Úvod do praktické sociologie: Vzděláváním k nerovnostem a polarizaci společnosti

Chudoba mladých Čechů ale silně závisí především na tom, do jaké rodiny se narodili, na vlastním studiu, které je u nás rodinou původu také výrazně ovlivněno, a na sociálních kontaktech, které zase získáváme ve škole. Chudobu mladých proto do velké míry určují nerovnosti v českém vzdělávání. A ty jsou značné.

Chudobu lze chápat a měřit různě. Alespoň jedním z jejích typů – tedy relativní příjmovou chudobou, nezaměstnaností většiny členů domácnosti či materiální deprivací – je podle výzkumu Medianu pro Charitu ČR ohroženo kolem pětiny Čechů ve věku 18 až 30 let. Většinou to není extrémní chudoba hladu a bezdomovectví. Mají ale velké problémy vycházet s příjmem, nemohou si dovolit nahradit obnošené oblečení či otlučený nábytek, nemají ani na týdenní dovolenou. Ke dnu je mohou nasměrovat nenadálé výdaje či ztráta bydlení. Více než třetina mladých chudých má spotřební půjčky nebo jsou již v exekuci.

Zajímavější než tato absolutní čísla je ovšem to, jaký životní příběh jejich chudobě předcházel. Mladí lidé, kteří dětství strávili v chudé rodině, jsou ve 36 % ohroženi chudobou i po svém osamostatnění. To je třikrát vyšší pravděpodobnost než u mladých, kteří v chudé rodině nevyrůstali (13 %). Podobně silně závisí chudoba mladých na vzdělání rodiny a rodičů – v rané dospělosti je chudobou ohroženo 38 % těch, kteří se narodili rodičům s nízkým vzděláním.

Jako cesta z chudé rodiny funguje do jisté míry právě vzdělání. Některou formou chudoby je ohroženo okolo 40 % mladých, kteří nedosáhli na maturitu, a jenom 13 % absolventů vysoké školy, kteří se z chudoby navíc obvykle časem vymaní díky rozvíjení vlastní kariéry. Potíž je, že děti chudých a méně vzdělaných rodičů u nás chodí na ty nejhorší školy s nejmenšími možnostmi uplatnění. Problémy se tak v jejich životě kombinují. Výzkum pro Charitu ČR ukazuje, že pokud byla vaše rodina chudá a zadlužovala se a vy jste následně nedosáhl na maturitu, zůstanete chudý s více než 50% pravděpodobností.

Na české školství rádi nadáváme. Musíme si však uvědomit, že z hlediska výsledků pořád hraje za málo peněz docela solidní muziku. V přepočtu na žáka a HDP investujeme do školství podprůměrně a na některých stupních skoro nejméně ze všech zemí OECD. Ale například v testech PISA, které probíhají v patnácti letech, tedy na konci základní docházky, se pořád držíme alespoň na průměru.

Skutečný problém jsou právě nerovnosti. Kvalita škol v Česku je velmi různá. Přitom to, do které chodí školy, vysvětluje 44 % celkových individuálních výsledků žáků (průměr OECD je jen 31 %). Pouze v sedmi zemích OECD jsou nerovnosti mezi školami větší než u nás. Naopak v rámci školy jsou si čeští studenti dost podobní. Do některých se koncentrují horší a do některých lepší.

Čím to je? Část viny nesou velké regionální nerovnosti. Chudé české kraje trpí chudobou až čtyřikrát více než ty bohatší. To není v tak malých zemích standardní. V chudých krajích a okresech vznikají kvůli neexistující státní politice dostupného bydlení ghetta. Chybí vysoké školy i práce v expertnějších pozicích, vysokoškoláci odcházejí jinam. A kromě vyšší kriminality, nižší naděje dožití a slabších možností trávení volného času jsou tu i výrazně horší školy. Ty z Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského kraje dosahují v testech PISA o hodně horších výsledků než ty ze zbytku republiky.

Bolestí českého vzdělávání je ale hlavně časné třídění dětí. Začíná to už v předškolním věku. Absolvování dvou let školky u dětí ze sociálně znevýhodněných rodin výrazně pomáhá jejich pozdějším výsledkům na základní škole. Ne všude je ale ve školkách dost míst a takřka dvě třetiny jejich ředitelů ve výzkumu Medianu loni přiznaly, že jim přijde správné při rozhodování o přijetí zvýhodňovat děti, jejichž rodiče pracují. Což dopadá na chudé, kteří se navíc potýkají s náklady na obědy či dopravu, jež v jiných zemích chudým plošně hradí stát.

Velká vlna třídění pak probíhá při odchodech na víceletá gymnázia. Zda se na něj dostanete, zdaleka nezávisí jen na vašem talentu, ale výrazně i na aspiracích rodičů. Přes 40 % studentů víceletých gymnázií pochází z nejvzdělanější a nejbohatší pětiny rodin. Stejně talentovaným dětem z chudších poměrů rodiče motivující k lepšímu vzdělání často chybí. Odchody na víceletá gymnázia jsou důsledkem nedostatečné kvality druhého stupně základních škol, ale zároveň tento problém dále prohlubují. Náš stát se však na rozdíl od řady jiných zemí nemá ani k tomu, aby výrazně investoval do zlepšení kvality základního školství, ani nechce víceletá gymnázia nějak omezit.

České děti z nejbohatší pětiny rodin si v patnácti letech v rámci testů PISA vedou ve srovnání s podobnými žáky v zahraničí nadprůměrně dobře. Děti z nejchudší pětiny rodin naopak špatně. Že jde o důsledek systému, a ne nějakého dědění intelektu či „kulturu chudoby“, dokládá, že v řadě jiných zemí od Pobaltí přes Finsko a Island po Hongkong a Vietnam jsou výsledky svázány s rodinou původu jen velmi málo.

Reprodukce nerovností v tak mladém věku přitom není nic pozitivního. Výzkumy CLOSE naznačují, že kladný vliv víceletých gymnázií na děti je relativně omezený. Průměrné výsledky všech českých studentů se zhoršují.

Na třídění dětí na druhém stupni pak navazuje střední školství, které vzdělanostní dráhy definitivně rozděluje. O studiu na vysoké škole se tu často rozhoduje už ve 14 či 15 letech, kdy za vás ještě obvykle mluví rodiče.

Nešťastným výsledkem systému, který děti od raného věku třídí dle rodičovských aspirací a možností, je právě i závislost chudoby mladých na chudobě rodiny. V zahraničí proti tomu vědomě bojují. U nás bohužel pohlížíme na tyto nerovnosti obvykle z pohledu rodičů a jejich práva vybrat dětem to nejlepší. Málokdy pohledem dětí, o jejichž šancích bývá rozhodnuto dřív, než mohou prizma svých rodičů překonat.

Uzavírání českého školství má ovšem i další negativní důsledky. Výše zmíněný výzkum Medianu pro Charitu ČR ukazuje, že mladí dokážou překonat špatné výchozí podmínky velkým sociálním kapitálem. U těch, kteří sice mají málo vzdělané rodiče a sami nedosáhli na maturitu, ale zvládli si nastřádat kontakty využitelné k získávání služeb zdarma, bydlení, práce a podobně, pravděpodobnost chudoby klesá až třikrát. Většina mladých, kteří vyrůstali v chudších rodinách, však tyto kontakty nemá.

To je dalším neblahým důsledkem systému, kde spolu budoucí doktor a dělník studují naposledy v páté třídě. A možná si díky tomu části české společnosti rozumí méně, než by bylo třeba. Navíc komunikaci v místech, kde se před lety různé sociální skupiny náhodně setkávaly (hospody, kostely, skaut, sportovní kluby), dnes nahrazuje uzavřenost sociálních sítí s obsahem a „přáteli“ sortovanými podle předchozích preferencí, kdy se k vám postoje protistran dostanou jen přes odmítavé a zesměšňující sdílení příslušníky vašeho kmene. Polarizaci a kořeny neporozumění ale hledejme už ve školách.