Maraton psaní dopisů 2015: dopad na lidská práva

Maraton psaní dopisů je kampaň v mnoha ohledech vskutku výjimečná. Zřejmě nejvýraznějším prvkem je její samotná velikost. Díky každoročnímu opakování můžeme sledovat plynulý růst v téměř každé sekci a struktuře. V roce 2014 se nám poprvé podařilo prolomit hranici 3 milionů akcí a v roce 2015, který byl již třináctým ročníkem, celosvětový počet akcí zase vzrostl, a to nejméně na…

3,776,809

Byli jsme svědky reálných dopadů na případy, kterých se kampaň týkala. Mezi ně patří vládou plánované zvýšení minimální věkové hranice pro sňatek dívek na 18 let, a též zařazení nuceného sňatku mezi trestné činy v Burkině Faso. 19. února byl z vězení propuštěn Albert Woodfox, poslední vězněný z tzv. Angolské trojky, a to po více než 40 letech věznění o samotě. Datum propuštění bylo neustále odkládáno, proti čemuž Amnesty International bojovala společně s jeho podporovateli.

Navíc víme, že vaše ručně psané pohlednice, dopisy a zprávy plné podpory a soucitů byly velkou útěchou lidem procházejícím neuvěřitelně těžkými životními situacemi. Mezi nimi je třeba Yecenia Armenta, kterou jsme za vás navštívili v mexickém vězení a předali jí více než 8000 vašich dopisů.

,,Když dostávám všechny ty dopisy, které říkají, že v tom nejsem sama, cítím se lépe a říkám si: Jo, to je pravda. Nejsem sama. Oni mne opravdu podporují. Je to opravdu úžasné pomyšlení, že existují lidé, kterým stále záleží na právech ostatních lidí – a to mě ani neznají.“  

Mluvili jsme také s Phyoe Phyoe Aung v Myanmaru: ,,Obdržení těch dopisů mě skutečně inspiruje v tom, co děláme. Začala jsem si všímat toho, že nás svět sleduje a fandí nám – nejsme v tom sami. Všem moc děkuji za jejich podporu. Ačkoliv dosud nebyly ve vládě vidět žádné výsledky, mohlo by to vážně ovlivnit jejich způsob uvažování.“

Na závěr je tu také Costas z Řecka, který přesně ukazuje, proč jsou projevy solidarity třeba: ,,Maraton psaní dopisů je jedna z nejdůležitějších kampaní na světě, a jelikož nežijeme v dokonalém světě, měla by a musí pokračovat dále. Je to nádhera! Jsem dojatý a děkuji vám z hloubi svého srdce – každému jednotlivci, ať už ženě, muži nebo jiným, kteří napsali třeba jen půl řádku a přispěli tak k této kampani. Děkuji Amnesty, že jste do temnoty vnesli světlo.“ 

Dopad na lidská práva

Obrovské množství akcí z roku 2015 překonalo všechny rekordy, ještě více lidí psalo dopisy, podepisovalo petice, posílalo „SMSky“ a účastnilo se akcí na Twitteru nebo Facebooku. Je to úžasný úspěch a my vám teď především chceme ukázat, jaký dopad na lidská práva tento nárůst vlastně měl. Takže čeho jsme dosud dosáhli?

Demokratická republika Kongo: Fred Bauma a Yves Makwambala

Fred Bauma a Yves Makwambala jsou mladí aktivisté z „Boje za změnu“ (francouzsky známé jako hnutí LUCHA). Byli zatčeni v březnu 2015 za snahu o spuštění platformy na podporu poklidného a zodpovědného výkonu občanských povinností. Ta v nich měla mládež vzdělávat, a zabránit tak prezidentu Josephu Kabilovi, aby se potřetí ujal úřadu v dalším volebním období. Ačkoliv jsou Fred i Yves nadále drženi v komunikační izolaci, díky Maratonu psaní dopisů se dostalo hnutí LUCHA mezinárodní pozornosti a spolupracovníci Freda a Yvese se stali propagátory kampaně k tomuto případu. 

,,Občas se začínáme ptát sami sebe, jestli my nejsme ti blázni. Ale když jste obklopeni těmi úžasnými „amnesťáckými“ aktivisty, tak si uvědomíte, že bojujete za správnou věc. Amnesty bereme jako novou rodinu, která nás podporuje a říká nám, že nejsme blázni.“ říkají aktivisté z LUCHY.

,,Chtěl bych poděkovat všem občanům na světě, kteří mi skrze Amnesty International napsali, nebo si vzpomněli na mě a Yvese, mého společníka v nesnázích. Nikdy nebudu schopen dostatečně poděkovat za práci, kterou každý den nezištně děláte pro nás i lidi po celém světě, kteří se nachází v podobné situaci. Vaše práce nás určitě uchránila od zacházení, které by nás mohlo zabít. Děkujeme za vaše silné kampaně.“  řekl Fred Bauma.

Burkina Faso: Dívky nucené do manželství

Tisíce dívek v celé Burkině Faso jsou nuceny do manželství ve velmi nízkém věku. Většina těchto dívek je provdána v 11 až 12 letech, často i proto, aby její rodiče mohli těžit z věna. Odhadem je takto provdáno 52% dívek. Dívkám se nedostává dostatečného vzdělání, často vůbec žádného. Dívky jsou po svatbě nuceny zastat domácí práce a často i práce na farmě. K tomu musí vychovávat své děti, ačkoliv jsou samy ještě dětmi. Mnoho dívek se rozhodlo vzepřít se tomuto osudu a nátlaku rodiny i společnosti, přičemž musely překonat obrovské překážky, aby dosáhly úkrytu a bezpečí.

V rámci Maratonu psaní dopisů došlo k úžasným 502,601 akcím k tomuto případu a tato aktivita nezůstala nepovšimnuta – úřady v Burkině Faso podnikly vážné kroky ke změně situace. Ministerstvo spravedlnosti, lidských práv a občanské podpory přiznalo 23. února 2016 tisku, že dostávalo obrovské množství korespondence z celého světa volající po ukončení sňatků dětí a uzavírání nucených manželství. Zároveň ohlásilo, že řešení tohoto problému bude prioritou nové vlády. Vláda míní zvýšit minimální věk pro legální sňatek na 18 let a lépe definovat nucené manželství v trestním zákoníku.

,,Jsem opravdu šťastná, protože si mnoho lidí po celém světě vzpomnělo na lidi, jako jsme my.“ říká Roseline, dívka žijící v útulku Tema Bokin.

Mexiko: Yecenia Armenta Graciano 

V červenci 2012 byla na Yecenii Armentovou uvalena vazba, ve které byla policií brutálně mučena, aby se nuceně přiznala k vraždě svého tehdejšího manžela. Byla dlouhé hodiny mlácena, opakovaně znásilňována a vyhrožovali jí, že zabijí její děti. Na základě tohoto vynuceného přiznání, bez dalších průkazných důkazů, byla obviněna z vraždy. Čtyři roky poté je stále držena ve vězení, zatímco její mučitelé unikají trestu.

Díky kampani za její propuštění se zvedla obrovská vlna solidarity a nátlaku na úřady, aby byla Yecenie propuštěna, její případ byl nezávisle prozkoumán a její mučitelé byli odsouzeni za své chování. Během posledních pár měsíců podnikla vláda kroky, které by mohly vést k vyšší efektivitě při vyšetřování obvinění z mučení a špatného zacházení.

,,Jsem neuvěřitelně vděčná a myslím, že (aktivisté píšící dopisy) dělají tu nejhezčí věc, co lze, a sice pomáhají lidem čelit tak nespravedlivým situacím. Jsem na ně skutečně pyšná a opravdu věřím, že je to úžasná věc.“

USA: Albert Woodfox

Albert Woodfox byl přes 40 let vězněn na samotce v louisianském vězení,

kde si odpykával trest za údajnou vraždu vězeňského dozorce. Neexistoval žádný fyzický důkaz, který by prokazoval jeho vinu, kromě výpovědi údajného očitého svědka, která ale byla vykoupena omilostněním. Albert byl přesto držen na samotce 23 hodin denně bez řádné komunikace s ostatními, s trochou denního světla a nedostatkem osobních věcí či materiálů ke čtení. V rámci kampaně bylo zasláno více než 250,000 dopisů vyjadřujících podporu, solidaritu a obsahujících výzvu k okamžitému ukončení Albertova držení v nelidských podmínkách. 

Konečně přišla zpráva, že Albert byl propuštěn v den svých 69 narozenin, 19. února 2016, po 43 letech strávených na samotce. Během čekání na propuštění si v roce 2015 našel čas, aby poděkoval všem, včetně Amnesty International, kteří mu pomohli získat zpět svobodu.

,,Rád bych poděkoval našim přátelům v Amnesty International a Amnesty USA za jejich neuvěřitelnou podporu v posledních dnech, která vyvrcholila minulý měsíc, během prosincové kampaně WriteforRights. Díky této kampani jsem obdržel tisíce dopisů z celého světa, které vyjadřovaly solidaritu a podporu.  Tyto zprávy zpoza vězeňských zdí jsou pro mne ohromným zdrojem síly k boji za svobodu.“ Napsal v lednu 2016.

Myanmar: Phyoe Phyoe Aung

Aktuálně: 8. dubna byla Aung propuštěna, článek vznikl dříve. Phyoe Phyoe Aung je jednou z aktivistek studentské opozice v Myanmaru, která je držena ve vězení a nedávno byla obviněna ze šesti dalších prohřešků, jejichž původ není zřejmý. 

Amnesty věří, že činy nesouvisí s kampaní psaní dopisů. I přes snahu Amnesty International o její propuštění to však vypadá, že v nejbližší době s tím nelze počítat, neboť jí za každé nové obvinění může být uloženo až šest měsíců trestu odnětí svobody. Nejen Phyoe Phyoe čelí tomuto útlaku, a ačkoliv se nám nepodařilo dosáhnout primárního cíle, věříme, že se objevily jiné pozitivní výsledky. Vzrostla celosvětová podpora a zástupci nevládních organizací, diplomaté a světová média se účastní soudních líčení častěji. Amnesty bude nadále pokračovat v prosazování svého primárního cíle – propuštění Phyoe Phyoe Aung a dalších studentů. 

,,Lidé mi poslali inspirující dopisy, dopisy vyjadřující podporu, dopisy o roztomilých zvířatech, dopisy o jejich nádherných zemích, dopisy o jejich vlastních krásných a roztomilých domácích mazlíčcích, a někdo dokonce poslal i milostné básně. Vaše dopisy nejsou jenom dopisy – jsou také obrovským darem a dodávají ohromnou sílu nejen studentům, ale také barmské budoucnosti.“

 

Řecko: Costas 

Costas a jeho přítel byli zbiti během homofobního a rasisticky měřeného útoku v srpnu 2014. Podle Costasových slov ,,poznali, že jsou pár a zaměřili se na ně mimo jiné i kvůli partnerově barvě pleti.“ Vedle psychických ran si odnesli i vážná fyzická zranění. Celá LGBT komunita žije v Řecku v nepřátelském prostředí a úřady selhávají při její ochraně. Pro zločiny z nenávisti často neexistují adekvátní tresty.  

Dodnes nebyl žádný z útočníků ani identifikován, natož potrestán. Costas se s Amnesty spojil dlouho před kampaní WriteforRights, ale právě 22. prosince 2015 prošlo řeckým parlamentem rozšíření zákona o partnerství, které sice nezaručuje stejnou rovnoprávnost jako manželství, ale jedná se o historicky důležitý krok ke konečnému uznání toho, že homosexuální vztahy existují a záleží na nich.

,,Jsem dojatý a děkuji vám z hloubi svého srdce – každému jednotlivci, ať už ženě, muži nebo jiným, kteří napsali třeba jen půl řádku a přispěli tak k této kampani. Děkuji, Amnesty, že jste do temnoty vnesli světlo.“

Sýrie: Rania Alabbasi a jejích šest dětí

Rania Alabbasi, její manžel Abdulrahman Yasi a jejich šest dětí ve věku mezi třemi a patnácti lety byli zatčeni syrskými úřady v březnu 2013. Od té doby jsou pohřešováni jako oběti vynuceného zmizení. Důstojníci Syrské vojenské rozvědky přišli do jejich domu na předměstí Damašku 9. března 2013 a zatkli nejprve Abdulrahmana, a to bez jakéhokoliv vysvětlení. Druhý den se vrátili a zkonfiskovali veškeré cennosti, dokumenty a rodinná auta. O dva dny později si přišli pro Raniu a jejích šest dětí a od té doby o rodině nikdo neslyšel. Navzdory žádostem jejich rodiny, ani naší stále silnější kampani se nikdo nedočkal odpovědí na to, co se jim stalo, kde se nachází, nebo za co vlastně byli zatčeni. 

Podporovatelé dále požadují, aby bylo nejbližší rodině sděleno, kde je rodina držena a byl jim umožněn kontakt s rodinou a rodinným právníkem. Nicméně se nám díky kampani a nešťastnému osudu rodiny podařilo celý svět upozornit na problém mizejících lidí a rodin. Mnoho uprchlíků ze Sýrie podpořilo naše aktivity, hovořilo s médii a svou výpovědí podpořilo šíření povědomí o tomto problému. Ačkoliv věříme, že syrská vláda o kampani ví, tato skutečnost nebyla veřejně přiznána a prezident Assad nadále pokračuje v prezentování sebe sama jako jediného možného držitele míru, ačkoliv sám užívá kontra teroristických praktik.

,,O Ranii a její rodině zatím nemáme žádné nové zprávy. Moc si cením vaší snahy. Skvělá práce. Ale ze všeho nejvíce doufám, že se budete dále snažit o Raniino propuštění. Její děti potřebují vaši pomoc. Doufám, že dokážete zatlačit na ruské úřady, protože to jsou ony, kdo ovládají Sýrii. Znovu děkuji za vše, co děláte.“ řekla Raniina sestra Naila Amnesty International.

Podobné příběhy

14.3.2016

Výsledky maratonu psaní dopisů


31.8.2016

Fred a Yves volní!

Fred Bauma a Yves Makwambala byli s dalšími aktivisty propuštěni 27. srpna, přičemž jim původně hrozil trest smrti.


6.4.2016

Rozšíření zákona o partnerství v Řecku


19.5.2016

Maraton psaní dopisů na Gymnáziu Jana Keplera

Studenti Gymnázia Jana Keplera upořádali druhý květnový týden akci s názvem "Den s Amnesty", v rámci kterého podepisovali dopisy za nespravedlivě vězněné.