Mučení pohledem soudního lékaře

Doktorka Juliet Cohenová je vedoucí lékařů v organizaci „Freedom from Torture“, která sídlí ve Velké Británii a zaměřuje se na léčení a rehabilitaci obětí mučení.

Trest

Jakmile vešel do malé místnosti v policejní vazbě v nigerijském hlavním městě Abuja, byl soudní lékař Duarte Vieira v šoku. Nikdy neviděl něco tak hrozného – a to už toho viděl opravdu hodně.

Mezi čtyřiceti pěti muži, ženami a dětmi drženými v prostoru, který byl původně postaven pro šest lidí, uviděl muže s hnijící střelnou ránou na noze. A potom druhého. A dalšího.

Pach tlejícího masa linoucí se z maličké, stísněné kobky, ho na chvíli přemohl. Takhle zapáchá mučení.

Rána na kotníku čtvrtého muže nebyla ošetřená tak dlouho, že spodní část jeho nohy se doslova rozkládala; ke zbytku nohy byla připevněná jen kouskem kůže.

Doktoru Vieiraovi bylo hned jasné, že se jedná o formu mučení používanou k trestání vězňů.

„Nikdy by mě nenapadlo, že něco podobného na živé lidské bytosti uvidím. Ti lidé byli střeleni do nohy před výslechem na ukázku toho, co je může příště čekat,“ řekl Amnesty International.

Mučení

V Portugalsku narozený Duarte Vieira, jeden z předních světových forenzních expertů v lékařství, dokumentoval hlášení o mučení ve vazebních věznicích v Nigérii v rámci mise Organizace spojených národů v roce 2007 vedené tehdejším zvláštním zpravodajem OSN pro mučení, Manfredem Novakem.

Od té doby navštěvuje vazební věznice po celém světě a dokumentuje užívání mučení a jiného špatného zacházení pro různé účely. Mezi nimi je například mučení jako forma trestu nebo způsob vynucení „přiznání“.

Jeho závěry se používají jako důkazy u soudů, azylových požadavků a oficiálních zpráv.

„Používáme lékařské techniky, abychom se přiblížili spravedlnosti. Interpretujeme důkazy a snažíme se stanovit všechna fakta. Expertíza pomáhá soudcům dojít k rozhodnutí založenému na nejpřesnější možné verzi reality,“ vysvětlil Vieira.

Během svých návštěv prohlíží a zpovídá zadržené osoby o jejich traumatických zkušenostech.

„Někdy vězni nic neřeknou, protože se bojí, ale většinou mi stačí se na ně podívat, abych poznal, že se něco stalo, ať už kvůli stopám na jejich tělech nebo podle toho, jak se chovají, někdy dokonce i podle způsobu, jakým mluví.“

Doktor Vieira dokumentuje velikost, barvu, hloubku a typ zranění, aby určil, jestli byly způsobeny nehodou, lékařským ošetřením, přirozenými následky nemoci nebo jinou osobou. Vše je detailně zaznamenáno.

Rozhovor s vězněm v soukromí obyčejně pomáhá doplnit chybějící informace.

„Potom musím interpretovat důkazy a vyhodnotit všechny možné příčiny. Když vidíte, řekněme, popáleninu nebo jizvu, neznamená to, že danou osobu mučili. Ta zranění mohla být zapříčiněna nějakou nehodou, dávným úrazem, nebo se vězeň mohl zranit sám, takže musím posoudit, zda to, co vězeň říká, odpovídá tomu, co ukazuje. Pokud někdo například řekne, že byl zraněn před patnácti dny, a já vidím, že jizva je stará sedm měsíců, tak to nekoresponduje. Nebo když mi vězeňský dozorce řekne, že vězeň spadl ze schodů, a já vidím, že ta zranění pro to nejsou typická.“

„Když vidím vězně s popáleninou a on mi řekne, že mu to způsobili například horkou žehličkou, aby ho donutili k přiznání, a já vidím jen jednoho vězně s tímto zraněním, stále to neznamená, že byl mučen. Můžu říct, že je to možnost, ale nemůžu vyloučit, že to byla nehoda. Když ale vidím stejný vzorec popálenin na několika vězních, potom můžu říct, že je nepravděpodobné, že by se všichni vězni náhodou popálili na zádech. A v takových případech pravděpodobně došlo k mučení.”

15letá oběť mučení z Nigérie © Amnesty International

Spravedlnost

Stejně jako doktor Vieira, lékařští odborníci po celém světě mají náročnou práci – určují, jestli byli jednotlivci mučeni, bylo s nimi špatně zacházeno, nebo ne. Pokud ano, lékařské zprávy obvykle představují důležitou součást právního obvinění vlády určité země, nebo mohou být klíčovým faktorem při rozhodování o žádostech o azyl v dalších zemích.

Experti jsou roky trénovaní ve forenzní vědě – odnoži medicíny, která se kromě jiného zabývá identifikací znaků týrání na jednotlivcích a lidských ostatcích.

Fyzická zranění jsou však jen polovinou příběhu. Techniky mučení se po celém světě postupně zdokonalují, a tak pachatelé zanechávají jen málo fyzických stop na vězních, pokud vůbec nějaké. Namísto toho stále častěji spoléhají jen na psychickém mučení.

Používané techniky mimo jiné často zahrnují spánkovou deprivaci, ponižování, vyhrožování týráním a smyslovou deprivaci. Dokázat, že byly použity, je těžké.

Doktorka Juliet Cohenová je vedoucí lékařů v organizaci „Freedom from Torture“, která sídlí ve Velké Británii a zaměřuje se na léčení a rehabilitaci obětí mučení.

Podle jejího názoru je stanovit, zda někdo utrpěl psychické mučení, extrémně složité.

„Hodnotíme, jak se jednotlivci chovají, jejich reakce, jak mluví, a jak se všechno tohle mění v průběhu vyšetření. Informace, které nám dají, záležitosti, o kterých se jim špatně mluví, následky, které na nich mučení zanechalo. Ptám se hodně na to, jak vypadá jejich běžný den, a obzvlášť prozrazující mohou být otázky o jejich spánku, o tom, co se děje v noci. Mučení nemusí zanechat fyzické důkazy, a proto je velmi důležité, abychom získali detailní obraz toho, co se stalo, a jak je to ovlivnilo,“ vysvětluje Cohenová.

Istanbulský protokol

Jedním z nástrojů používaných forenzními lékaři je protokol „Zásady pro účinné vyšetřování a dokumentaci mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání“, jinak známý jako Istanbulský protokol.

Tento protokol, vydaný v roce 1999, obsahuje detailní standardy a postupy, podle kterých mohou zdravotníci poznat a zaznamenat příznaky mučení a jiného špatného zacházení tak, aby se jejich nálezy mohly použít jako důkazy u soudu.

Doktor Vieira souhlasí s tím, že techniky mučení se zdokonalily a jsou mnohem důmyslnější. Experti jsou ale přesto schopni určit, zda byl někdo mučen.

„Většina forem mučení je koncipovaná tak, aby nezanechávala žádné stopy na těle, ale i tak jsou způsoby, na jejichž základě lze poznat, že někoho mučili. Oběti mučení obvykle popisují konkrétní zkušenosti, místnost, ve které byli mučeni, barvu zdí, kudy pronikalo do místnosti světlo nebo oblečení pachatele. Když několik lidí popíše stejný příběh, prokazuje to jistý vzorec, a je tak zřejmé, že k mučení dochází.“

„Nikdy mučení nevymýtíme, ale doufám, že ti, kteří jsou za něj zodpovědní, budou alespoň čelit spravedlnosti. Situace dnes je mnohem lepší, než byla před dvaceti lety, a já doufám, že také mnohem horší, než bude za dvacet let,“ uzavírá s nadějí doktor Vieira.

Podobné příběhy

25.8.2015

Ruský soud poslal Sencova na dvacet let do vězení


12.8.2015

Srebrenica: selhání OSN přijmout usnesení je urážkou památky mrtvých

Ruské veto rezoluci Rady bezpečnosti OSN o genocidě ve Srebrenici je urážkou rodin obětí masakru a bude bránit pokusům o usmíření mezi komunitami v Bosně a Hercegovině, říká Amnesty International.


3.8.2015

Proč potřebuji vaši pomoc

Dopis Yecenie Armenty, mučené vězenkyně v Mexiku, která prosí světovou veřejnost o pomoc, aby s ní byl veden férový proces.


3.8.2015

Thajsko musí přestat s posíláním Ujgurů do Číny kvůli hrozícímu mučení

Thajské úřady by měly zvážit vrácení 50 etnických Ujgurů zpět do Číny, kde jim hrozí, že budou mučeni, zmizí anebo budou popraveni. Čína by měla objasnit, kde je více než 100 již deportováných Ujgurů, žádá Amnesty International.