Šest tajemství šťastné a úspěšné třídy. Českým učitelům je prozradila dnešní pedagogická celebrita Dylan Wiliam

Víte, že i pedagogika má své celebrity? Jedna z nich se jmenuje Dylan Wiliam a je tak respektovaný, že britská vláda investovala v přepočtu dvě miliardy korun na proškolení většiny učitelů jeho metodami. Tento týden poprvé navštívil Prahu a více než stovka českých učitelů díky němu možná začne v pondělí učit lépe. Podle něj k tomu stačí šest jednoduchých kroků.

„Máte rádi děti?“ ptá se přítomných učitelů na úvod přednášky menší chlapík s náušnicí v uchu a pestrobarevnou kravatou, která komplikuje práci fotografům. „Pokud ne, čeká vás příšerných čtyřicet let,“ říká s úsměvem.

Přitom jinak jsou jeho myšlenky vlastně dost optimistické. Tak například tvrdí, že není potřeba usilovat o to, aby na pedagogické fakulty chodili ti nejlepší a nejchytřejší. „Čekat na něco takového by trvalo příliš dlouho. Pojďme prostě zlepšit ty učitele, které už máme,“ vybízí a zní to jednoduše jako namazat si máslo na chleba.

Podle něj totiž většině učitelů nechybí znalosti, jen potřebují občas pomoci, aby je uměli uvést do praxe. „Většina učitelů určitě ví, že když se třídy na něco ptají, mají dát dětem dost času, protože najít odpověď nebo se odhodlat promluvit chvíli trvá. Přesto to většina z učitelů nedělá.“

K tomu být dobrým učitelem podle něj úplně stačí mít rád děti, mít chuť měnit životy mladých lidí a dokázat motivovat ty, které nikdo nemotivuje.

Sám rád vyvrací některá zaběhnutá přesvědčení. Třeba víru moderní pedagogiky v to, že by učitelé měli jít dětem „po srsti“ a umožnit každému, aby se mohl učit tak, jak mu to nejvíc vyhovuje. „Výzkumy ukazují, že to, co děláme trochu jinak, než je pro nás přirozené a téměř bez práce, si uložíme hlouběji a déle si to pamatujeme.“

Fungování paměti, to je další z Wiliamových témat. Upozorňuje například na to, že na rozdíl od dlouhodobé paměti, která je neomezená, ta krátkodobá má své limity. „Hlídejte si množství toho, co musejí žáci každý den vstřebat,“ radil v Praze učitelům.

Hlasovat. A všichni! 

A na účastnících semináře rovnou předváděl své techniky. Když položil otázku, nechal učitele, schválně rozsazené u stolech po osmi, diskutovat, a pak náhodně volil ty, od nichž chtěl slyšet odpověď. Jeho častým nástrojem, jak udržet pozornost všech, je také hlasování. „Když si tipnete správnou odpověď, víc vás potom zajímá, jak je to doopravdy. A naopak – když tušíte, že budete muset hlasovat, nutí vás to brát předchozí diskusi nad tématem víc vážně.“

Mise je jasná: cílem každého učitele by mělo být zapojit během každé vyučovací hodiny každého žáka. A průběžně si ověřovat, že všichni rozumí. Pokud ne, okamžitě tomu přizpůsobit průběh hodiny.

 

Jak na to? Tady je šest Wiliamových velmi konkrétních, ale zároveň jednoduchých receptů:

Zaprvé, pryč s hlášením. „V každé třídě se hlásí stále tytéž žáci. Někde jsou to dva, někde víc, ale málokdy víc než čtvrtina třídy. Zbytek třídy může vypnout a schrupnout si.“ Jsou to právě ruce třepetající se ve vzduchu, které podle Wiliama rozevírají nůžky mezi těmi, kteří jsou motivovaní se učit a těmi, kteří nejsou. Je třeba vnést do komunikace se žáky prvek náhody, říká pedagogický guru. Vymyslel proto takzvanou lízátkovou metodu. Na tyčky od lízátek napsat jména studentů a vytahovat je z krabičky náhodně. „Ale otázku položit zásadně před tím, než vylosuju toho, kdo na ni má odpovědět. Aby se zamysleli všichni.“

Druhý zlepšovák: Pohárky v barvách semaforu signalizují míru porozumění. Zelená je ano, žlutá „nejsem si jist“, červená dá učiteli najevo, že ještě není možné jít dál. Potom je snadné shromáždit všechny červenáčky k sobě a vyjasnit jim věc všem naráz, zatímco žáci se zelenými pohárky můžou dělat něco jiného.

Třetí rada: Ukázalo se, že jsou ve třídě děti – obvykle jde o dívky – které naopak demotivuje, když mají šanci odpovídat jen třeba jednou za celou hodinu. Kvůli takovým zavedl Dylan Wiliam malé tabulky, na které píší všichni žáci naráz odpověď. „V momentě tak má učitel povědomí o tom, jak je na tom každičký žák.“ Důležitá věc: Tahle metoda předpokládá, že ve třídě panuje klima, kdy není ostuda odpovědět špatně.

Ani čtvrtá Wiliamova inovace není nikterak radikální: před začátkem vyučování si patnáct minut zacvičit. Je totiž přesvědčen – a výzkumy to potvrzují – že ranní rozcvička zlepší koncentraci na celý den.

Zavést něco takového plošně prozatím není příliš představitelné, přesto jde o procházku růžovou zahradou v porovnání s pátou věcí, kterou by Dylan Wiliam ze škol rád vymýtil. A to je posedlost známkami. Mantra „učitele učitelů“ zní: komentáře místo známek. Známka dává málo informací. Student bude lepší jen, když se dozví, kde má rezervy a jak se může zlepšit.

A za šesté: Zpětná vazba, zpětná vazba, zpětná vazba. Nejen od učitele studentům, ale i naopak. Dobrého učitele by mělo zajímat, co si o jeho práci myslí jeho žáci. Koneckonců – kvůli nim tam je.

Dylan Wiliam je patrně nejrespektovanějším pedagogickým vědcem dneška. Začínal jako učitel matematiky, ve třídě měl hodně nemotivovaných dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Přednášel na Kings College a UCL v Londýně a proslavil se v roce 1998 článkem Inside the Black Box, kde spolu s Paulem Blackem definoval, jak se musí změnit výuka, aby byla efektivní. BBC o něm natočila dva hodinové dokumenty The classroom experiment a britská vláda nechala nákladem téměř dvou miliard korun proškolit většinu učitelů na školách ve Velké Británii, aby se seznámili s metodami, které Wiliam na základě dlouhodobých vědeckých výzkumů označil za efektivní. Jeho kniha Zavádění formativního hodnocení vyšla i v češtině.

Zdroj: Rodiče vítáni

 

Related stories

13.7.2018

Taibeh úspěšně odmaturovala!


26.4.2018

Amnesty International vás zve na výstavu "I WELCOME" v pražském DOXu!

Projekt I WELCOME vznikl z iniciativy organizace Art for Amnesty. Ve světové premiéře ho představuje Centrum současného umění DOX ve spolupráci s Amnesty International Česká Republika a Českým rozhlasem Vltava.


9.3.2018

Klára Laurenčíková: Rodiče mají mít možnost se rozhodnout, kam dítě dají

Ředitelé a učitelé základních škol se na inkluzi dívají střízlivě. Vítají větší přísun peněz, ale stále nemají dostatečnou metodickou oporu. To potvrzuje i předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková, která se společnému vzdělávání věnuje řadu let.


13.3.2018

Žáci se sluchovým postižením jsou nadaní úplně stejně jako ostatní děti

Leona Pejcharová je ředitelkou projektu Zážitkem k porozumění, jehož cílem je podpora vzdělávání žáků se sluchovým postižením v běžných školách. V projektu vyvíjí nové metody ve spolupráci se zapojenými školami z celé ČR; chystá výstavu, jejímž cílem je zvýšit obecné povědomí o vadách sluchu a možnostech, jak je lze kompenzovat; a také připravuje kroužek pro prvostupňové děti s vadou sluchu a slyšící.


Tyto webové stránka používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více... Díky za upozornění...