Léto je obdobím maximální otevřenosti. Všichni se vyhrabávají z širokých kalhot a berou šortky, košile se střídají na tílka. Horko! Letos je ale vše  jinak - fotbalový karneval přišel do studené Matky-Ruska a přivezl s sebou horké fanoušky ze Španělska, Argentiny, Uruguaye a tak dále - seznam, kromě pár výjimek, se ztotožňuje se seznamem účastníků turnaje. V takové sváteční atmosféře světové euforie se prostě nedá tu exotiku nevyzkoušet - myslí si mnohé ruské ženy před večerním lovem. Nicméně jejich otevřený optimismus, oportunismus a horlivost nejsou vítány ruskými chlapy, kteří zamračeně a s ještě větší horlivostí píšou hněvivé posty na sociálních sítích o “amorálním” chování Rusek. Prý, jak se to stalo? Hanba!

Pro pochopení toho, co se přesně děje, není třeba jít daleko - stačí si jen otevřít Instagram a dle polohy vyhledat, řekněme, Nikolskou ulici v Moskvě, ulici Vajnera v Jekatěrinburgu, nábřeží ve Volgogradě, nebo jakýkoliv stadion. Občas tu uvidíte fotky, na kterých žena v kokošniku (tradiční ruský outfit), jde a drží se za ruce s mužem v sombreru nebo přilbě Ragnara Lodbroka a jiných zámořských atributech. Není-li to otevřenost? Není-li to to opium, které musí rozhýbat ve stereotypech a předsudcích sevřenou (i když ne celou) společnost? Jak to může mít místo v době globalizace, kdy svobodný pohyb lidí a názorů se stal nedělitelnou součásti života, v době, kdy se lidí různých kultur, náboženství, barvy pleti či rasy sloučí do jednotného proudu života? Je to amorální? Na takovou rétorickou otázku se dá odpovědět “ano”, ale jen za předpokladu, že budeš bydlet, řekněme, na vesnici, někde na zapadákově, a do nejbližšího většího města budeš muset jet několik set, možná i tisíc kilometrů, a to ne po silnici. Co jiného by se dalo čekat ve státě, kde 70-80% populace (100-115 milionů lidí) nemá cestovní pas a skoro nikdy nebyli v zahraničí (Turecko a Egypt se nezapočítávají - tam, kam se jezdí, se mluví rusky).

Nicméně tak přemýšlí například 70létá poslankyně Státní Dumy Tamara Pletněvá. Pár dnů před startem ruského národního týmu se proslavila tím, že doporučila všem ruským ženám, aby se nedostavaly do jakéhokoliv kontaktu s cizinci. Prý, nedej Bože se narodí někdo nějaké jiné rasy - “To vůbec. Musíme rodit své děti”. Zde je velice snadno soudit a rozhodovat s výšky svých let a tím spíše z křesla úředníka. Průměrný věk poslanců Dumy se pohybuje kolem 50 let, mnozí přemýšlí způsobem, jakoby jim bylo alespoň 80 let, a sedí ne v parlamentu, ale na své dači v předměstích Moskvy, či jnějakého jiného velkého města.

Zázrak se ale nestal, a ženy se hromadně nezamkly do pásů cudnosti. A hned ze svých internetových jeskyň vylezli typičtí praví ruští borci a začali na sociálních sítích řvát “moje baba”, “radši aby ses naučila vařit boršč”, “jak můžeš očerňovat svůj stát”, nebo používají slova z jedné písničky “proč ses lehla pod černého”. To vše se nachází na tenké hranici mezi marasmem a hloupostí, ale pokud se podíváme do hloubky, tak uvidíme jejich protest – je to facka do tváře multikulturalismu, otevřenosti a pokroku. Ano, Rusko nikdy nebylo považováno za jeden z “progresivních” států v tom směru, ale paradox je, že samo o sobě je multinárodním státem. Po staletí dnešní Rusko formovaly procesy, na které si lidi zvykli. Odsud se rodily zejména patriarchální tradice. Ty podporuje i stát zákony, které legalizují domácí násilí, objevuje se pocit, že bez takových “tardic” je život nemožný a lidi začnou masivně vymírat jako dinosauři. A když se za to “staré” lidi drží pevněji, než Leonardo Di Caprio za kus dřeva v ledové vodě, je těžko představitelný obraz ruského muže, který poschouchá informace o feminismu a rovnosti bez grimasy na tváři.

Teď během mistrovství se objevil paprsek naděje, že se to změní. A mění to i usmívající se cizinci. Oni přivezli nejen obrovský karneval, ale i sexuální revoluci, která absolutně obešla SSSR (v něm sex vůbec nebyl…), a jen částečně se dotkla moderního Ruska. Ženy v tom případě nejsou “osoby s poníženou sociální odpovědnosti”, jak V. Putin označuje “nejstarší povolání” na světě, ale následovníci sexuálního misionářství cizinců. Rozhodně to není příčina je všechny obviňovat, ale je to lehčí, než to přijmout.

Možná je to náhoda, možná ne, že mistrovství připadlo na nepříliš hezké časy pro stát ruský. Zejména s “balíčkem Jarové” nebo zvýšením důchodového věku (kterého se nedožije 40% mužské a 20% ženské populace). Ale na druhou stranu, ač je demokracie pořád málo, je více a více lidí, kterým se nechce žít v řetězech. FIFA samo uvádí “Making Equality a Realty” nejen tak bez účelu. Čas je právě teď, vždyť taková možnost se dává jen jednou.

Publikováno / Zveřejněno v/ dne:Svoboda slova a vězni svědomí