V říjnu jsem měl možnost zúčastnit se dobrovolnické mise na řeckém ostrově Lesbos. Jako někdo, kdo byl válkou násilně vysídlen, jsem denně sledoval uprchlickou a humanitární krizi, která probíhá na pobřeží Evropy, i jinde.

Po příjezdu jsem hned s člověkem z neziskovky, pro kterou jsem dobrovolničil, vyrazil rovnou do „OXI“, uprchlického tábora.

Nejprve jsem se setkal se syrskou rodinou z Aleppa, která se málem utopila, když se jejich člun převrhl. Všichni  byli vyčerpaní a promočení, i přesto se mnou matka rodiny žertovala ohledně toho, co je potkalo a já si nemohl pomoct – musel jsem se smát a zároveň být ohromen jejich odhodláním přežít.

Další den dorazilo v porovnání s ostatními dny jen několik málo člunů a to hlavně kvůli zhoršujícím se povětrnostním podmínkám na ostrově (to mi řekli dobrovolníci, kteří tam již nějakou dobu byli). Ty čluny, které ten den dorazily, se zoufale snažily dostat do Evropy, protože podnikly mnohem nebezpečnější cestu než obvykle. Někteří uprchlíci dokonce uvedli, že jim byla nabídnuta sleva 100 amerických dolarů na člověka, pokud vyrazí za bouřlivého počasí. Většinou průměrná cena cesty, kterou uprchlíci podnikají, závisí na typu lodi: pokud se jedná o člun, stojí asi 1 000 dolarů na osobu, pokud je to dvojpalubní loď, která je podle všeho bezpečnější, pak cesta stojí okolo 2 500 dolarů na osobu. Na druhou stranu, legální jednosměrná cesta by stála asi 40 eur a trajektem by trvala  zhruba hodinu a půl. 

V následujících dnech se počasí zlepšovalo, takže začalo přijíždět více lodí. V jednu chvíli přijelo lodí tolik, že nebyl dostatek dobrovolníků, kteří by je mohli přivítat a pomoci jim. Bylo téměř nemožné na všechny dohlédnout.
 
Jedním z nejhorších dní byl 28. říjen, který byl pro ostrov tragickým. Převrhla se  dvojpalubní loď vezoucí až 300 lidí a v pobřežních vodách ostrova došlo k dalším čtyřem nehodám. Pobřežní hlídka měla potíže a nebyla schopná tuto tragickou situaci zvládnout, protože měla nedostatek zaměstnanců i vybavení. Přístav se čím dál víc zaplňoval zoufalými případy, které se pobřežní hlídce podařilo zachránit. Tváří v tvář takovému lidskému neštěstí jsem viděl ryzí lidskost, když místní přispěchali na pomoc a otevřeli své obchody a restaurace, aby tak pro uprchlíky vytvořili teplé přístřeší. Dokonce roznášeli čaj a vodu. I místní kostel byl otevřen, aby uprchlíkům nabídl místo k odpočinku. 

Později toho večera jsem se setkal s dvěma lidmi, kteří přežili potopení lodi: s Amel a Majidem ze Sýrie (viz foto). Amel je sedmadvacetiletá studentka žurnalistiky, která chce studovat animovaný film v Berlíně. Majid je šestadvacetiletý absolvent ekonomie, který chce v Německu získat magisterský titul. Přežili právě ztroskotání lodi u Lesbosu z 28. Října. Poté, co se loď potopila, zůstali ve vodě asi čtyři hodiny, než je zachránila řecká pobřežní hlídka. 

Amel a Majid

Řekli mi, co se ten den přihodilo: v dvojpalubní dřevěné lodi bylo okolo 300 uprchlíků, což přesahovalo její kapacitu. Paluby se na sebe zřítily. Aby si zachránili život, drželi se bóje a bezmocně sledovali, jak se muži, ženy a děti kolem nich topí. Pokoušeli se povzbudit jednoho mladíka, aby to vydržel a nevzdal se, popleskávali mu obličej, když viděli, že to pomalu vzdává, ale nepodařilo se jim ho udržet nad vodou. Po několika hodinách i oni začali ztrácet naději, že je pobřežní hlídka zachrání a vyměnili si pohled, o kterém si mysleli, že mohl být jejich posledním. Amel a Majid přežili, ale když jsme se náhodou potkali v Athénách pár dní po jejich záchraně a povečeřeli spolu, musel jsem myslet na ty všechny ostatní Amel a Majidy, kteří to nepřežili.
 

Tito úžasní lidé, kteří milují zábavu, jsou těmi, které se mnohé země Evropské unie snaží svou hraniční politikou udržet mimo své území. Mezi lety 2007-2014 Evropská unie určila téměř dvě miliardy eur na ochranu svých vnějších hranic a jen v tomto roce zemřelo víc jak 3 300 lidí, když se k nim pokoušelo dostat. Tato úmrtí jsou nejen zbytečná, ale také jim lze snadno předejít poskytnutím bezpečného a legálního průchodu pro uprchlíky, který by bylo možné regulovat a kontrolovat. 

Byl jsem velmi vděčný, že jsem měl možnost se setkat s těmito milými lidmi a mnohými dalšími během své dobrovolnické mise a přál bych si, aby každý mohl zažít tu radost, kterou to přináší.

Autor Hadi AL Khatib je syrský student žijící v Praze a stážista Amnesty International ČR

Posted in:Migrace