Jak jsem potkal inkluzi

Argumentační trik vzbuzuje představu, že z praktických škol přicházejí agresivní a nevzdělavatelné děti

Rozhovor na DVTV s Jiřím Pilařem mě popostrčil ke komentáři, jak reálně vypadá současná podoba inkluze. Od roku 2015 - kdy se změnil systém financování společného vzdělávání a veřejnost začala poprvé debatovat o slovu inkluze, byť ta už v tu chvíli probíhala desátým rokem - jsem při nejrůznějších příležitostech navštívil několik desítek škol a mluvil s desítkami ředitelek a ředitelů. Na jejich zkušenosti s inkluzí se ptám vždy. Na rozdíl od specialistů na inkluzi (rozhovory s nimi si tu můžete pustit) mám jednu výhodu. Nejezdím do škol kvůli dětem s problémy, mám tedy šanci vidět situaci méně vyhroceně a z většího odstupu.

Pokud totiž do běžné školy přicházíte s představou vyvolanou mediální debatou, nejspíš máte za to, že inkluze znamená, že do každé základky přišly děti, které předtím chodily do praktické školy pro děti s lehkým mentálním postižením. Učení nezvládají, ostatní zdržují, jsou agresivní, nezvladatelné a učitelé si s nimi nevědí rady. Ve třídě jsou tři asistenti, dítě sedí za paravánem a vydává skřeky, nic se nenaučí a ostatní obtěžuje. Různé varianty této karikaturní argumentace běžně používá Václav Klaus mladší či Miloš Zeman, ale v odbornějším kabátku třeba i předseda pražské sekce Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař.

V nejvzrušenější fázi debaty zhruba před třemi roky kritici inkluze tvrdili, že takových dětí přijdou do škol tisíce; dnes mluví spíš o stovkách, ale i tak vidí důvod inkluzi zastavit nebo omezit do doby, než na takové děti „budou učitelé připraveni“. Jejich argumentační trik spočívá v tom, že směšují děti s lehkým mentálním postižením (pro něž byly určeny ony praktické školy), děti s poruchou chování a děti obtížně vzdělavatelné.

Ale to jsou tři různé problémy, které se málokdy vyskytují společně, takže takové dítě v běžné škole potkáte zcela výjimečně. Největší problém mají učitelé s dětmi, u nichž se vyskytuje porucha chování nebo psychiatrická diagnóza. Ale to obvykle nejsou ani děti s LMP, ani děti nevzdělavatelné. Ne vždy, ale často to bývají inteligentní manipulátoři se slušnými známkami (a nějakou poruchou typu ADHD).  Tedy je nemůžete přesunout do speciální školy pro děti s LMP, ani nemůžete jejich výskytu zabránit tím, že zastavíte přechod dětí s LMP do běžných škol. Vznik toho problému nesouvisí s inkluzí a pozastavením inkluze se nedá vyřešit.

Pro představu, jak vypadá realita, použiji příklad malého města na pomezí středních a jižních Čech a šesti základních škol, s nimiž dlouhodobě spolupracuji. V tom městě je jedna velká škola s více než čtyřmi sty dětmi a jedna bývalá praktická/speciální škola, kde je dětí asi třicet. V okolních obcích další čtyři spíše menší venkovské školy, kam chodí mezi padesáti a sto padesáti dětmi. Ve všech těch školách dohromady jsou řádově desítky dětí, které potřebují nějakou nadstandardní péči. Mají poruchu pozornosti, poruchu chování, ADHD nebo nějakou smyslovou vadu.

Po změně financování v roce 2015 z naší „praktické“ školy do běžných škol nepřešlo žádné dítě. Jejich ředitelky (tři) a ředitelé (dva) si často stěžují na administrativu spojenou s inkluzí, na obtížnou dostupnost poraden, na to, že nemají k dispozici školního psychologa nebo etopeda, že je obtížné sehnat použitelné asistenty. Naopak jsou rádi, že přišly nárokové peníze a nemusí například na platy asistentů doplácet z odměn pro učitele. Jak by na tom byly tyto školy, pokud bychom inkluzi „pozastavili“? Ubyly by jim papíry a přišly by o peníze. Všechny ostatní problémy s dětmi by jim zůstaly. Opravdu je to řešení?

Ano, učitelé mají velký problém s dětmi s poruchami chování, ale tento problém fakticky nesouvisí se změnami posledních let. Takových dětí přibývá a vzdělávací systém si s nimi zatím neví moc rady.

Ano, pokud učíte výhradně frontálně, všichni ve stejnou dobu dělají to samé a čeká se na posledního, tak vás „jiné“ dítě zdržuje. Ve třídách, kde se pracuje ve skupinách, kde si dítě vybírá individuální úkoly a pracuje svým tempem, to ale problém nebývá. Tedy nejde o problém s „jinými“ dětmi, ale s organizací výuky a připraveností učitelů takovou výuku zvládat.

Ano, problém, a to zásadní, je nedostatek podpůrných profesí ve školách. Kvalifikovaných asistentů, speciálních pedagogů, etopedů a vícejazyčných asistentů pro děti – cizince. Což je v  západnějším zbytku Evropy už běžná součást školního života. Tedy se máme snažit takové lidi vyškolit a nabízet je učitelům na vyžádání, protože cizinců, dětí s problémy nebo naopak mimořádnými talenty (obé často v jednom těle) bude určitě přibývat. Ne si představovat, že něco vyřešíme pozastavením (čeho vlastně?) a matením veřejnosti, jíž budeme tvrdit, že za současné potíže mohou ti „hloupí, agresivní a nevzdělatelní“, které jsme předčasně pustili někam, kam ve skutečnosti nepatří.

Zdroj: Respekt

Podobné příběhy

24.5.2019

Pronásledovaní Rohingové vyprávějí

Jakou jednu věc byste si vzali s sebou, kdybyste prchali ze svého domova před násilím a útlakem?


24.5.2019

Pronásledovaní Rohingové vyprávějí

Jakou jednu věc byste si vzali s sebou, kdybyste náhle prchali ze svého domova před násilím a útlakem?


24.5.2019

Pronásledovaní Rohingové vyprávějí

Jakou jednu věc byste si vzali s sebou, kdybyste náhle prchali ze svého domova před násilím a útlakem?


24.5.2019

Pronásledovaní Rohingové vyprávějí

Jakou jednu věc byste si vzali s sebou, kdybyste náhle prchali ze svého domova před násilím a útlakem?


Tyto webové stránka používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více... Díky za upozornění...