V pondělí 23. listopadu 2015 jsem v poledne nasedla s třemi neznámými lidmi do cizího auta směr Slavonski Brod, Chorvatsko.

Uprchlíci v registračních stanech, Slavonski Brod, 26.11. 2015, foto: Alena Džubáková

Devatenáctiletá, nachlazená, plná očekávání. Mamka se se mnou loučila křížkem na čelo, se slzami v očích a tragickým výrazem v tváři člověka snažícího se prohlédnout si každý detail obličeje své nejmladší dcery, jako kdyby nepočítala s možností našeho brzkého znovushledání.Na hranice jsem se rozhodla vydat hned z několika důvodů. Mezi nimi hrály hlavní roli zvědavost, solidarita, potřeba vše vidět na vlastní oči a zažít na vlastní pěst, ne jen zprostředkovaně. Jako spoustu lidí jsem o cestě mluvila už alespoň dva měsíce, ale teprve v listopadu se mi ji podařilo uskutečnit. Vše jsem si domluvila tak narychlo, že jsem si nastupujíc do auta uvědomila, že vlastně ani nevím.. Kde budu spát? Spacák to jistí...V autě jsem se docela rychle spřátelila s mými třemi spolujezdkyněmi; Anežkou, Luckou a Ájou. Anežka a Lucka jsou kamarádky, které nás čtyři daly dohromady přes fórum uprchlici.respublika.cz, zároveň zvládly udělat mezi svými přáteli sbírku. Takže jsme měly na benzín, i na koupení potřebných věcí na místě.

Během 700 km a 8 hodin cesty jsem se stihla trošku prospat ze své nemoci, kterou jsem se klasicky snažila už několik dní přechodit, a také se s holkama trochu seznámit. Od zjištění, že jsme s Anežkou a Luckou absolvovali stejné gymnázium a s Luckou jsme dokonce měly tu stejnou (skvělou!) třídní profesorku jsme plynule přešli k tématu evoluce a  už jsme se ocitli na místě činu.

Slavonski Brod...

Z očekávané vesničky se vyklubalo 60ti tisícové městečko, na jehož periferii bydlel chorvatský sociální pracovník jménem Anto (nebo Anton?), u něhož jsme plánovaly složit hlavy na budoucí 4 noci. Anto je moc milý chlapík, žijící sám v domě blízko místního uprchlického tábora. Celé přízemí, které se skládá v podstatě z jedné velké místnosti a koupelny se záchodem,  nechává obydlovat dobrovolníky ze všech možných zemí.

V době našeho pobytu tam s námi byly ještě dvě osoby; Marika, dobrovolnice z Británie pracující pro BBC (její účast byla pro tentokrát prý nepracovní) a Freyja, devatenáctiletá Australanka cestující po Evropě během roční pauzy mezi střední a vysokou.

Ubytování pro mě bylo víc než milým překvapením. Byla jsem připravená na silně přespolní podmínky a sprchu až zase v Brně, ale měly jsme tam všechno, co jsme potřebovaly k životu. I víc. Každá měla vlastní postel, nebo aspoň matraci, nějaké to erární jídlo pro všechny včetně velkého množství sušenek počuraných od kocoura, i čínských polévek a čajů s českými popisky jako místní pozůstatek Čechů z minulosti. Musím zmínit podlahu v kuchyni a koupelně; vyhřívaná – jeden z faktorů, které velmi výrazně (pozitivně) ovlivnily můj celkový dojem z těch několika dnů.

Některá základní arabská slovíčka nalepená na dveřích od koupelny, foto: Alena Džubáková

Ten večer jsme si už jen povídaly a šly brzy spát. Druhý den ráno šupky dupky do práce. V úterý jsme vyrazili kolem desáté na místo. Dojížděli jsme asi 8 km autem.Specifikum tohoto tábora: chceš tu pomáhat? Vyřiď si akreditaci. Zapíší si o vás asi tak 3 informace a pak jim trvá 48 hodin než vás zaregistrují do systému. Vzhledem k rychlosti mého odjezdu jsem si nestihla tuhle drobnost vyřídit včas, a proto mi nestačili opatřit kartičku. Bez kartičky si v areálu nemůžete, ohřát ani jeden prstíček''. Co už, jela jsem zpátky a zbytek dne se léčila. Zítra snad pořídím lépe.Alespoň jsem měla čas se naučit pár slovíček v arabštině pro základní konverzaci.Ten den prý přijelo nejvíce uprchlíků z celého našeho pobytu.

V úterý jsme vyrazili trošku dřív, klasicky prošli přes policejní kontrolu až do kanceláře. Anto, jako můj prostředník v komunikaci s ostatními Chorvaty, se mnou šel do kanceláře pro akreditaci.

,,Pořád není''. To mě naštvalo. Kde je problém? Nepřišel jim email. Takže můžu sedět další den doma?

Anto na mě udělal významný posunek, že mám jít za ním. Mířili jsme do jednoho z úředních stanů v táboře, před kterým jsem čekala asi 30 vteřin. Když vyšel, už mi jen oznámil, že je to teda konečně vyřízené, a tak jsem se šla vyfotit. Během pár minut jsem měla svoji akreditaci.

Třídíme ve skladu, foto: Alena Džubáková

Jenom nechápu, proč jsem musela čekat 48 hodin, abych ji pak měla vyřízenou během 5 minut. Alespoň ji tam mám napořád, když se budu chtít vrátit na stejné místo, už si akreditaci nemusím znova zařizovat.

Tímto jsem byla oficiálně zaregistrovaná pod organizací HRSUST. Spolu s námi tam byla další asi dvacítka jiných dobrovolníků především z Evropy, po dobu mého pobytu pak nejvíce Němců a Švýcarů, ale také Portugalci, Američané..

Anežka mě provedla po táboře, abych se tam zorientovala. Tenhle je velmi dobře organizovaný. Přinejmenším na to mají pro jednou dost lidí. Kolem se procházejí desítky policistů, armáda. Celý areál je obehnán plotem.

Co mě trošku zarazilo, byly koleje končící přímo uprostřed tábora. Celé místo bylo obskládáno obrovskými stany pro policisty a nespočet organizací typu Červený kříž, HRSUST, Jezuité, Samaritáni, IHA, UNHCR atd. Většina ze stanů byla vyhřívaná. Každý pracovník, tedy včetně nás, měl přes den možnost si zajít na teplý čaj a oběd připravovaný právě Červeným křížem. Vařili lépe než ve většině školních jídelen.Ve vytopených stanech pro až několik tisíc uprchlíků se dalo přespat, byly tam i modlitebny, sprchy, záchody, zásuvky pro nabití telefonu.. V době mé přítomnosti ale uprchlíci v kempu netrávili tolik času. Okolní státy jednali o uzavírání hranic, a tak se jich Chorvatsko snažilo přemístit co nejvíc dokud to ještě šlo, aby se nestalo, že jim tam uvíznout a začnou se hromadit. Na to nemají kapacitu. Ani uprchlíci neprojevují velký zájem zůstat právě v Chorvatsku.

Moje zkušenost v uprchlickém táboře

Běžný den v uprchlickém táboře? Třízení ve skladu, roznášení kávy, rozdávání oblečení.

Třízení ve skladu, třízení ve skladu.... Směny byly rozdělené na ranní, odpolední a noční, ale ve skutečnosti jsme tam byli každý den od rána do podvečera/večera. Po příjezdu jsme zamířili hned do skladu UNHCR, kde jsme trávili většinu času. Třídit oblečení a ostatní dary dovážené ze sbírek bylo neustále potřeba, protože přijížděly další a další dodávky každý den. Sklad byl systematicky rozdělený na krabice s oblečením pro muže a ženy, dále pak podle velikosti od S do XL a také pro děti podle věku (0-1, 1-2, 2-4, 4-7 atd.). Menší část skladu pak zabíraly hygienické potřeby a kojenecká strava. 

Uprchlíci v registračních stanech. Slavonski Brod, 26.11. 2015, foto: Alena Džubáková

Uprchlíci do tábora jezdili autobusy, aby se zde zapsali, protože to byla jejich první registrační zastávka v EU, poté dále pokračovali vlakem na sever. Informace o příjezdu autobusu jsme dostávali pomocí vysílaček, vždy nějakou dobu dopředu. Nejednou se stalo, že oznámili příjezd za 20 minut, ale ještě za další 2 hodiny nikdo nikde.

My dobrovolníci se k uprchlíkům mohli dostat jen v určitou dobu, kdy přecházeli z registračních stanů zpět do autobusů. Přesouvali se v řadách, i my jsme měli jen omezený prostor, po kterém jsme se mohli pohybovat. Kvůli krátké době našeho setkání bylo třeba věci určené k rozdání přesunout ze skladu na druhou stranu tábora k uprchlíkům. Nebylo časově možné nejdříve zkontrolovat, co je potřeba a pak pro to teprve dojít. Ze začátku jsme tím pádem rozdávali pouze věci typu ponožky, rukavice, šály, ale i třeba nějaké ty bonbóny dětem pro rozveselení, zkrátka vše, co mělo jakž takž univerzální velikost a nezabíralo příliš mnoho prostoru.

Teplota se pohybovala těsně nad bodem mrazu, i já jsem byla vděčná za svoje (i když děravé) rukavice, a to jsem měla teplou bundu. Ty děti tam často chodily v legínách a sandálkách.

Musím přiznat, že z prvního setkání jsem byla lehce nervózní. Přece jenom tam panovala napjatá atmosféra. Policisté se snažili hlavně udržet klid a řád, dobrovolníci rozdat co nejvíc užitečných věcí a uprchlíci chtěli co nejdřív nasednout zpátky do autobusu. Navíc to byla moje úplně první zkušenost tohohle typu, nevěděla jsem, jakou reakci mám od sebe očekávat.

Rozdáváme deky, foto: Alena Džubáková

Během pár chvil jsem si zvykla na nové prostředí a dostavila se i potřeba dělat něco víc než tam jen stát jako tvrdé Y, a rozdávat lízátka malým dětem. (I když ty to evidentně oceňovaly). Pořádně jsme se rozkoukali a vymysleli, co je teda vlastně potřeba a jak je to potřeba.

Přešli jsme k vytváření balíků oblečení, zvláště pak pro malé děti, protože jsme často vídali maminky s novorozeňaty, která  byla zabalená jenom v dečkách.

Potom balíčky pro předškolní děti, které zahrnovaly zimní kombinézu, mikinu, tričko s dlouhým rukávem, ponožky, rukavice, čepici, atd. Ještě později, jsme se rozhodli rozdělit na dvě skupiny – jedna rozdávající věci u autobusů, druhá čekající ve skladu na zprávu o tom, jestli něco nechybí. Nejednou jsme totiž potkali maminku v balerínkách s odřenýma nohama, která by potřebovala pořádné zimní boty. Dobrovolník u autobusu odhadl velikost boty, zprávu vysílačkou oznámil do skladu, kde už čekal další připraven vyběhnout s botami nebo  kusem oblečení a nadějí, že se dostaví dřív, něž nastoupí zpět do autobusu. Tímto způsobem jsme inovovali proces transportu darovaných věcí k potřebným v podstatě neustále, protože pokaždé situace vypadala trochu jinak, pokaždé jsme měli jiné možnosti a nápady.

Oblékáme chlapečka do čepice a bundy, foto: Alena Džubáková

Jako dobrovolníci jsme se museli přísně držet pokyny policistů, ktřeří byli kolikrát značně nervózní a bylo to na nich vidět. A nejenom to, mnohdy i unavení, otrávění. Měli tam fyzicky i psychicky náročnou práci. V zimě, dvanáctihodinové směny, velká zodpovědnost a manželku dost možná neviděli nějaký ten pátek.

I s uprchlíky byla často náročná řeč. Chyběly jim základní informace jako např. v jaké zemi právě jsou a kde skončí, kde vezmou jídlo pro svoje děti a kdy se budou moci vyspat jinde než na sedadle autobusu. Jazyková bariéra hrála v komunikaci také roli. Unavení, na cestě několik dní, ve strachu o zbytek své rodiny, kterou nechali za sebou, nebo ji už ztratili.

,,Jestě před týdnem jsem měl rodinu a dům. Teď mám jen tuhle tašku'', svěřil se nám jeden ze syrských utečenců.

Nejčastěji byli mezi uprchlíky rodiny s dětmi, páry, a mladí muži okolo 25, 30 let. Potkala jsem se ale i se starými lidmi na vozíčku.

Jako dobrovolníci jsme nejvíce rozdávali oblečení. Byly tam ale i jiné organizace, typu Červený kříž, který s námi rozdával jídlo, dále třeba Samaritáni rozdávající baťůžky rodinám a v nich nějaké kojenecké potřeby.Celou dobu byl nedostatek ponožek, ale hlavně rukavic. O ty měl v té zimě zájem každý. Přišla jsem na místo s plnou taškou, ale během 10 minut byly všechny pryč. Potřeba byly i třeba dámské kalhotky, nebo vložky. Těch bylo na rozdávání nejmíň, ale ve výsledku se ukázaly jako jedny z nejpotřebnějších, jen si o ně nikdo sám neřekne. Díky sbírce, kterou Anežka s Luckou přivezly z Brna jsme měli možnost pár stovek rukavic, ponožek a kalhotek nakoupit, během jednoho příjezdu uprchlíků to ale bylo všechno pryč.Jedním z našich nejdůležitějších úkolů bylo udržovat v táboře tak dobrou náladu, jak jen to šlo. Uprchlíkům jsme jsme rozdávali teplý čaj, snažili se s nimi bavit a informovat je, když se ptali.

Zkrátka jim ukázat, že v Evropě jsou i lidé, kterým jejich problémy nejsou lhostejné a nezavrhují je. Dětem jsme kromě bonbonů rozdávali i hračky, které jim zvedaly náladu.

Starý pán na vozíku na cestě se svojí rodinou, foto: Alena Džubáková

Po nějaké době jsme přišli na to, že sami policisté ocení šálek čaje nebo kávy, třeba  výměnou za nějaké ty informace. Později jsme už samy  obcházely jejich stany. Dost ochotně nás pouštěli dovnitř, i když si ne každý dal kávu, ocenili alespoň přítomnost někoho jiného, něž příslušníka armády. Ne, že bych se cítila nejvíc pohodlně v malé místnosti plné dvoumetrových, hrozivě vypadajících chlapů, ale chovali se k nám hezky, když viděli, že máme zájem i o jejich pohodu, ne jen tu uprchlíků.

A moje ohlédnutí?

Určitě plánuju jet znovu, ale příště si dopředu zjistím víc informací o momentálním stavu tábora, kam budu mít namířeno. Je pravda, že jsem měla štěstí na ten v dobré stavu, až si uvědomuju, že kdybychom pokračovaly víc na jih, mohly jsme tam být víc nápomocné. Během čtvrtka dokonce přijela skupinka dalších asi 5 Čechů, kteří se tam jen otočili a hned pokračovali dále, dobrovolníků tam bylo prostě dost. Situace se doslova mění ze dne na den. Zpravidla nejhůře jsou na tom tábory v zemích na jihu Evropy, jako například Makedonie, Řecko.. Tam mám v plánu vyjet příště. Také je ale potřeba počítat s o dost drsnějšími podmíkami k práci. V těchto táborech se pomoc většinou netýká třízení oblečení ve skladu.. A co mi pobyt přinesl? Novou kamarádku, lehké procvičení mé angličtiny, zajímavou zkušenost a alespoň trochu dobrý pocit z vykonaného skutku.

Společná fotka dobrovolníků ze směny, foto: Alena Džubáková

Rodina dostala balíčky s jídlem, foto: Alena Džubáková

Posted in:Migrace