Rozhovor s živou knížkou Leonardem Tecou

Leonard Teca, farář původem z Angoly, v krátkém rozhovoru popisuje, proč se rozhodl zapojit do živých knihoven Amnesty International, jak na něj reagují studenti během rozhovorů nebo co tento projekt přinesl jemu samotnému.
Leonard Teca, farář původem z Angoly, v krátkém rozhovoru popisuje, proč se rozhodl zapojit do živých knihoven Amnesty International, jak na něj reagují studenti během rozhovorů nebo co tento projekt přinesl jemu samotnému.

Leonardův otec měl jako baptistický kazatel v Angole problémy s režimem. Právě na naléhání režimu musel Leonard opustit svou rodinu a jít studovat do zahraničí. Tak se nakonec dostal do Československa. Vystudoval strojní průmyslovku v Pelhřimově a následně se rozhodl pro studium teologie. V časnosti působí jako farář Českobratrské církve evangelické v Rokycanech. V Angole byl od svého odchodu pouze dvakrát. „Narodil jsem se na špatném místě ve špatnou dobu, ale jsem na to hrdý,“ je motto, kterým se Leonardo ve svém životě řídí.Leonardo Teca chodí do škol jako živá knížka již od roku 2013.

Co Tě vedlo k rozhodnutí zúčastnit se živých knihoven?

O tomto projektu jsem se dozvěděl od svého kamaráda, který pracuje v Amnesty International. Jeho spolupracovnice mě poté blíže seznámily s celým projektem a požádaly mě o účast v něm. Projekt jsem viděl jako smysluplný, jako příležitost ovlivnit mínění společnosti, vzdělávat děti ve školách a přispět k formování multikulturní společnosti.

Stal ses, Leonardo, někdy v České republice obětí diskriminace kvůli barvě své pleti?

Jestli úplně diskriminace nevím, ale s napadením jsem se občas setkal. Nikdy mě nikdo nenapadl fyzicky, ale slovně už ano. Zrovna si vzpomínám na případ, který jsem zažil se svým kolegou z Poděbrad. Jednou jsme vyrazili s dětmi sjíždět řeku, tuším Moravu, a po celodenním pádlování jsme si chtěli večer připravit jídlo. Ale pršelo a nemohli jsme rozdělat oheň. Rozhodli jsme se proto vyrazit na večeři do nejbližší restaurace. Protože jsme však byli mimo město, v nějakém tábořišti, do nejbližší restaurace to bylo docela daleko. Bylo nás zhruba 20 a měli jsme jen dvě auta, takže jsme vždy několik dětí odvezli do restaurace a ty už najedené odváželi zase zpět do tábora. S poslední skupinou dětí jsme se šli najíst i my. V restauraci po celou dobu seděla skupina lidí. Když jsem přijel do restaurace naposledy, jeden z nich, který už měl dost vypito, začal vykřikovat „ černoši patří do Afriky, my tam taky nejezdíme, tak ať táhnou zpátky a tenhle tady taky“.  Postupně začal by čím dál hlučnější a agresivnější. Snažil jsem se ho ignorovat, ale moji přátelé ho obklopili a prosili ho, ať toho nechá. Jeho přátelé zase obklopili mě a začali se mi omlouvat. Říkali, že se za svého kamaráda stydí, že nevěděli, že má takové názory a že má taky už dost upito, tak ať to neberu osobně.  Nejdříve to vypadalo na potyčku, ale nakonec to dobře dopadlo. V klidu jsme dojedli a vyrazili zpět do tábora.

Jak studenti reagují během rozhovoru s Tebou? Ptají se, neptají se, co je třeba zajímá?

Ptají se mě na všechno a já jim také říkám, ať se nebojí a ptají se opravdu na cokoli, co je zajímá. Nebojím se ani nepříjemných otázek, ale těch ani moc nebývá. Ptají se na otázky spojené s rasismem i na to, jak to vypadá u nás v Africe. Že slyšeli, že prý bydlíme na stromech a tak. Nevím, jestli se na takové věci ptají z legrace nebo tomu opravdu věří, každopádně jsem rád, že se ptají a já jim můžu odpovědět. Vysvětlit jim, jak to doopravdy je, protože to jsou předsudky a stereotypy, které je třeba nabourat. Ptají se i na církev, na moji víru. I v této oblasti jsou předsudky a dezinformace. Nakonec se diví, že církev není uzavřenou společností a víra je o něčem jiném, než si myslí.

Myslíš si tedy, že živé knihovny mohou přispět k odbourávání předsudků a pomoci v boji proti diskriminaci?

Myslím, že určitě ano. Setkávám se s lidmi, kteří mi říkají, že dříve měli o černoších takové a takové názory, ale po setkání s černochem najednou zjistili, že všechno je jinak a dívají se na ně teď úplně jinak. Tito lidé pak mohou tuto zkušenost předat dál. Mohou ostatním říct, že to, co si myslí, tak není, protože oni mluvili s Afričanem a vědí jak to je. Což je myslím opravdu přínosné.

Došlo v Tvém životě k nějakým změnám nebo ke změně tvých názorů a postojů díky zapojení se do tohoto projektu?

Ano. U lidí, s určitou jinakostí v dané společnosti, může být tendence se před okolím uzavřít, žít si svůj život, nezajímat se moc o druhé a vyhýbat  se jim. Já osobně jsem díky projektu nabyl více důvěry k lidem. Jsem teď odvážnější, protože vím, že mohu svobodně říct svůj názor a ti druzí mi naslouchají. Vím, že jsem součástí této společnosti, mám v ní své místo a mohu přispívat k jejímu rozvoji.

 

Podobné příběhy

19.8.2016

Horizont ČT24: rozhovor o mučení vězňů v Sýrii


2.8.2016

Rozhovor pro ČT o situaci v Turecku - stopáž 15:00


29.7.2016

Rozhovor pro ČT o popravách v Indonésii - stopáž 24:30


1.3.2016

Poprvé živou knihou

Pushpa pochází z Indie a v Čechách žije střídavě už přes 20 let. Nedávno se stala živou knížkou a v rámci živé knihovny vypráví studentům například o rozdílech života ČR a Indii.