinen se zdržovat v jednom z 28 provinčních, tzv. satelitních měst, dokud jim není přiznán status uprchlíka a mohou být za asistence UNHCR přesídlení do třetí bezpečné země. Žadatelé se také musí hlásit úřadům obvykle jednou za týden, někdy dokonce častěji. Přístup k mnoha základním právům a službám mají velmi omezený, v základě se dá shrnout následovně:
• Přístup ke službám závisí na tom, zda mají žadatelé o azyl nebo uprchlíci povolení k pobytu, které se obnovuje každých 6 měsíců a poplatek za něj činí 300 tureckých lir (cca. 150€)
• Přístup ke zdravotní péči je pro uprchlíky a žadatele omezen. Úroveň zdravotních služeb se pak odvíjí od města, kde tito pobývají.
• Přístup k základnímu vzdělání pro děti žadatelů a uprchlíků je také závislý na tom, zda je rodina registrována a v jakém provinčním městě se nachází. Obecně je jim školní docházka umožněna.
• Zajištění ubytovacích kapacit ze strany státu pro žadatele o azyl a uprchlíky není poskytováno.
• Přístup na pracovní trh mají žadatelé o azyl a uprchlíci teoreticky volný. Nicméně i zde platí regulace, podle níž mohou zažádat o pracovní povolení jen ti, kteří mají povolení k pobytu a dostanou pracovní nabídku. Ve skutečnosti je však nalezení volného pracovního místa v izolovaných provinčních městech pro tyto skupiny téměř nemožné.

Úloha EU v ochraně uprchlíků v Turecku

Bezpečnostně orientovaná politika EU ve vztahu k migračním tokům vedla k vytvoření systému velmi striktních pravidel,která mají pomoci zamezovat nelegálnímu vstupu na území EU.
Turecko jako země, která na jedné straně bezprostředně sousedí s EU a na druhé straně má dlouhou hranici se státy jako je Írán a Irák, je proto vystavena velkému tlaku z obou stran- přílivu osob z východu a neprostupnosti západu. Tento tlak je důsledek nejen specifické polohy této země, ale i jejího relativně málo striktního vízového režimu, který navenek silně kontrastuje se standardy EU a vnitřně svým výsledným negativním efektem pro žadatele o azyl.
Dalším velmi důležitým aspektem vztahu EU k Turecku je fakt již mnoha let trvajícího přístupového procesu Turecka do EU, který klade právě na tureckou migrační politiku významné nároky. V této souvislosti Turecká vláda v roce 2005 spustila Národní akční plán azylu a migrace (NAP) , který je prvním krokem k uvedení tamní azylové a migrační politiky do souladu se standardy EU. Tento program obsahuje mnohá zlepšení, avšak stále opomíjí některé důležité mezinárodní principy a především má stále podobu politické deklarace, nikoliv vynutitelného práva. I přesto znamená velmi důležitý počin k nastartování potřebných reforem.
Závěrem je třeba zmínit, že EU by v souladu s principem sdílené odpovědnosti měla Turecku nabídnout odbornou i finanční pomoc, aby země byla schopná nejen rychleji dostát svým mezinárodním závazkům a závazkům vůči EU, ale především zajistit dostatečné kapacity pro žadatele o azyl a uprchlíky na svém území. Pokud chce ostatně EU efektivně bránit vzrůstající vlně imigrace na své teritorium, nic jiného ji na tomto poli nezbývá.

Použité zdroje:

AI report EUR 44/001/2009, See Stranded: Refugees in Turkey denied protection