Barbína v kukuřici

Vítek Janda, středoškolský profesor, se s humanitární pomocí ze sbírky od studentů gymnázia vydal na začátku října na srbsko-chorvatskou hranici. Přečtěte si o jeho zážitcích.

Vítek Janda, autor textu, zcela vpravo

Zakrývají si tvář, ze tmy vstupují do bodavého světla reflektorů. U obou dodávek běží motory. Natočili jsme je tak, aby svítily doprostřed cesty na část již vyskládaných pytlů s věcmi. Svítit musíme, jinak by nás nikdo neviděl a oni by nejspíš sešli z cesty, neboť v poli hned za námi mají zatočit vlevo. Prudká světla uprostřed temné noci možná trochu nahání strach, ale jinak to nejde. S viditelnou úlevou zjišťují, že nejsme policie ani vojáci, kteří by jim snad mohli sdělit, že jdou už pozdě, protože tento ilegální přechod je již zavřený a oni by se možná museli otočit zpět, nevědouce kam. Také byli rádi, že nejsme nikdo z těch, kteří po nich opět budou chtít peníze za to, že je převedou přes hranici. Ostatně málokdo tuší, kde právě je. I my se už za celou noc, den a noc špatně orientujeme, v jaké zemi se vlastně nacházíme. Teď ale bezpečně víme, že stojíme na prašné polní cestě uprostřed kukuřičných lánů, je jedenáct hodin večer a asi dva kilometry od nás, za srbsko-chorvatskou hranicí, a to už víme jen velmi zprostředkovaně, se má rozkládat velký tábor. Tovarnik.

 

Oni a my. My: šest lidí s dvěma dodávkami. Nyní jsme již velmi unavení hodinami strávenými za volantem, za sebou již bezmála tisíc kilometrů. Oni: běženci, uprchlíci, migranti – dospělí, děti, babičky, tátové, strejdové, dědečci, kamarádi, tety, mámy, rodiny, solitéři. Lidé se jmény, která my však neznáme, ani oni neznají ta naše. Mají za sebou několikanásobně více kilometrů než my. A nejen kilometrů. Vystupují z autobusů a ve skupinách nás míjejí. Nemají čas, smějí se u nás zastavit jen na chvíli.

Snažíme se mít systém. Tereza doslova odchytává matky a otce s malými dětmi. Rychle saháme do připravených pytlů s roztříděnými věcmi. Někteří mají na sobě jen navlhlou košili, na nohách žabky, často jdou bosí, některé děti jsou takřka nahé. Nutíme je svléknout mokré a špinavé svršky, které házíme stranou do tmy mezi vzrostlé klasy. Oblékají si suché věci. Podstatná je velikost, pánské – dámské se tolik neřeší. Já vynáším z auta další pytle, ale už v úložném prostoru rozděluji poslední bundy a kabáty, těch je málo. Mára se snaží pomáhat třídit a nosit další věci – potraviny, pleny, vložky, hračky. Mojaš podává vodu a ukazuje směr další cesty. „Jděte tudy, jsou to asi dva kilometry.“ Jitka vysvětluje, že je ta cesta bezpečná. Ano, mají jít do tmy, v kukuřici vysekaným a vyšlapaným koridorem. My tudy jít ani jet nesmíme. Je to ilegální přechod. Na obou stranách, tedy jak na té srbské, tak i na chorvatské, jsou policisté, vojáci, červený kříž. „Asi dva kilometry. Cesta je bezpečná. Tam je tábor, tam si odpočinete.“  Této informaci nezbývá než věřit. Také doufáme, že je pravdivá, že je neposíláme do nějaké pasti. Sami ničemu nerozumíme, teď není čas a ani síla nad něčím moc přemýšlet. Máme vytřeštěné oči, přebíjíme nevyspání, snažíme se ve tmě rozlišovat kusy oblečení, které se nám pomalu začíná míchat a vzniká tak uprostřed prašné cesty nepřehledná hromada. V pauzách mezi příchody dalších a dalších skupinek z dalších a dalších autobusů si chceme odpočinout, ale raději se věnujeme rychlému urovnání bot, kabátů, trik, přikrývek a všeho dalšího, abychom byli připraveni na další a vše probíhalo co možná nejrychleji.

Další autobus. Nejdříve slyšíme hlasy, šustění igelitových tašek, kroky v prachu. Rozeznáváme siluety postav. Někteří jdou jistě vpřed, jiní zase před našimi dodávkami váhavě zpomalí. Hned navazujeme komunikaci. Anglicky a Jitka arabsky. Většina z nich ovládá základní anglické fráze, hodně z nich je velmi slušně jazykově vybavených. Na vybavování ale není čas. „Jackets? Shoes? Deky?“ Některé až k nám „na odbočku do Chorvatska“ dovezly ošuntělé taxíky. Ti si u našeho zastavení berou třeba jen vodu, ptají se na cestu. Oblečení mají v pořádku, pěkné, z kvalitního materiálu. Jen pomačkané.
 

Filip v ruce drží krabici z kartonu plnou autíček, panenek, medvídků, drobných hraček, od kterých děti u nás již odrostly. Jejich matky je přinesly do školní charitativní sbírky. Doma již zbytečně zabíraly místo, přesto, když je vykládaly ze své tašky do papírové bedny, myslely na to, jakou radost z nich jejich děti měly. Myslí na děti. Všichni na ně myslíme, ale matky na děti vždy myslí nějak jinak. S radostí, strachem o ně, bolestí. A teď jsou tyto vzpomínky v krabici, Filip ji drží v ruce a těkavým pohledem hledá dítě, kterému by hračku předal. Je jich tu docela hodně. Výrostci, děti ve věku mých holek – tedy tak šestá až osmá třída. Kráčí vedle svých rodičů nebo švitoří ve skupince. Menší děti jdou poslušně a hlavně pozorně za ruku. Jsou tu i hodně malé děti, dokonce i kojenci. Myslím, že nebude tak vzácnou výjimkou malé dítě narozené již mimo domov svých rodičů, narozené v táboře nebo možná i někde cestou. Dostávají deky, pleny přebalují často hned namístě, čepičky, zavinovačky. Máme i několik nosiček i skládacích kočárků. Dětské výživy, vody, hygienu. Voda a nějaké potraviny tu již jsou od jiné skupiny dobrovolníků, něco zřejmě i od Červeného kříže. Někteří dospělí, stejně tak i děti, jsou nemocní. Mají teplotu, jsou nachlazení. Prosí nás o léky. Jsme vybavení, ale nejsme lékaři. Všechny děti jsou statečné, křik a pláč jsou výjimkou. 

Jdou za vedoucím své skupiny, který má baterku, dává povely a vysvětluje. V dětských očích často vidím vzrušení, vnímají to jako bojovku, jako dobrodružství. Za tímto polem je cíl hry. Alespoň té dnešní. Tam se sečtou body a ten, kdo vyhraje, dostane veliký dort, o který se samo sebou podělí s ostatními. Tohle děti umí, v tom je jejich ohromná síla. Filip oslovenému klukovi ukazuje krabici a vybízí, aby si něco vybral. Nemůžete si ale vzít hračku a jít, když jich je tam tolik, pořádně je ani nevidíte, nemáte je vyzkoušené, ani prohlédnuté. Na to ale není čas. Dospělá ruka už dítě táhne dál, tak Filip pro něco sáhne, vtiskne mu do ruky, usměje se a pohladí. Dítě i s hračkou mizí ve tmě. Kdy si jí asi bude moci prohlédnout, pohrát si s ní, zjistit vůbec, jestli se mu líbí? Nesu další pytel a pozoruji, jak skupina odchází a přitom slyšíme, jak dorazil další autobus. Jen tento večer jich prý je sedmnáct.

Pokaždé, když jdu pro něco do kabiny dodávky, tak při vystupování nedokážu najít ten správný schůdek a sjedu po zadnici na zem, vypadnu a můžu být rád, že se přidržuji dveří. Jsme na tom všichni podobně. Máme trhavé pohyby, rozevíráme oči doširoka, abychom lépe viděli, bojujeme proti spánku a únavě. Kouříme, ale jen velice rychle. Jdou další. Hromada na cestě se pomalu stává opravdu nepřehlednou. Muž v čele skupiny má v ruce baterku. Anglicky a s milým úsměvem pozdraví, ve dvou větách informuje, že jsou ze Sýrie, že je to jeho rodina, a že nám velice děkují. Co tam děláme, vidí sám, nemusíme moc vysvětlovat. Mateřštinou k rodině vydá strohý povel, chápeme, že jim říká, že si zde mohou vzít či vyměnit oblečení, napít se vody, ale zdržet se jen tak na dvě minuty. Nepředstavujeme se, jen maximálně účelně říkáme, co máme. Tady pro děti, tady pro ženy, tam možná ještě něco pro muže, ne, bundy ani pánské boty už nemáme. I am very sorry.

Všichni za všechno děkují. Často se nás sami ptají, odkud jsme. Většinou rychle pochopí.  Filip opět bere do ruky papírovou krabici. Už není tak plná. Na kraji již špatně ohraničitelné hromady věcí stojí malá, asi sedmiletá dívka. V ruce drží dámskou prošívanou vestu a velké sandály, lahev vody. Nejspíš jí to někdo z rodiny dal do ruky. Ona má za úkol vše držet. Trochu překáží, tak jí kdosi asi o půl metru posouvá stranou. Dostala se nyní do přímého světla reflektorů naší větší dodávky. Oslněná bolestivě zavřela oči a jen škvírkou jednoho hledí přímo do zdroje světla. Stojí a její světlé vlasy září jak měsíční halo. Ženy v šátcích se sklánějí k zemi a hledají, co by mohly využít, pro své muže, pro své děti, pro sebe. Jen toho nesmí být moc. Nemají zavazadla, nemohou nic vláčet. Vybírám dámský kabát či bundu, nabízím, for you, take it. Žena v šátku se podívá na svého muže, na své dítě, vidím, že rozmýšlí velikost. Podívá se na mě, usměje se, vidím hluboké temné oči, krásné, unavené, s nadějí i strachem, bolestí. Thank you. Ale nic si nevezme. Mezitím mi bundu z ruky bere asi sedmnáctiletý kluk. V teplákách, žabkách a jen v nátělníku, který už musí mít na sobě minimálně týden. Podívá se mi přímo do očí s nevyslovenou prosebnou otázkou, jestli smí. Of course! Myslím na několik svých studentů, kteří tak ve druháku mohli být přibližně stejně staří jako on. Nátělník si sundává, je propocený a musí studit, zahazuje ho do kukuřice a hned obléká bundu. Poděkuje a rychle pokračuje dál. Pociťuji dosud nepoznaný druh štěstí. Možná je i intenzivnější než jeho radost z teplého a suchého oblečení.

Mezi ní a zdroj světla někdo vstoupil. Její vlasy zhasly, opatrně otevírá oči. Velké, dětské, hnědé oči. Krásné. Svůj pohled zvedá k vysoké postavě. Filip se naopak mírně sklání a nastavuje již přebranou krabici. Take a toy! Teď svítí Filipovi konečky vlasů, probleskují jeho bílé zuby z širokých úst. Velké, zarudlé oči nejsou v kontrastu světla a tmy vidět. Ona o nich ale ví, vidí je s celou tou únavou, odhodláním někomu teď udělat radost a tím snad i dočerpat energii. Filip potřepe krabicí, aby se hračky ze dna dostaly napovrch. Ona stojí, do bedny se podívá jen letmo, opět se snaží prozkoumat Filipovu tvář. Jeho kostnaté tělo společně s krabicí vrhají přes ni, přes věci, až dále na prašnou cestu nelidsky protáhlý, zdeformovaný stín, který se vlní pod postavami rotujícími kolem hromady oblečení. Vedoucí skupiny vlídně, ale nekompromisně, vyzívá k odchodu, k pokračování v cestě. Hlasitě nám za všechny děkuje, baterkou ostatním ukazuje další směr cesty, který mu předtím Mojaš popsal. Všichni poslušně zanechávají prohrabávání věcí na zemi, vracejí zpět kusy, které vyhodnotili jako pro ně nepotřebné, příliš velké nebo malé, které mohou lépe posloužit někomu jinému. Muž stojí uprostřed temné odbočky, pohyby baterkou kyne ostatním. Někteří ho již z obou stran míjejí, postupují dál do tmy, jen ještě nohy, které odráží nízké světlo reflektorů našich dodávek, jsou vidět, pak už jen trochu slyšet. Filip s trochou nervozity z krabice vytahuje panenku. Vybral ji jako vhodnou hračku pro tuto dívku. Barbína je nahá, nohy i ruce nepřirozeně trčí na všechny strany. Blonďaté vlasy, trochu v drdolu, trochu rozcuchané. Dívají se na ni oba, Filip udělal krok stranou a na barbínu dopadl tenký, ale intenzivní paprsek světla, který rozsvítil její vlasy. Oba si jí prohlížejí a pak se dívají na sebe. Doma má lepší. Tyrkysové šaty, střevíce. Není rozcuchaná, ani ušmudlaná. Má pro ni dvoje náhradní úbory. Večerní purpurovou toaletu a sportovní outfit na odpolední setkání při golfu. Doma měla lepší. Dostala ji od babičky. Ta s nimi není.

Zvedám na zemi ležící oblečení, otáčím se s ním do světla a kontroluji, jestli pochází z našich věcí, nebo na zem někdo odhodil již své použité. Vyklepávám prach, skládám a hledám nejvhodnější pytel, kam by mohlo patřit. Už je to spíš marnost. Věci jsou pomíchané. Je to jen taková bezděčná činnost, snažím se odpočinout si a přitom něco dělat. Naše stanoviště se vyprazdňuje, pozoruji dění kolem sebe. Dívka si složitě přendává věci do jedné ruky, bere si panenku. Její pohled několikrát přeskočí ze strnulého výrazu barbíny na Filipa. Ten se už trochu zautomatizovaně na dívku usměje, pohladí ji. Ona anglicky hezky poděkuje, udělá dva kroky vzad prohlížejíc si novou hračku. Zdá se, že zvažuje, jestli se tato spolucestující vyplatí. Nebude to příliš zbytečná zátěž? Nebude jí překážet? Musí přece nést důležitější věci. Nechat ji tu ale nemůže, vlastně už ani nechce. Neví, kam jde, kde je, sem nikdy nechtěla, neví proč tu je. Barbína sem asi také nechtěla a z její grimasy lze vytušit, že tomu také moc nerozumí. Pak se děvčátko otáčí a rychle zmizí ve tmě s ostatními. Filip je rád.

Už tu nikdo není. Do ticha předou motory dodávek, reflektory zalévají cestu oslnivým světlem, vše kolem je černé. Naše pohyby se zpomalily. Jsme unavení, přitom netušíme, co všechno nás tuto noc ještě čeká. Já už dnes domů nedorazím, jak jsem slíbil dětem. Ani zítra, snad pozdě večer. Vím, že je jim to líto. A navíc, slib je slib. Představuji si, jak tou kukuřicí kráčím já se svými dcerami. Nebo jdou samy, bez nás, bez rodičů. Nebo že jdou ony - někdy v budoucnosti – se svými dětmi. Snad ne. A jestli ano, tak doufám, že tam bude Filip, vtiskne jejich dětem ve tmě a v prachu do ruky hračku, aby si připomněly, že jsou děti, jakkoliv je okolnosti nutí předčasně dospět. Doufám, že i v těchto chvílích se najdou lidé, vždy, kteří dětem podají hračku, aby sami sobě připomněli, že to jsou děti, které s láskou a nadějí dělají to, co rodiče nebo co ostatní, protože to prostě jinak nejde, a víc tomu rozumět nepotřebují, nechtějí.

 

Vystupuji ze světel reflektorů, mimo jeviště. Únava a okolnosti dělají své. Jdu se do kukuřice vyplakat. Nad hlavou zářící hvězdy, v dálce na dvou protilehlých stranách slétají k zemi temně rudé blesky.

Slyším přijíždět další autobus.

Zobrazit přílohy

Autorem fotografií je Mojaš Perovič.