Kameny za nevěru: příběhy z Íránu

Zahrabali ho do půli těla a připravili si vhodný kámen. Ani velký ani malý, prostě tak akorát. Výkon nejvyššího trestu mohl začít. Jafar Kiani následkem kamenování zemřel. Byl obviněn z „manželské nevěry“ s Mokarrameh Ebrahimiovou, s níž měl v té době už dvě děti. I Mokarrameh měla být ukamenována, díky mezinárodnímu tlaku a podpoře místních aktivistů jí však byl trest zmírněn. Zdánlivě obyčejný příběh zakázané lásky dvou mladých lidí se odehrál před dvěma lety v Íránu. Svým vyvrcholením ale připomíná spíše tragické osudy hrdinů z dob dávno minulých. A to je právě „kámen“ úrazu.

Podle íránského trestního práva je ukamenování povinným trestem za „nevěru během manželství“. Ačkoli bylo na tento trest v roce 2002 vyhlášeno v Íránu moratorium, stále se kamenuje. Od islámské revoluce v roce 1979 takto podle Amnesty International (AI) zemřelo minimálně 77 lidí. Skutečná čísla jsou ale s největší pravděpodobností daleko hrozivější. Co s tím?

Problém první: ženou v Íránu

Íránský právní řád je známý tím, že nepovažuje muže a ženy za sobě rovné bytosti. Výpověď muže má v případě některých zločinů (například právě u nevěry) dvakrát větší hodnotu než výpověď ženy, je-li žena jediným svědkem u soudu, nemá její výpověď hodnotu vůbec žádnou. Ženám je bráněno ve vzdělávání, a tak není divu, že se ve spleti právních nařízení často neorientují (nebo je dokonce ani nepřečtou). Své výpovědi pak podávají naprosto neinformované, pod tlakem a bez odborné právní rady – kde na ní totiž vzít, když nemají možnost uplatnit se na pracovním trhu? Podle dostupných informací se obětí kamenování stávají ženy nepoměrně častěji než muži. V poslední době se ale počet mužů překvapivě zvyšuje.

Problém druhý: nespravedlivé soudy

Írán je zemí, která je opakované kritizována za porušování mezinárodních standardů při soudním procesu. K nespravedlivým soudům dochází i přesto, že Írán podepsal Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čímž se k těmto respektovaným právům přihlásil. Mezi ně patří například právo na adekvátní právní pomoc ve všech stádiích procesu, právo nevypovídat pod nátlakem či možnost odvolat se k vyššímu soudu. Férový proces samozřejmě také předpokládá, že obviněný nebude mučen za účelem přiznání. Problematické je i ustanovení, které umožňuje soudci použít „vlastní subjektivní znalost daného případu“ a na jejím základě vynést rozsudek. Vágnost takového pravidla není třeba komentovat, jeho nebezpečnost už ano. U případů trestů smrti vyvolává íránská justice pochyby největší. Jen za první měsíc a půl letošního roku popravil Írán 86 lidí, tedy přibližně dva lidi denně (nejčastějším způsobem usmrcení bylo oběšení). Nerovnost žen a mužů před soudem a nemožnost se adekvátně a důstojně bránit příslušnému obvinění proto oprávněně vzbuzuje reakce.

Problém třetí: kamenování je krutým, ale stále platným trestem

Je známo, že kamenování je hotová věda. Íránský trestní zákoník doslovně uvádí, že „kámen určený ke kamenování nesmí být příliš veliký, aby dotyčný/á nezemřel po jednom či dvou úderech, ale nesmí být také moc malý, abychom ho vůbec mohli považovat za kámen.“ (čl. 104). V právním řádu je tedy de facto popsáno, jak prodloužit umírání a bolest odsouzeného člověka na co nejdelší možnou dobu.

Krutost celé procedury podporuje také způsob jejího provedení. Odsouzený je zbavena možnosti pohybu a vystaven ponížení před zraky ostatních. Výjimkou nejsou případy, kdy odsouzení i jejich rodiny neznají přesné datum popravy. Na výkon tohoto trestu v současné době čeká v íránských věznicích celkem 14 lidí, z toho 10 žen a 4 muži.

Podle řady lidsko-právních komisí a organizací je kamenování, tedy tělesná forma trestání, v protikladu k zákazu mučení a jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení, a jako metoda popravování by používáno být nemělo. Spojí-li se pak problematické fungování íránské justice s možností udílet takovýto nejvyšší trest, výsledek může být tragický.

Nevěrní vězni svědomí

Z pohledu příslušníka tzv. západní civilizace je kamenování jen těžko pochopitelný trest za něco, co podle některých nedávných průzkumů praktikuje např. celá třetina českého národa. Konsensuální partnerské vztahy považujeme za legitimní a ty nevěrně konsensuální za nutné zlo.

Příběhy z Íránu nás proto pochopitelně zarážejí a jakkoli nám nepřísluší soudit pravidla fungování jiné společnosti, můžeme se ozvat, pokud věříme v jejich nutnou proměnu. A navíc pokud příslušné společnosti věří v důležitost podepisovat mezinárodní úmluvy o lidských právech.

Téměř celý svět zná příběh 43leté Íránky Sakíne Aštíániové, která v nejistotě očekává, zda bude či nebude ukamenována. Na její podporu proběhly solidární akce v mnoha zemích, pozornost jí věnují také světová média. Íránská justice ale tančí mezi minami a pouští pouze kusé informace o vývoji jejího případu. Podle posledních informací z ledna letošního roku jí poprava kamenováním či oběšením stále hrozí. Amnesty International ČR věnuje případu Sakíne i dalším lidem, kterým hrozí poprava za nevěru, velkou pozornost. AI plně respektuje právo jiného státu trestat skutečné zločince. Trestání konsensuálních sexuálních vztahů však omítá a zadržované muže a ženy považuje za vězně svědomí.

Podobné příběhy