Hlavní obsah

Mimi, Rafa, Simon a Samer. Dětem z rodin iráckých křesťanů se u nás daří

Právo, Jan Menšík

Všechny děti, s výjimkou Rafy, chodí do jedné z pražských církevních škol. Nejtišší a zároveň nejstarší z dětí Rafa začala letos chodit na střední odborné učiliště, kde se učí na kadeřnici. Rodiče všech dětí u nás pracují, takže rodiny jsou finančně soběstačné.

Foto: Petr Horník, Právo

Děti iráckých křesťanů žijících Česku. Zleva Mimi, Rafa, Simon a Samer.

Článek

Po příjezdu do Česka musely mít všechny děti individuálního asistenta v hodinách. Nyní za ostatními spolužáky skoro v ničem nezaostávají a se spolužáky většinou žádné problémy kvůli svému původu nemají.

„Moje třída se se mnou snažila už od začátku domluvit, ale občas jsem jim nerozuměla. Někdy na mě byli hnusní, že neumím česky a že jsem černá. To občas řeknou i teď,“ popisuje neustále se usmívající Mariam, které nikdo neřekne jinak než Mimi. Podle ní je to však výjimečné.

Simon a Samer byli ocenění Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR ČR) za studijní výsledky.
Iveta Ajjanová

Simon se vzápětí chlubí tím, že měl ve čtvrté třídě samé jedničky a školu reprezentoval na matematické olympiádě. Jedničky měla také Mimi, která se mimo školu věnuje plavání a učí se hrát na klavír.

„Simon a Samer byli ocenění Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR ČR) za studijní výsledky,“ podotýká Iveta Ajjanová, která rodinám pod patronací řádu maltézských rytířů pomáhá, když je zrovna potřeba.

„Na základní škole jsem měla ráda chemii, ale kadeřnice je lepší a baví mě to. A navíc tu chemii tam máme taky,“ líčí Rafa, lehce stydlivá dívka s dlouhými černými vlasy. Rafa si přivydělává brigádami. V minulosti připravovala burgry ve fastfoodovém řetězci v centru Prahy a brzy nastoupí na brigádu do obchodu s nábytkem, kde bude obsluhovat zákazníky.

Čeština je těžká, zvládnout se ale dá

Největším problémem po příjezdu bylo pro všechny naučit se česky. Po dvou a půl roce však Mimi i Simon mluví téměř jako rodilí mluvčí, jejich starším sourozencům občas dělají problémy pády a skloňování, ale jinak mluví bez problémů.

Když jsem přijel do Německa, tak jsme se učili jen němčinu, nic jiného. V Česku jsme se učili úplně vše.
Samer

To, že je čeština těžká, potvrzuje i Samer, který měl srovnání například s němčinou. Před příjezdem do Česka strávil rok v Německu, kam ho rodina jako nejstaršího syna poslala se strýcem. Obávala se o jeho bezpečnost. V té době nevěděli, jestli se ještě shledají.

Když se pak jeho rodiče dozvěděli o projektu Generace 21 a možném přestěhování do Česka, neváhali. Samer se k nim pak tady připojil. „Když jsem přijel do Německa, tak jsme se učili jen němčinu, nic jiného. V Česku jsme se učili úplně vše,“ popsal hlavní rozdíly integračních programů čtrnáctiletý Samer, který by chtěl být v budoucnu architekt.

V Česku jsou doma

Trochu větší problémy zvládnout náš jazyk mají rodiče dětí, ale snaží se. Všichni tady získali práci. Noor i její manžel Kamil, IT technik, česky moc nemluví, ale trochu rozumí. Aby se ale dostali na úroveň svých dětí, chodí po práci na kurzy češtiny.

„Čím mladší lidé jsou, tím rychleji se učí. To je logické,“ míní Petra Damms, která se na projektu přesídlení podílela a i nyní Iráčanům pomáhá.

Proti některým jiným křesťanským rodinám, které do Česka také doputovaly s Generací 21 a následně odešly do Německa nebo se vrátily do Iráku, tyto návrat neplánují. U nás našly nový život i domov.

Reklama

Výběr článků

Načítám