Proč mám strach vrátit se domů?

Rozhovor s Venezuelanem žijícím v zahraničí o současné situaci v jeho zemi.
FOTO: Venezuelský opoziční lídr Leopoldo López

Za posledních patnáct let Venezuela rozhodně nepatřila k bezstarostným zemím, a tak jsme ze zpráv občas zaslechli o jejím sociálně orientovaném politickém systému, o bývalém tvrdou rukou vládnoucím prezidentovi Hugo Chávezovi nebo o o zvýšené kriminalitě, na kterou je třeba si dát při cestě do země pozor. V uplynulém měsíci však věci nabraly úplně jiné obrátky.

Dne 12. února vyrazili do ulic studenti, aby vyjádřili nespokojenost s ekonomickou situací země, s nedostatkem základních potravin, se stále rostoucí a netrestanou kriminalitou a do nebe sahající 56% inflací. Od počátku protestů bylo v hlavních centrech země zajato a uvězněno více než tisíc lidí. Jediným obviněním byla účast na protestech. Vládní armáda na neozbrojené protestanty střílí a hází mezi ně granáty se slzným plynem.

Alejandro vyrostl v Caracasu, hlavním městě Venezuely. Stejně jako mnoho dalších mladých lidí se rozhodl zajistit si bezpečnou budoucnost jinde a před pěti lety svou rodnou zemi opustil. V současné době žije v Austrálii.

Přinášíme rozhovor Češky MS, která si přeje zůstat v anonymitě, se svým partnerem, který odešel z Venezuely. I jeho jméno je z bezpečnostních důvodů změněno.

Proč jsi odešel z Venezuely?

Opustit Venezuelu jsem se rozhodl poté, co v roce 2002 vládní opozice vyrazila protestovat za svobodu slova. Když průvod dorazil k sídlu vlády, byli tam připraveni odstřelovači a ozbrojenci, kteří začali chladnokrevně střílet do davu. O čtyři dny později vláda prohlásila, že průvod opozice byl ozbrojený, a že za oběti incidentu nebude nikdo stíhán ani uvěžněn, protože šlo o pokus o státní převrat.

Během dvou následujících let vláda zavedla zákony omezující činnost soukromých firem a kotrolou deviz omezila podnikatelům přístup na zahraniční trhy. Snažila se převést lidi na práci ve státních institucích. Avšak podmínkou pro takové zaměstnání bylo být ‘ve straně’.

Jak může taková vláda získat podporu?

Chavez byl považován za hrdinu v očích chudšího obyvatelstva. Předtím, než se dostal k moci, povolal lidi do ulic, aby si v obchodech násilím vzali, co jim ‘právem patří’. Později zvolil více politicky orientovanou taktiku a sliboval lidem bohatství, nabízel jim jídlo a věci jako například kuchyňské spotřebiče zdarma. Když se poprvé stal prezidentem, svým slibům dostál a rozdával svým věrným voličům, o co si řekli. To vše financované z prodeje ropy, které má země velké zásoby. Jeho politika ale podporovala závist mezi lidmi, a tím se v zemi pomalu zvedala kriminalita a korupce.

A pak po posledních volbách v říjnu 2013, kdy kandidoval jeho nástupce Nicolas Maduro, začal svět vyvíjet na venezuelskou vládu tlak kvůli podezření z nelegitimních voleb. Vláda sice slíbila, že přepočítá 10 % hlasů, ale podle mnohých zdrojů pálila co nejvíce volebních lístků. K přepočítání nikdy nedošlo. Celá záležitost se jednoduše promlčela za závěsem důležitejších problémů jako hlad a kriminalita.

Byla situace ve Venezuele vždycky stejná?

Ne. Před nástupem Cháveze k moci patřila asi tak polovina lidí do střední nebo vyšší sociální třídy a mnoho lidí cestovalo po celém světě za obchodem a snažili se přinést do země kapitál. Pamatuji si, že když jsem byl malý, chodili jsme s tatínkem nakupovat jídlo do velkých a honosných nákupních center a já si vybíral z přeplněných regálů, mnoha druhů zboží, ovoce i zeleniny. I když byl tehdy viditelný rozdíl mezi sociálními třidami, lidé se k sobě chovali hezky. Děti si mohly hrát venku beze strachu, že jim někdo ublíží nebo se bude snažit je unést. Většina cizinců, kteří v té době do Venezueli přijížděli, nám řikali, že si žijeme jako v tropickém Švýcarsku a v televizi se často mluvilo o tom, že Venezuela pomáhá jiným zemím Jižní Ameriky, které měly v té době ekonomické a sociální problémy.

Co se ve Venezuele událo za poslední měsíc?

Ekonomika země pod vedením současné vlády krachuje. Lidé bojují o jídlo a základní zboží. Stává se například, že vám před supermarketem někdo ukradne celý nákup dřív, než ho stačíte naložit do auta. Nebo že se ještě při nakupování otočíte a váš košík s nedostatkovým zbožím, které jste stihli ulovit, je pryč.

Současný prezident Nicolas Maduro a ostatní členové vlády nechtějí opustit moc v zemi za žádnou cenu, aby nepřišli o svůj jedinečný zdroj financí – monopol na těžbu a prodej ropy, které má země velké zásoby. Zatímco oni cestují po světě a nic jim nechybí, zbytek země trpí.

Před měsícem skupina univerzitních studentů zorganizovala protestní pochod proti nedostatku jídla a za bezpečnost v zemi. Reakcí vlády bylo rozehnat pochod užitím vojenského násilí, slzného plynu, obušků a zbraní. Lidi tato událost vyprovokovala k ještě početnějsím protestům. V noci teď vyráží do ulic policie, státní vojáci a ozbrojené provládní skupiny a bijí, zatýkají nebo střílejí na kohokoliv, kdo je venku. To ale zoufalé lidi nezahání zpět domů a pokračují v boji, takže vláda obviňuje opozici z dalšího pokusu o státní převrat. Všechno jen aby nemuseli přiznat svoji vinu.

Pravidlo na to, koho zbít, zabít nebo mučit je jednoduché. Kdo není registrovaný v socialistické straně a nepodporuje současnou vládu, je na mušce. Jen za poslední měsíc zmizelo více než 100 lidí, z nichž mnoho je už dnes po smrti.

Jak se k situaci staví média?

Ve Venezuele neexistuje svoboda slova. Některé televizní kanály teď nefungují nebo byly zavřeny nebo odkoupeny vládou v případech, kdy jejich vysílání nebylo v souladu s vládními zájmy. Mezinárodní zpravodajské služby musí žádat o povolení ke vstupu do země. Deset zahraničních reportérů bylo zajato a uvězněno během protestů na konci února. Média jsou cenzurována a pokud vysílají to, nebo něco podobného tomu, co se děje v ulicích, o protestujících mluví jako o teroristech a fašistech. Lidé se tedy uchýlili k používání sociálních médií jako zdroji informací, kdy mezi sebou dál a dál šíří to, co sami natočí nebo vyfotí. Jakmile to vláda zjistila, zablokovala videa a fotografie na Facebooku a Twitteru a v některých částech země někdy nefunguje internet vůbec. Stalo se mi, že jsem volal domů rodině a říkal jim, co se děje 15km od nich v centru města, protože neměli přístup k žádným informacím.

Chtěl by ses vrátit domů a navštívit svou rodinu?

Už je to čtyři a půl roku, co jsem nikoho z rodiny neviděl. Mluvím s nimi jen přes telefon nebo Skype. Rád bych zase všechny objal, hlavně maminku, a chtěl bych mluvit s tatínkem. Ale oni sami mi říkají, ať domů nejezdím, že je to nebezpečné. Vyprávějí mi o tom, jak jednoho známého zastřelili zloději ve dveřích jeho domu, když se snažil ochránit svou rodinu a dům před vykradením. Nebo zastřelili jinému známému syna, protože si nechtěl nechat ukrást svoje auto. Mám strach ze stále rostoucí kriminality v zemi. Každý den je tam zavražděno kolem 70 lidí.

Mám strach, že jakmile vystoupím z letadla, už mě nikdy nepustí ze země ven a zůstanu tam uvězněný navždy. Nebo ještě hůř, že skončím v otřesných podmínkách ve vězení za to, že nejsem členem vládní politické strany.

Moc mi chybí moji bratři. Mám jednoho synovce, kterého jsem ještě na vlastní oči neviděl. Znám ho jen z fotek.

Někteří z mých přátel jeli navštívit své rodiny do Venezuely minulý rok a ostatní tady čekali na jejich vyprávění po návratu. Teď už je pozdě na to jet. Teď už musím čekat a doufat, že se situace zlepší.

Tento a podobné autorské příspěvky nemusí vždy nutně reprezentovat postoje a názory Amnesty International.