Řekl mi: „Pomodli se, teď tě zabiju.“ A pak mě nožem řízl do krku.

Proukrajinská aktivistka Hanna vyprávěla Amnesty International, jak ji v květnu unesli v Doněcku ozbrojení muži.

Hanna ukazuje prst, který jí rozřízli při mučení.

„Mlátil mě pěstí do obličeje, bil mě úplně všude – snažila jsem se krýt rukama… krčila jsem se v koutku stočená do klubíčka a pažemi jsem si objímala kolena. Rozčílilo ho, že jsem se snažila chránit. Odešel a vrátil se s nožem.“ Hanna, třicetiletá proukrajinská aktivistka z Doněcku

27. května ráno seděla Hanna ve svém bytě ve východoukrajinském městě Doněck, když se ozvalo zaklepání na dveře. Její přítel Fjodor odstranil západku na dveřích a dovnitř vtrhlo sedm ozbrojených maskovaných mužů. Tvrdili, že jsou členy Doněcké lidové republiky (DLR), proruské separatistické skupiny, která se nedávno zmocnila vlády nad městem.

Pro třicetiletou proukrajinskou aktivistku, která se účastnila demonstrací, kde zraněným protestujícím poskytovala první pomoc, to byl začátek šestidenního utrpení.

Hanně bylo hned jasné, že je zle, když při prohlídce jejich bytu našli gangsteři ukrajinskou vlajku a prokyjevské letáky. Ji i Fjodora odvedli před dům, zavázali jim oči a hodili je do čekajícího auta. Odvezli je k výslechu na Ministerstvo pro potírání zločinnosti.

Hanna nám popsala průběh výslechu: vedl ho muž středního věku ve stísněném prostoru suterénu. Obvinili ji z příslušnosti k ultrapravicové skupině a zjišťovali, zda nemá Hanna někde na těle vytetovaná čísla 38 nebo 39, která by dokázala její spříznění s fašistickými skupinami.

„Obvinili mě z úplných šíleností…Vypadalo to se mnou opravdu zle. Jak mohou člověka někde držet jen na základě nepodložených obvinění? Přišlo mi, že celý svět je vzhůru nohama.“

Pak nám Hanna řekla, že se jí vyptávali, jestli se zúčastnila euromajdanských protestů a chtěli po ní detailní informace o novinářích a občanskoprávních aktivistech. Následky odmítnutí spolupráce byly strašlivé.

„Řekli:‚ Povíš nám všechno – protože jestli ne, tak už se odsud nedostaneš. Ale i když nám všechno řekneš, stejně tě nemusíme pustit na svobodu.‘“

V ponurém skladu lékařských potřeb v přízemí kyjevské nemocnice nám drobná, křehká a tichá Hanna nervózně vylíčila svůj příběh. Do Kyjeva utekla po svém propuštění a nyní pomáhá ostatním, kteří tak jako ona prchají před násilím na východní Ukrajině. Police ve skladu jsou plné léků a obvazů, které nemocnice daruje uprchlíkům. Ti přijíždějí do Kyjeva zranění z východní Ukrajiny, kde je mučily ozbrojené skupiny.

Když jsme se Hanny zeptali, co přesně se jí stalo, s nedůvěrou sklopila oči k zemi. Řekla nám, že po půlhodinovém výslechu přikročil její vyšetřovatel k násilí.

„Mlátil mě pěstí do obličeje, bil mě úplně všude – snažila jsem se krýt rukama… Krčila jsem se v koutku stočená do klubíčka a pažemi jsem si objímala kolena. Rozčílilo ho, že jsem se snažila chránit. Odešel a vrátil se s nožem.“

Hanna nám ukázala jizvy na krku, pažích a nohou, kde ji vyšetřovatel pořezal. V koleni má bodnou ránu a pravý prsteníček musí mít stále obvázaný a v dlaze. Popisuje, jak jí nůž odřízl kůži na prstě, když se pokoušela bránit – „Jako když loupete pomeranč,“říká.

„Byla jsem v šoku, takže jsem necítila žádnou bolest, ale když jsem se podívala na ty rány, pomyslela jsem si, že to přece nejsem já. Bylo to odporné. Vaši vlastní rodáci vás takhle krutě vyslýchají. Byla jsem ztracená, strašně jsem se bála, myslela jsem, že je to můj konec…že mě zabijí… Když už byl výslech u konce, [řekl:] ,Pomodli se, teď tě zabiju.´ A pak mě nožem řízl [zezadu] do krku.“

Nejenže Hanna musela snášet mučení a bití, ale podle jejích slov ji vyšetřovatel chtěl co nejvíce ponížit, duševně ji zlomit. Donutil ji vlastní krví napsat na zeď proruský slogan.

„Řekl mi: ‚Napiš krví na zeď ‚Miluji Donbas‘. A jestli to nezvládneš, jestli ti krev přestane téct, zastřelím tě.‘ Měla jsem otevřenou ránu, odchlipovala se mi z ní kůže. Nabírala jsem z ní krev a na zeď jsem levou rukou psala…Když na vás někdo míří pistolí a říká, že vás zabije a vy proti tomu nemůžete nic udělat…tak začnete věřit, že se to opravdu stane.“

Hannina muka zastavil příkaz odněkud seshora. Než ji ale pustili, drželi ji ještě dalších šest dní. Pak byla poslána do Dněpropetrovsku v rámci jakési „vězeňské výměny“. Před odchodem jí dovolili zavolat rodičům.

„Chtěla jsem se jen vrátit domů, zase normálně žít a představovat si, že to všechno byl jen zlý sen…Byla jsem dost rozrušená, protože jsem ještě neviděla svou rodinu. Povolili nám telefonát, tak jsem jim zavolala, aby věděli, že jsem naživu, a že odtamtud konečně odcházím…Samozřejmě že jsem chtěla jít domů, ale nemohla jsem.“

Hanna od té doby stále ještě neviděla své rodiče. Snaží se začít nový život, ale její budoucnost je – tak jako budoucnost Ukrajiny – mlhavě neurčitá.

VAROVÁNÍ: Ve videu jsou vidět řezné rány a zranění způsobená bitím a mučením.

Podobné příběhy

23.6.2015

Raíf Badawí: Tajnosti, libovůle a napětí – spravedlnost na saúdský způsob

Amnesty International vede kampaň za propuštění Raífa od doby, kdy byl v roce 2012 zatčen. Od zbičování v lednu se připojilo více než milion aktivistů, novinářů a politiků, kteří volají po ukončení hrůzy a po okamžitém propuštění.


22.6.2015

Nesnesitelná muka mojí rodiny – jak se srovnávám s bičováním mého manžela

Dopis manželky vězněného bloggera Raífa Badawího, odsouzeného na 10 let a tisíc ran bičem. Ensaf Hajdarová emigrovala do Kanady a zasazuje se za propuštění svého manžela, aktivisty bojujícího za svobodu slova v Saúdské Arábii.


8.6.2015

Indický prezident musí odmítnout drakonický protiteroristický zákon v Guajaratu


5.6.2015

Amnesty International India: Vyšetřete mimosoudní popravu v Džammú a Kašmíru

Vláda Džammú a Kašmíru musí zajistit nezávislé trestní vyšetřování vraždy 24letého studenta Chálida Muzafara Wáního armádou dne 13. dubna 2015.