Indický prezident musí odmítnout drakonický protiteroristický zákon v Guajaratu

Návrh nového protiteroristického zákona schválený státním shromážděním Guajaratu zdaleka neodpovídá standardům mezinárodně uznávaných základních lidských práv a nesmí dostat prezidentův souhlas a vstoupit tak v platnost, uvedla Manesty International India. Podobné návrhy jsou platné i v některých dalších státech a měly by být okamžitě zrušeny.

31. března 2015 státní shromáždění Guajaratu  schválilo zákon o terorismu a organizovaném zločinu (angl.. zkratka GUJTCOC). K přijetí zákonem potřebuje ještě souhlas prezidenta.

"Návrh zákona obsahuje několik ustanovení, která porušují standardy lidských práv," řekl Shemeer Babu, programový ředitel Amnesty International India. "Indické úřady mají povinnost přijmout účinná opatření k zajištění bezpečnosti, jenže obavy o bezpečnost by neměly být zneužívány k porušování lidských práv, včetně práva na spravedlivý proces, zaručeného indickou ústavou."

„Namísto oslabování procedurálních záruk by měly úřady poskytnout státní policii výcvik, prostředky a autonomii, která je nutná k zabránění a řešení kriminality.“

Guajaratské shromáždění přijalo podobná opatření už třikrát - v letech 2003, 2008 a 2009. V letech 2008 a 2009 tehdejší prezident odmítnul zákony přijmout.

Politické strany se snaží interpretovat procházení zákona jako politický souboj. Naneštěstí však několik politických stran začalo prosazovat podobné zákony na státní a národní úrovni,“ uvedl Šemír Babu. „Problém není v politické ideologii, ale v nedostatku základní úcty k právu na spravedlivý soud.“

Návrh zákona GUJTCOC je založen na podobných existujících zákonech v Maháráštře a Karnatace. Podobné zákony též existovaly v dalších státech jako Arunáčalpradéš a Ándhrapradéš, než byly zrušeny nebo pozbyly platnost.

Níže jsou uvedeny některá ustanovení z návrhu zákona GUJTCOC, která se neslučují s  lidskými právy a měly by být tedy zrušeny anebo značně revidovány:

 

1) Definice terorismu

§ 2 (1) navrhovaného zákona využívá širokou a příliš radikální definici teroristických činů. Definice zahrnuje, například skutky "spáchané s úmyslem narušit veřejný pořádek", nebo "pravděpodobnost způsobení... ztráty, poškození nebo zničení majetku".

Podobně definice navádění k trestnému činu v návrhu zákona zahrnuje řadu aktivit, včetně komunikace nebo spojení s jakoukoliv osobou, která napomáhá organizovanému zločinu, nebo publikování informace, která může napomoci organizovanému zločinu, bez zákonného oprávnění.

Tato široká definice by mohlo ohrozit několik základních práv, včetně práv na svobodu projevu a sdružování. Organizování demonstrací a protesty kritizující vládu mohou být stíhány podle zákona o terorismu kvůli příliš široké definici použité v návrhu zákona. Psaní novinářské zprávy o teroristickém útoku by mohlo být stíháno jako navádění.

Jakákoliv definice terorismu a s tím související pravomoci by měly být jasné a právně přesné. Protiteroristická opatření by měla být přiměřená ke konkrétním hrozbám terorismu. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech – jehož je Indie smluvní stranou – chápe Výbor OSN pro lidská práva jako závazek k tomu, aby státy zajistily, že protiteroristická opatření nevedou ke zbytečným nebo nepřiměřeným zásahům do svobody projevu.

2) Prodlužování vazby

§ 20 (2) zákona se snaží prodloužit minimální dobu zadržení podezřelých z 15 dnů na 30 dnů a maximální doby zadržení bez obvinění od 90 dnů do 180 dnů, což dalece přesahuje požadavky mezinárodních norem.

Jedinou zárukou je, že soud by se měl ujistit o vhodnosti trestního stíhání a o vývoji vyšetřování a specifických důvodech při zadržování nad 90 dní.

Podle článku 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech mají všichni zatčení lidé právo být okamžitě informováni o vznesených obviněních a mají právo na proces v přiměřené lhůtě, případně jsou propuštěni. Možnost dlouhodobého zadržování bez vznesení obvinění zvyšuje riziko mučení a dalších způsobů nepřiměřeného zacházení ve vazbě. Porušování těchto práv se dopouštěly úřady Guajaratu i další státy. Delší zadržování obviněných ve vazbě nemůže být náhradou za efektivnější správu a vyšetřování.

3) Přiznání policistům

§ 16 zákona stanovuje, že přiznání učiněné zadrženým policistovi v hodnosti komisaře a výše, je pro soud za dodržení určitých podmínek přípustným důkazem.

Podle indického trestního práva není přiznání na policii přípustné jako důkaz, a to kvůli obavám, že může být získáno prostřednictvím mučení nebo nátlaku. Zákony, které přiznání policistů jako důkazy připouštěly, vedly v několika případech k mučení. Národní komise pro lidská práva uvedla, že stanovení doznání policistům jako přípustný důkaz "zvýší možnost nátlaku a mučení při zajišťování doznání".

Návrh zákona neobsahuje přiměřená opatření pro zabránění mučení a dalších nepřiměřených metod. § 18 pouze říká, že v případě jakékoliv stížnosti na mučení předcházející přiznání na policii, se má obviněný podrobit lékařskému vyšetření. Neexistuje žádné opatření pro zaručení nezávislého vyšetřování pří obvinění z mučení a dalších nepřiměřených činů, nebo pro stíhání policistů, u nichž bylo používání těchto metod zjištěno, nebo pro to, aby prohlášení získaná prostřednictvím mučení a nátlaku nebyla povolena jako důkazy, jak vyžaduje mezinárodní právo v oblasti lidských práv.

Bez existence přiměřených záruk bude znamenat přiznání učiněné vůči policistovi jako přijatelný důkaz pro soud vždy vysoké riziko, které rozhodně zvýší počet případů mučení a dalších nátlakových postupů.

4)Omezení kaucí

 § 20 (4) přidává další nepřiměřená omezení týkající se dostupnosti kaucí pro zadržené. Vyžaduje, aby zadržené osoby nemohly být propuštěny na kauci, pokud soud nenabyde přesvědčení, že podezřelý z daného činu obviněn neprávem, a že není pravděpodobné, že ke spáchání jakéhokoli trestného činu dojde, zatímco bude propuštěn na kauci.

Podobné příběhy