Funkční inkluze nikoho nepoškodí, ale spíš všechny obohatí, říká speciální pedagožka působící v USA

Inkluze je v Česku již druhým rokem často skloňovaným tématem. Pro mnoho politiků se stala synonymem apokalypsy a důvodem k populistickým výrokům, kritika však zaznívá i od odborné veřejnosti kvůli údajné nedostatečné připravenosti celého konceptu. Podobný názor má i speciální pedagožka Jana Bradley, která působí v Česku i Americe. Zatímco ve Státech je systém speciálního vzdělávání propracovaný, v Česku je stále ještě v plenkách. „Chybí odborníci a finance. A když je začlenění dítěte s postižením do běžné školy zátěží pro všechny, protože nejsou vhodné podmínky, logicky se vynoří obecný názor, že inkluze je neprospěšná,“ míní o postoji české společnosti vůči inkluzi Jana Bradley.

Jak je nastaven vzdělávací systém v USA?

Každé dítě v USA má nárok na bezplatné vzdělání ve škole v místě bydliště. Vzdělávací systém je trochu jiný než ten český. Běžné děti jsou vzdělávány od 5 do 18 let na třech stupních. První stupeň je ,elementary school‘, kde jsou děti od 5 do 10 let, následuje druhý stupeň ‚middle school‘, tedy 6. až 8. ročník, a třetí stupeň základního vzdělání pokračuje na tzv. ‚high school‘, což je 9. až 12. ročník. Po absolvování základního bezplatného vzdělání může žák pokračovat v dalším studiu na vysokých školách. To už bezplatné není.

Jak funguje obecně vzdělávací systém v USA pro děti, které potřebují speciální vzdělávání?

Děti, které se narodí s postižením nebo jsou v rizikové kategorii (hrozí vývojové opoždění), mají nárok na ranou intervenci ihned od narození do tří let věku. Doporučení může dát kdokoliv, ať už lékař nebo rodič. Evaluace je zdarma. Raná intervence je klíčová, komplexní a intenzivní a často pomůže zmírnit potenciální deficit, stejně tak nabízí efektivní rozvoj dovedností dítěte, kompenzační pomůcky a pomoc rodině. Dítě vyžadující ranou intervenci je od narození v péči odborníků z oblasti speciální pedagogiky, fyzioterapie, ergoterapie, komunikační terapie, smyslové terapie a tak dále.

V den třetích narozenin už má dítě s postižením nárok na bezplatné vzdělání ve škole, včetně všech terapií, jež souvisejí s jeho potřebami. Ze zákona má každé postižené dítě nárok na bezplatné náležité vzdělání v nejméně omezujícím prostředí od 3 do 21 let.

Kdo toto vzdělávání zajišťuje?

Vzdělávání každého dítěte zajišťuje škola v místě jeho bydliště. I tříleté dítě, které má v důsledku postižení nebo opožděného vývoje nárok na bezplatné vzdělání a odborné terapie, je v péči školy v místě bydliště. Běžné školy často nabízejí předškolní vzdělání dětem s postižením a pokud předškolní vzdělání škola v místě bydliště nenabízí, musí postiženým dětem v předškolním věku zaplatit vzdělání a odborné terapie v soukromé speciální škole.

Jak je to s dětmi s postižením ve školním věku?

Vzdělávání každého postiženého dítěte školního věku, tedy od 5 let, taktéž zajišťuje škola v místě bydliště a ta každému dítěti musí nabídnout vše, co dítě potřebuje, pokud škola dítě integruje. Postiženým dětem nabídne škola nejen optimální vzdělání, ale také odborné služby a veškeré terapie a kompenzační pomůcky. V případě, že státní škola v místě bydliště dítěte není schopna zajistit všechny služby, může mu zaplatit umístění v soukromé speciální škole, kde se mu dostane všech nezbytných služeb a terapií.

O jaké služby se jedná?

Dítě s postižením potřebuje odbornou péči, jeho rozvoj a vzdělání pak zajišťuje speciální pedagog a terapeuti – ergoterapeut, fyzioterapeut, logoped, případně další odborníci.

A kdo rozhoduje o tom, co je optimálním vzdělávacím prostředím pro dítě s postižením?

Dítě s postižením sleduje tým odborníků, který doporučí nejvhodnější vzdělávací prostředí a přestože prvořadým cílem by měl být prospěch dítěte, často jsou ve hře i jiné – třeba ekonomické – faktory. Pro školu v místě bydliště dítěte může být finančně zatěžující zaplatit dítěti školné v soukromé speciální škole, včetně zajištění převozu do školy a ze školy. Proto třeba škola trvá na začlenění dítěte do běžné školy, ve níž slíbí zajistit veškeré potřebné služby, přestože vzdělání dítěte ve speciální škole by mu mohlo nabídnout luxusní služby odborníků a mohlo by být pro dítě optimálnější než inkluze v běžné instituci. Zákon stanovuje, že všechny děti bez ohledu na druh či stupeň postižení mají nárok na vzdělávání v nejméně omezujícím prostředí. Co je nejméně omezující prostředí, může být interpretováno různě.

Může běžná škola zajistit vše potřebné i pro těžce postižené děti?

Pokud má dítě velmi těžké postižení, často by mu byla ku prospěchu spíš speciální škola, která nabízí širokou škálu terapií, pomůcek a odborníků, než dítě umístit v běžné škole, neuzpůsobené ke vzdělávání a k terapeutické intervenci, jež těžce postižené dítě potřebuje. Takové zařízení sice dítěti nabídne vše, co dítě potřebuje, ale to, co nabízí, mnohdy není nejoptimálnější. Potřebuje-li dítě třeba intenzivní senzorickou terapii a je to stanoveno v jeho individuálním vzdělávacím plánu, běžná škola může nakoupit několik senzorických pomůcek a senzorických houpaček, ale speciální škola nabízí luxusní senzorickou tělocvičnu, proto je pro dítě možná optimálnějším vzdělávacím prostředím právě škola speciální.

Jak je to s rodiči? Mohou se spolupodílet na rozhodnutí, do jakého typu školy jejich dítě půjde?

Určitě. Rodiče mají hlavní slovo a jsou advokáty svých dětí. Často rodiče nesouhlasí s rozhodnutím školy integrovat dítě a přejí si, aby dítě bylo umístěno ve škole speciální. Nebo rodiče naopak chtějí dítě integrovat v běžné škole, ale ta není schopna poskytnout dané služby.

Sporné případy pak řeší soudy, kam se často obrací rodiče, kteří nesouhlasí s umístěním dítěte buď ve škole v místě bydliště (a chtějí školu speciální, která nabízí lepší odborné služby), nebo naopak rodiče, kteří chtějí pro své dítě inkluzivní vzdělávání v běžné škole, ale ta odmítá dítě ve škole vzdělávat, protože není schopna zajistit pokrytí všech jeho potřeb, a tak mu raději zaplatí školné ve škole speciální. Mnohdy se škola přizpůsobí tomu, co rodiče chtějí, protože si uvědomí, že vleklé a nákladné soudní spory jsou finančně horší variantou než zaplatit požadované služby.

Co děti s lehkým postižením? Chodí také do speciálních škol?

Děti s lehkými odchylkami od normy, lehkými těžkostmi a lehkými vývojovými či kognitivními problémy jsou normálně vzdělávány ve škole v místě bydliště. Neexistují žádné speciální školy pro děti s lehkým postižením. Běžné školy mají odborníky a zdroje, aby zvládly úspěšně začlenit děti, které jsou trochu netypické a lehce postižené. Ale nevypadá to tak, že by se do běžné třídy 25 dětí umístil jeden nebo více žáků vyžadujících speciální péči. To by bylo neproduktivní a neprospěšné. Děti s nějakým postižením, děti s těžkostmi potřebují odbornou péči a individuální přístup. V běžných školách pracují speciální pedagogové a jsou tam učebny pro děti, co potřebují jiný přístup.

Dá se tedy v tomto případě hovořit o inkluzi?

Inkluzivní vzdělávání znamená, že děti bez ohledu na druh či stupeň postižení mají nárok na vzdělání s vrstevníky ve stejné škole. Děti s postižením mohou být ve škole v místě bydliště vzdělávány převážně ve speciálních učebnách speciálním pedagogem a v některých předmětech jsou ty děti umístěny mezi typicky vyvíjející se vrstevníky. Nebo mohou být děti s postižením umístěny v běžné třídě, kde je jeden učitel a jeden speciální pedagog – případně i asistenti, kteří pracují pod dozorem speciálního pedagoga. A občas jsou ze třídy děti s postižením vyňaty a vzdělávány v některých předmětech individuálně, dle svého individuálně vzdělávacího plánu. Vzdělává je vždy speciální pedagog. V každé běžné škole pracují také odborníci na komunikaci, ergoterapeuti, fyzioterapeuti. Ti dětem s těžkostmi poskytují individuální terapie. V běžných školách jsou většinou přítomni odborníci na vývojové poruchy učení, odborníci na problémy s chováním, sociální pracovníci, několik výchovných poradců i zdravotníci.

Inkluze neznamená, že každé postižené dítě je automaticky umístěno do běžné školy, kde není žádný odborník.

Jak tedy vypadá ideální inkluze? A jaký má význam pro zbytek třídy?

Funkční inkluze, myslím si, znamená, že děti s nějakými těžkostmi a s nějakým postižením dostanou příležitost co nejvíce pobývat s typicky vyvíjejícími se vrstevníky. Děti, které jsou jiné, které jsou nějak postižené nebo limitované ve svém rozvoji, jsou viditelné. Jsou mezi ostatními dětmi. Možná nejsou ve třídě s běžnými dětmi celý den a často jsou i v běžné škole segregovány ve speciální třídě, ale nejsou neviditelné a schované v nějaké speciální škole. Typicky vyvíjející se děti se učí vnímat těžkosti jiných. Ve škole běžně vidí i postižené děti, které respektují. Učí se empatii. Vnímají, že lidé jsou různí. Učí se pomáhat slabšímu žákovi. Učí se vzhlížet k někomu, kdo navzdory postižení čelí výzvám, které si nedokážeme představit.

A to by snad mělo být primárním účelem inkluze. Ale nějak je to podceněno. Místo abychom vnímali prospěšnost inkluze, hledáme její neprospěšnost. Zapomínáme na to, že inkluze často obohatí nás, zdánlivě normální lidi. Učíme se vnímat těžkosti jiných. Já se ve své speciálně pedagogické praxi učím každý den. Od svých žáků, kteří jsou silnější než já a překonávají problémy, jaké si nedokážu představit. A když běžné děti vidí vrstevníky čelící těžkým výzvám, naučí je to empatii a sociálním dovednostem. A inkluze v předškolním prostředí ukazuje, že malé děti – bez předsudků – úplně v pohodě přijímají i spolužáky s postižením.

Jak inkluzi vnímají američtí rodiče žáků bez postižení?

Na to nejsem schopna odpovědět. Vnímají rodiče to, že jejich děti jsou ve škole společně s postiženými žáky, jako zátěž? Způsobí postižený žák ve třídě zpomalení celé třídy? Nevím. Vzhledem k tomu, že integrace postižených dětí do běžných škol začala v USA už v druhé polovině minulého století, dnes už je to norma. Je úplně přirozené, že v každé škole jsou i děti s nějakým postižením. Ale protože v běžné škole postižené děti nevzdělává jen běžný učitel, ale speciální pedagog za pomoci asistentů, asi neexistuje důvod vnímat inkluzivní vzdělávání jako nějakou zátěž. Nikdy jsem nezaregistrovala nějakou nevůli amerických rodičů k inkluzi, což však neznamená, že neexistují rodiče, kterým může vadit, že je ve třídě jejich dítěte na některé předměty začleněno i postižené dítě.

Navíc, v USA má každý žák školy možnost studovat předměty na různých úrovních. Žáci jsou umístěni ve školách do předmětů na základě vlastních talentů a schopností. Komu jde matematika, je umístěn do matematické úrovně pro nadané a studuje matematiku na vyšší úrovni – třeba o dva ročníky výš, ale angličtinu třeba absolvuje ve společnosti žáků, kteří jsou méně lingvisticky nadaní. Vzdělání žáků je šité na míru, respektuje se nadání i limitace. Kdo nemá talent na kreslení, nemusí absolvovat lekce výtvarné výchovy. Třeba ho zaujme více předmět fotografování. Dítě s postižením může být přínosem ve školním pěveckém sboru, kde rozvine svůj potenciál, přestože třeba nikdy nepochopilo násobilku. A je přijato spolužáky. Je jiné, ale má nějaký talent, dostane příležitost vyniknout. Nikdo z nás není dokonalý ve všech oblastech.

Jak vnímáte inkluzi v České republice?

Pokud se dítě vyžadující zvláštní péči násilně umístí do běžné školy, v níž nejsou žádní odborníci a učitel, který není speciálním pedagogem, musí integrovat ve své třídě i dítě s těžkostmi, nemá zdroje ani odborníky a asistuje mu jen laický asistent, učitel je přetížen a mnohdy ztracen. Domnívám se, že v ČR inkluze ještě neprobíhá. Zatím probíhá jen nefunkční desegregace. Tedy prosté umístění dětí s postižením do běžných škol, kde rozvoj dětí s postižením nezajišťují odborníci, a dítěti, které má specifické potřeby, se nedostává odborné speciálně pedagogické péče ani terapií potřebných k optimálnímu rozvoji. Dítě s postižením má sice ze zákona možnost navštěvovat běžnou školu, ale pokud tam nejsou zdroje a odborníci, nepomůže to onomu dítěti a neobohatí to ani ostatní žáky.

Myslím si, že začlenění dětí s nějakým postižením do běžných škol v ČR není propracováno, chybí odborníci a finance. A když je začlenění dítěte s postižením do běžné školy zátěží pro všechny, protože nejsou vhodné podmínky, logicky se vynoří obecný názor, že inkluze je neprospěšná, nefunkční a zcela kontraproduktivní. A vzniknou tendence propagovat segregaci (i lehce) postižených dětí a vyčlenit postižené děti z běžné společnosti. Krok zpátky.

Slovo inkluze se v Česku stalo politickým termínem. Nekonotuje nic pozitivního, ale pouhou zátěž. Děti s postižením, děti nějak netypické, nejsou vnímány jako unikátní osobnosti, které jsou sice trochu jiné, ale od kterých se můžeme mnoho naučit. Funkční inkluze opravdu nikoho nepoškodí, ale spíš všechny obohatí. Nefunkční inkluze může způsobit pravý opak. Nevstřícnost. Nevůli začlenit děti s postižením mezi nás, kteří máme štěstí, že jsme se narodili bez postižení. 

Zdroj: Šárka Hamplová, The Student Times

 

 

Podobné příběhy

25.10.2017

Asistentka pedagoga, která se nebála

Tomáš se učí první rok cukrářem. Nebylo snadné najít školu, kde by ho vzali. Je atypický autista a asistenci potřeboval od 1. třídy. A měl štěstí, že po dvou méně úspěšných pokusech dostal asistentku, která se nebála mu pomáhat jen tolik, kolik potřeboval.


5.10.2017

Miloslava Stará: Společné vzdělávání je přirozená věc

„Inkluze lidí se zdravotním postižením by měla být v dnešní době samozřejmostí, bohužel však stále není,“ říká Miloslava Stará, speciální pedagožka, která letos oslavila své osmdesáté narozeniny a celý svůj profesní život se věnuje především dětem a dospělým s Downovým syndromem a jejich rodinám.


26.9.2017

České zbraně v Ázerbájdžánu – opravdu funkční kontrola?

Podle sdělení HN došlo k tomu, že se v Ázerbajdžánu přes zbrojní embargo objevily mimo jiné české zbraně Dana – M1.


16.2.2017

Týden: Amnesty v Sýrii? Nikdy, říká Asad