Reportáž z Kyjeva - Majdan včera a dnes

Konflikt očima pražské studentky Nadi, která se vrací na prázdniny domů do Kyjeva.
Narodila jsem se v Kyjevě. Stejně jako moji rodiče a prarodiče. Vyrostla jsem v ulicích, o kterých jste ještě před pár týdny pravděpodobně nikdy předtím neslyšeli. Odešla jsem z Kyjeva, když mi bylo dvacet, ale často jsem se domů vracela za rodinou, přáteli. Svou poslední cestu jsem plánovala na konec ledna 2014 – odletět po zkouškách ve škole na pár týdnů domů.

Možná jste slyšeli prosincové vyjádření Amnesty International k situaci na Ukrajině. Možná jste podepsali petici. České ani světové zpravodajství situaci na Ukrajině zatím velkou pozornost nevěnovaly. Možná úplně logicky – protesty na Ukrajině nejsou novou záležitostí, Česká republika navíc intenzivně řešila parlamentní volby a novou vládu, svět se zabýval Sýrií a Íránem. Já jsem ale pochopitelně celou situaci sledovala skoro pořád.

V lednu se situace vyhrotila. Zemřeli první protestující. Poprvé od konce 2. světové války se v Kyjevě střílelo. Mluvilo se o vyhlášení mimořádného stavu. To by znamenalo i omezenou možnost cestování z a do Kyjeva, takže jsem zatím zůstávala v Čechách. Musím říct, že jedny z nejhorších chvil, které jsem zatím v životě zažila, bylo tohle čekání. Přesto, že jsem byla v naprostém bezpečí v Praze, skutečnost, že moje rodina a mí přátelé jsou „tam“ – na barikádách, neustálé sledování událostí na internetu, byly pro mě opravdovým utrpením.

Konečně se ale situace trochu uklidnila, koupila jsem si letenku a druhý den letěla domů. Hned z letiště jsem vyrazila do centra města. První, čeho jsem si všimla, byla úplná „normálnost“ kyjevského metra. Lidé mluvili o běžných věcech, prodávalo se zboží… Jen na mostě všichni zvedli hlavu a podívali se, jestli je vidět dým nad městem a pak se vrátili ke čtení a rozhovorům. Druhým šokem byli tři kluci v lyžařských kuklách a s holemi na stanici Majdan, kteří šli vedle mě. Potkat je za jiných okolností, tak bych se hrozně bála. Teď jsem ale věděla, že jsou to oni, kdo chrání lékaře Červeného kříže a dobrovolné zdravotníky.

Týden, který jsem strávila v Kyjevě, byl snad nejklidnějším za poslední etapu konfliktu. Seznámila jsem se s kozáky na ulici Hruševského, s novou knihovnou Majdanu v muzeu Ukrajinský dům, kam celý Kyjev nosil knihy, které se pak posílaly do knihoven ve vesnicích. Moji kamarádi, aktivisté místních nevládních organizací, organizovali kontaktní středisko právní pomoci. Podle většiny médií a velké části ukrajinské společnosti to byli samí fašisté a extremisté… Majdan fungoval jako ideální mechanismus, kde se pro protestující vždycky našlo jídlo, oblečení a nocleh. Do Prahy jsem se vrátila 15. února v úplném klidu a s jistotou, že Majdan zůstane stát.

V úterý 18. února se situace ve městě zase vyostřila. Podle oficiálních údajů zemřelo 20 demonstrantů a 10 policistů. 50 aktivistů se pohřešuje. Zraněných je už skoro 900. Střílelo se ze samopalů. Policie a armáda nepouští lidi do centra města. Metro nefunguje – prý za účelem odhalení teroristických hrozeb. Policie zastavuje a kontroluje auta mířící do Kyjeva. Evropská unie a USA se na Ukrajinu chystají uvalit sankce vůči těm, co jsou zodpovědní za eskalaci násilí.

Ale to asi všechno víte z televize a internetu – dneska je veškeré zpravodajství věnováno Ukrajině.

Muzeum s knihovnou a kontaktním střediskem právní pomocí obsadila policie a podle ředitele instituce je totálně zničené. Někteří z kozáků, co jsem je potkala na Majdanu, už nežijí. Lidé se snaží bránit Molotovovými koktejly a dlažebními kostkami poslední kus hořícího Majdanu před ostrými kulkami a vodou z vodních děl. Násilí se vyhrotilo na obou stranách. V ulici, kam jsem chodila do školky, zbili a zastřelili novináře. Koordinační budova se štábem Majdanu včera vyhořela. Sto metrů od ní bydlí mámina teta v bytě, ve kterém se narodil můj dědeček a moje máma. Studenti univerzity, kam jsem chodila, vyhlásili stávku a pomáhají zraněným. Nejsou ještě seznamy obětí, a nevím, jestli tam najdu známá jména. Sleduji zpravodajství a vidím, že lidé dost často zpívají hymnu. Já zpívám s nimi, protože sice žiju v Praze, ale jsou to moji lidé, moje budovy, moje ulice, moje město a má vlast. Je to můj Majdan.

Nadiia Ivanova, stážistka Amnesty International ČR

Tento a podobné autorské příspěvky nemusí vždy nutně reprezentovat postoje a názory Amnesty International.

 

 
 

Podpořte petici za svobodu shromažďování na Ukrajině...

 
 

 

Podobné příběhy

22.3.2016

Rusko: Případ Savčenková musí být znovu přezkoumán při spravedlivém procesu!

Amnesty žádá nový soud po zpolitizovaném odsuzujícím verdiktu k 22 letům vězení.


18.1.2016

Ocenění Olega Sencova Trilobit

Amnesty International převzala 16. 1. Mimořádnou cenu poroty v rámci cen Trilobit 2016 v Berouně.


17.9.2015

Pronásledování novinářů na Krymu pokračuje


25.8.2015

Ruský soud poslal Sencova na dvacet let do vězení