Jak jsem potkal inkluzi

Argumentační trik vzbuzuje představu, že z praktických škol přicházejí agresivní a nevzdělavatelné děti

Rozhovor na DVTV s Jiřím Pilařem mě popostrčil ke komentáři, jak reálně vypadá současná podoba inkluze. Od roku 2015 - kdy se změnil systém financování společného vzdělávání a veřejnost začala poprvé debatovat o slovu inkluze, byť ta už v tu chvíli probíhala desátým rokem - jsem při nejrůznějších příležitostech navštívil několik desítek škol a mluvil s desítkami ředitelek a ředitelů. Na jejich zkušenosti s inkluzí se ptám vždy. Na rozdíl od specialistů na inkluzi (rozhovory s nimi si tu můžete pustit) mám jednu výhodu. Nejezdím do škol kvůli dětem s problémy, mám tedy šanci vidět situaci méně vyhroceně a z většího odstupu.

Pokud totiž do běžné školy přicházíte s představou vyvolanou mediální debatou, nejspíš máte za to, že inkluze znamená, že do každé základky přišly děti, které předtím chodily do praktické školy pro děti s lehkým mentálním postižením. Učení nezvládají, ostatní zdržují, jsou agresivní, nezvladatelné a učitelé si s nimi nevědí rady. Ve třídě jsou tři asistenti, dítě sedí za paravánem a vydává skřeky, nic se nenaučí a ostatní obtěžuje. Různé varianty této karikaturní argumentace běžně používá Václav Klaus mladší či Miloš Zeman, ale v odbornějším kabátku třeba i předseda pražské sekce Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař.

V nejvzrušenější fázi debaty zhruba před třemi roky kritici inkluze tvrdili, že takových dětí přijdou do škol tisíce; dnes mluví spíš o stovkách, ale i tak vidí důvod inkluzi zastavit nebo omezit do doby, než na takové děti „budou učitelé připraveni“. Jejich argumentační trik spočívá v tom, že směšují děti s lehkým mentálním postižením (pro něž byly určeny ony praktické školy), děti s poruchou chování a děti obtížně vzdělavatelné.

Ale to jsou tři různé problémy, které se málokdy vyskytují společně, takže takové dítě v běžné škole potkáte zcela výjimečně. Největší problém mají učitelé s dětmi, u nichž se vyskytuje porucha chování nebo psychiatrická diagnóza. Ale to obvykle nejsou ani děti s LMP, ani děti nevzdělavatelné. Ne vždy, ale často to bývají inteligentní manipulátoři se slušnými známkami (a nějakou poruchou typu ADHD).  Tedy je nemůžete přesunout do speciální školy pro děti s LMP, ani nemůžete jejich výskytu zabránit tím, že zastavíte přechod dětí s LMP do běžných škol. Vznik toho problému nesouvisí s inkluzí a pozastavením inkluze se nedá vyřešit.

Pro představu, jak vypadá realita, použiji příklad malého města na pomezí středních a jižních Čech a šesti základních škol, s nimiž dlouhodobě spolupracuji. V tom městě je jedna velká škola s více než čtyřmi sty dětmi a jedna bývalá praktická/speciální škola, kde je dětí asi třicet. V okolních obcích další čtyři spíše menší venkovské školy, kam chodí mezi padesáti a sto padesáti dětmi. Ve všech těch školách dohromady jsou řádově desítky dětí, které potřebují nějakou nadstandardní péči. Mají poruchu pozornosti, poruchu chování, ADHD nebo nějakou smyslovou vadu.

Po změně financování v roce 2015 z naší „praktické“ školy do běžných škol nepřešlo žádné dítě. Jejich ředitelky (tři) a ředitelé (dva) si často stěžují na administrativu spojenou s inkluzí, na obtížnou dostupnost poraden, na to, že nemají k dispozici školního psychologa nebo etopeda, že je obtížné sehnat použitelné asistenty. Naopak jsou rádi, že přišly nárokové peníze a nemusí například na platy asistentů doplácet z odměn pro učitele. Jak by na tom byly tyto školy, pokud bychom inkluzi „pozastavili“? Ubyly by jim papíry a přišly by o peníze. Všechny ostatní problémy s dětmi by jim zůstaly. Opravdu je to řešení?

Ano, učitelé mají velký problém s dětmi s poruchami chování, ale tento problém fakticky nesouvisí se změnami posledních let. Takových dětí přibývá a vzdělávací systém si s nimi zatím neví moc rady.

Ano, pokud učíte výhradně frontálně, všichni ve stejnou dobu dělají to samé a čeká se na posledního, tak vás „jiné“ dítě zdržuje. Ve třídách, kde se pracuje ve skupinách, kde si dítě vybírá individuální úkoly a pracuje svým tempem, to ale problém nebývá. Tedy nejde o problém s „jinými“ dětmi, ale s organizací výuky a připraveností učitelů takovou výuku zvládat.

Ano, problém, a to zásadní, je nedostatek podpůrných profesí ve školách. Kvalifikovaných asistentů, speciálních pedagogů, etopedů a vícejazyčných asistentů pro děti – cizince. Což je v  západnějším zbytku Evropy už běžná součást školního života. Tedy se máme snažit takové lidi vyškolit a nabízet je učitelům na vyžádání, protože cizinců, dětí s problémy nebo naopak mimořádnými talenty (obé často v jednom těle) bude určitě přibývat. Ne si představovat, že něco vyřešíme pozastavením (čeho vlastně?) a matením veřejnosti, jíž budeme tvrdit, že za současné potíže mohou ti „hloupí, agresivní a nevzdělatelní“, které jsme předčasně pustili někam, kam ve skutečnosti nepatří.

Zdroj: Respekt

Podobné příběhy

24.5.2019

Pronásledovaní Rohingové vyprávějí

Jakou jednu věc byste si vzali s sebou, kdybyste prchali ze svého domova před násilím a útlakem?


24.5.2019

Pronásledovaní Rohingové vyprávějí

Jakou jednu věc byste si vzali s sebou, kdybyste náhle prchali ze svého domova před násilím a útlakem?


25.10.2018

Má mylné informace, kritizují Zemanovy výroky ve Sněmovně zastánci inkluze

Prezident Miloš Zeman ve středu ve Sněmovně kritizoval inkluzi, tedy společné vzdělávání žáků se speciálními potřebami, kvůli vysokým nákladům. Mimo jiné zmínil, že podle metodiky ministerstva školství mají být postižené děti od ostatních odděleny paravanem. Nic takového ale v metodice resortu není.


25.9.2018

Sotudíová poslala synovi z vězení dopis

Íránské Centrum pro lidská práva zveřejnilo dopis, ve kterém Nasrín svému 12letému synovi Nimovi psala, proč s ním nemohla být v jeho první školní den:


Tyto webové stránka používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více... Díky za upozornění...