Uprchlíci v Řecku

„Přes všechno, co jsem v Řecku zažil, tu chci zůstat a usilovat o změnu současného stavu“ – vyprávění Somálce Saleha

O svůj příběh a zkušenosti s novým životem v Řecku se s námi podělil i 27letý Saleh. Z jeho vyprávění v člověku zůstane především zděšení a otázka, jak je tohle v Evropě v 21. století možné…

Poté, co se rozhodl nespolupracovat s vládní opozicí v Somálsku, byl jimi pronásledován a brutálně napaden. Jelikož pro něj v zemi již nebylo bezpečno, rozhodl se ji opustit. Tehdy dvacetiletý odjel do Jemenu, kde zůstal pět let. Situace v Jemenu také nebyla uspokojivá a Saleh se rozhodl pokusit o cestu do Evropy. Poplatek převaděčům za cestu do Řecka je 3-4 tisíce dolarů. Otec mu poslal peníze a Saleh tedy mohl absolvovat náročnou cestu plnou strachu, fyzického a psychického utrpení, nadávek a ponižování za strany převaděčů.

Jeho cesta dopadla úspěšně, s falešným pasem se nejprve dostal do Turecka a po několika týdnech překonal i vytouženou řeckou hranici. Spojil se s přáteli v Athénách a pomalu začínal nový život. Původně neplánoval zůstat v Řecku, chtěl jet do Londýna, kde má příbuzné, osud však rozhodl jinak.

Nejistota, obavy, neznámé prostředí, neznalost jazyka, bolestivé vzpomínky a nejistá budoucnost provází migranty odlišné barvy pleti v Athénách každý den, k tomu se však musí bát také agresivních útoků ze strany sympatizantů strany Zlatý úsvit, která má otevřenou protimigrantskou rétoriku a ve volbách roku 2012 získala 18 křesel v řeckém parlamentu. Situaci zhoršuje dlouhotrvající ekonomická krize, v jejímž důsledku se migranti stali snadným terčem k vybití frustrace krizí sužovaných Řeků.

O těchto útocích migranti nejen slýchají, ale často je zažívají na vlastní kůži. Existuje i neoficiální mapa míst, kterým se každý raději vyhne, protože je zde riziko napadení téměř stoprocentní. Saleh byl poprvé napaden dva měsíce po svém příchodu do Athén, když ještě neměl papíry. Procházel se svým blonďatým americkým přítelem známou ulicí Ag. Panteleimon. Nedaleko od nich sedělo 6 asi dvacetiletých mladíků, kteří na něj začali pokřikovat „Mavro, mavro“! (černý). Saleh je ignoroval, ale raději přidal do kroku. Brzy jej však mladíci dohonili a napadli. V té chvíli se dal jeho přítel do běhu a zmizel kdovíkam. Pět mladíků potom Saleha brutálně zbilo, šestý celý incident s úsměvem pozoroval. „V tu chvíli jsem si připadal jako kopací míč“. Útok viděli i lidé z blízké kavárny, kteří však, místo aby zavolali pomoc, pokračovali v popíjení odpolední kávy.

Útočníci pak pomalu odkráčeli. Saleh se obtížně zvedl a zavolal na policii. Policie se zeptala, zda má papíry. Když odpověděl, že ne, okamžitě zavěsili. Poté zavolal na záchranku, řekl, že byl napaden, krvácí a zřejmě má zlomenou ruku a oni se zeptali, odkud pochází. Když odpověděl, že ze Somálska, hlas v telefonu odvětil, že nemohou přijet, jelikož jsou daleko.Zavolal tedy kamarádce právničce, která pro něj přijela a odvezla ho do nemocnice, kde za ošetření zaplatil 100 euro.

Tato zkušenost jej vyděsila, myslel totiž, že po odchodu ze Somálska se již nebude muset bát chodit po ulici, a bude moci začít nový život v lidská práva respektující Evropě. Zjistil však, že podobné útoky jsou zde běžné, tolerované a mají migrantům ukázat, že je tu nikdo nechce a je pro ně lepší se vrátit odkud přišli. Tuto volbu však většinou nemají, nemohou se vrátit ani do své země, tam jim hrozí přinejmenším podobné útoky, často bohužel dokonce smrt. Jsou tedy v pasti a odsouzeni žít v každodenní nejistotě a strachu z dalšího útoku. Tato obava se Salehovi bohužel vyplnila.

Po druhé byl napaden před pěti měsíci, když se vracel z kurzu řečtiny domů. Potkal skupinku 7 asi 19letých mladíků, kteří na něj z dálky ukázali. A Salehovi došlo, že se asi něco stane. Začal utíkat, ale oni mu nadběhli a obklíčili ho. Začali na něj křičet „Vypadni z naší země!“, snažil se jim nedívat do očí, aby je nenaštval ještě více. Nejdříve ho udeřili do obličeje a on začal krvácet, jeden z nich pak vyndal nůž a obrácenou stranou ho začal bít po celém těle. Poté ho střídavě několik minut bili, když se mu v jedné chvíli podařilo mezerou mezi dvěma útočníky utéci. Plný strachu běžel jako šílený přes město asi půl hodiny, až nakonec doběhl domů. Po svlečení zkrvaveného oblečení a umytí ran už se na policii ani neobracel, předchozí zkušenost ho poučila, že je to k ničemu. Řecká vláda však zřídila pro stoupající počet obětí rasistických útoků speciální telefonní linku, na kterou se mohou obracet. Dva dny po útoku se ho tedy, na nátlak přátel, rozhodl ohlásit tam.

Zavolal na zpoplatněnou linku s tím, že chce oznámit útok. Hlas v telefonu se ho zeptal na jeho jméno, telefonní číslo a adresu. Pak se zeptali, v čem byli oblečeni a zda útočníky zná a jestli zná jejich jména. Odpověděl, že samozřejmě ne a hlas mu oznámil, že pokud budou něco potřebovat, tak se mu ozvou. Saleh ale odpověděl, že on něco potřebuje, že potřebuje pomoc, ale hlas mu odpověděl, že mají jeho údaje, a když budou potřebovat, budou ho kontaktovat. Pak zavěsili.

Výsledkem tedy je, že ulicemi Athén chodí velmi obezřetně, někdy ho k smrti vyděsí i vlastní stín a žije s vědomím, že pokud se mu něco přihodí, není nikdo, kdo by útočníky potrestal nebo je vůbec potrestat chtěl. Je přeci migrant a jako takový není v Řecku mnohými považován za plnohodnotnou lidskou bytost.

Přes tyto strašné zkušenosti se Saleh rozhodl v Řecku zůstat a snažit se o změnu situace. Nyní pracuje jako překladatel pro několik neziskových organizací a také dobrovolničí v organizacích, které se snaží situaci migrantů a uprchlíků v Řecku změnit.

Řecko, Lesbos, srpen 2013

MAHER (35), HOUDA (30), ELIAS (12), IBRAHIM (9), YUSRA (3)

Maher, Houda a jejich rodina opustili Sýrii a žijí v uprchlickém táboře Qushtapa v oblasti Kurdistánu v Iráku od srpna 2013. Jejich dvanáctiletému synovi Eliasovi diagnostikovali v roce 2012 rakovinu, ale uprostřed konfliktu je obtížné dokončit jeho léčbu. Nemocnici bombardovali, když byli Houda a Elias uvnitř. Rádi by byli přesídleni do bezpečí, aby měl jejich syn přístup ke zdravotní péči a jejich děti mohly chodit do školy. 

Maher popisuje: „Přišli jsme do uprchlického tábora Qushtapa všichni společně. Je to rok a čtyři měsíce. Ze Sýrie jsme utekli kvůli válce, nemohli jsme si zajistit živobytí. Můj syn má rakovinu. Léčili ho v Damašku. Bylo pro nás velmi obtížné zajistit mu léčbu, protože nemocnice byla v neklidné části města a pokaždé, když jsme jeli na ozařování, byli tam ostřelovači a střílelo se. Bylo to strašné, ale museli jsme jet, aby syn absolvoval nutnou léčbu. Elias má rakovinu slinivky a potřebuje léčbu každé tři týdny. Když Eliasovi vypadaly kvůli chemoterapii vlasy, taky jsem si vyholil hlavu, aby syn nevěděl, že je to kvůli chemoterapii. Když jsme se vraceli z Damašku zpět, ozbrojenci z Jabhat al-Nusra zastavili náš autobus a chtěli mě potrestat za to, že jsem si oholil hlavu. Stálo mě hodně úsilí to vysvětlit“.

Houda: „Pokaždé, když jsem vezla Eliase do nemocnice na chemoterapii, viděla jsem hodně bojů. Střílelo se a kulky zasahovaly i nemocnici. Zavolala jsem manželovi a řekla jsem mu, že se opravdu bojím. Potom přišel doktor a řekl, že všechny ženy musí jít na chodbu, protože pokoje jsou nebezpečné - mají okna. Začala jsem křičet. Nemocnici zasáhly dvě střepiny. Strop druhého patra se propadl do přízemí. Všechna okna se vysypala. 

 Maher: „Čekal jsem před nemocnicí. Když jsem uslyšel střelbu, běžel jsem nahoru. Jeden ze stropů byl otevřený, s obrovskou dírou. Nevzal jsem svého syna pryč, neodešel jsem. Zůstal jsem tam, aby mohl dostat chemoterapii, protože doktoři také zůstali. To bombardování stále pokračuje. Opravdu jsem nenáviděl tenhle způsob života. Jakmile dostal Elias chemoterapii a mohli jsme opustit nemocnici, odjeli jsme. Život je tady v uprchlickém táboře velmi náročný, protože potřebujeme doktory a léčbu pro Eliase. Hodně jsme se snažili, abychom mu zajistili léčení.  Než jsme opustili Sýrii, dělali mu každé tři měsíce test kostní dřeně, později to bylo každých šest měsíců. Tady jsme teď skoro rok a půl a za tu dobu nebyl na testu ani jednou. Řekli nám, že už nebudou dělat ani žádné další rentgeny, a že bychom ho měli vzít do soukromé nemocnice. Pro mé dítě tady není žádná pomoc. 

Jsem hrozně šťastný, že nás přesídlí do Evropy, protože tam je péče daleko lepší. Budeme se snad znovu cítit jako lidi.“ 

Houda: „Já jen chci, aby moje děti studovaly a aby se Elias uzdravil. 

Zdroj:  Hardship, Hope and Resettlement, Amnesty International, 2015

Podobné příběhy

27.7.2017

Aktuální situace žadatelů o azyl v Řecku

Řecké ostrovy jsou svědky tisíců smutných příběhů zoufalých lidí.


19.9.2016

CNN: Život hendikepovaného syrského uprchlíka v Řecku


18.1.2017

Prohlášení komisaře Avramapoulose během jeho návštěvy ostrova Lesbos, Řecko

Jsem na ostrově Lesbos, abych předal velmi důležitou zprávu: Na nás všech, Řecích, Evropanech leží neodkladný úkol humanitární povahy, a to ulehčit situaci zde na ostrovech - jak migrantům, tak obyvatelům těchto ostrovů.


4.8.2016

Bývalý uprchlík zachránil svou rodinu na řeckém pobřeží

Ghias Aljundi před 18 lety uprchl ze Sýrie do Velké Británie. Jako jeden z tisíců dobrovolníků pomáhá uprchlíkům přijíždějícím do Řecka. Nenapadlo ho ale, že by mohl zachránit i svou vlastní rodinu.