Jaké to bylo na Amnesty setkání?

Téměř na tři dny, od 4. do 6. listopadu, obsadili pracoviště Jezírko u Brna lidé z různých koutů republiky (i světa), jiného věku a rozdílného studijního nebo pracovního zaměření. Jedno nás ale spojovalo. Skutečnost, že lidská práva nám nejsou jedno, a co víc, že je to oblast, ve které chceme všichni společně pomáhat. Sešli jsme se totiž na setkání Amnesťáků a Amnesťaček.

Program začal v pátek v podvečer přivítáním od organizačního týmu. Při vzájemném představování jsme zjistili, že jsme se sjeli opravdu z celé České republiky, ale už fakt, že jsme se všichni vešli na její území, znázorněné lepicí páskou na podlaze, nás utvrdilo v tom, že nebudeme mít se stmelováním problém. Pak následovalo představení programu na páteční večer a celou sobotu. Už v tu chvíli mi běželo hlavou, jak nabité a skvělé to celé bude, a to se vlastně ještě nic nezačalo dít. Po večeři už ale přišel první program, který byl, stejně jako po zbytek víkendu, rozdělený do dvou bloků. Jeden z nich byl vždy trochu více určený pro začátečníky, což jsem, jakožto jedna z těch, kteří se s Amnesty teprve seznamují, ocenila. A tak jsem se hned v pátek večer mohla formou hry bingo dozvědět, jak Amnesty vlastně vznikla a jak to v ní chodí. Pak následovaly první „reflexní barvy“, prostor pro zpětnou vazbu k proběhlému programu. A protože setkání bylo zároveň oslavou 25 let od založení české pobočky Amnesty, nebylo na co čekat – pátek k oslavám přímo vybízí, a tak jsme se začali řídit heslem #slavimfurt. Ten večer jsme stihli vypustit lampiony štěstí za vězně svědomí, strávit super chvíle v teepee u ohně a zároveň se utkat v souboji českých vs. slovenských lidových písní.

Sobotu jsme společně odstartovali skvělou snídaní a energizerem (ti, kteří potřebovali energie ještě o něco více, si předtím dali taky ranní jógu). První na programu bylo „Amnesty tržiště“, místo, kde mohl každý prezentovat to, co v rámci Amnesty dělá, případně jiný projekt, o kterém chtěl dát ostatním vědět. Následovaly první workshopy. Zvolila jsem ten o pořádání Maratonu psaní dopisů. Byl pro mě skvělou inspirací, jak uspořádat první maratonskou akci v rámci naší nově vznikající skupinky. Paralelně probíhal workshop o uprchlících, který měl o něco více diskuzní charakter. Po obědě jsme si zase mohli vybrat: Spánek? Procházka? Film The Square? Vydala jsem se s několika dalšími aktivními na výlet za památníkem a jezírkem. Památník jsme sice nepotkali, ale jezírko jsme trefili a taky se zdárně vrátili zpátky, takže mise byla splněna. Na řadu potom přišla živá knihovna a my jsme měli možnost si tváří v tvář popovídat s lidmi, kteří mají silný a mnohdy těžký, nebo neveselý životní příběh, příběh, o který jsou ochotni se podělit s ostatními. Jedním z takových lidí je i Kareem, se kterým jsme mohli diskutovat po živé knihovně. Za protesty v rámci Arabského jara v Egyptě byl vězněn a mučen. Ze země se mu ale podařilo utéct a teď žije už rok v České republice. Setkání s ním bylo silným zážitkem, který si spousta z nás určitě ponese do budoucna v sobě. Na posledním workshopu toho dne jsme se pak mohli dozvědět tipy a triky, jak uspořádat vlastní živou knihovnu. S večerem už přišla na řadu kultura – divadelní představení Dřina a papír – Gilgameš, ve kterém vystoupily i dvě živé knížky – bývalý bezdomovec Jirka s vozíčkářem Danem. A protože #slavimfurt znamená to, co znamená, pokračovali jsme i v sobotu v oslavách…

… až do neděle. Tentokrát se program trochu lišil od předchozích dnů. Probíhal tzv. „open space“, což dalo nám, účastníkům, možnost navrhnout, o čem bychom chtěli diskutovat, co bychom chtěli dělat, a pak si vybrat, čeho se zúčastníme.  Mohli jsme si tak povídat o tom, jak to funguje v místních skupinkách, jak funguje práce Amnesty International na nejvyšší mezinárodní úrovni nebo jak pracovat s tématem Tibetu a Číny. Po obědě už program pomalu směřoval ne ke konci, ale ke svému vrcholu. Společně jsme vytvořili Schránku, která se zakopává, aby si to lidstvo pamatovalo. A napsali jsme do ní vzkazy Amnesťákům a Amnesťačkám, kteří si je přečtou za dalších 25 let. Ze schránky bude nakonec schránka putovní a za čtvrt století, nejspíš na dalším velkém Amnesťáckém setkání, bude určitě co číst a na co vzpomínat.

Vzpomínat budeme, myslím, všichni i na víkend na Jezírku. Dal nám totiž možnost potkat se, ať už s kamarády, tak s novými, zajímavými lidmi. Dal nám možnost přemýšlet, čerpat inspiraci a nápady, diskutovat, bavit se, #slavitfurt, ale hlavně se utvrdit v tom, že bránit lidská práva má smysl. Díky za to! 

Posted in:Svoboda slova a vězni svědomí