Pozadí

Amnesty International hovořila se čtyřmi ze zadržených syrských uprchlíků. Na řecký ostrov Lesbos dorazili v různých dnech roku 2016 a nezažádali v Řecku o azyl. Místo toho si vybrali dobrovolný návrat do Turecka. Turecké úřady na Lesbu jim sdělily, že budou přijati do Turecka, během dvou až tří dní obdrží doklady totožnosti a ti, kteří mají v Turecku rodiny, se s nimi budou moci opět setkat. 27. dubna byli letadlem přemístěni do Adany na jihovýchodě Turecka a dále autobusem do tábora Düziçi.

Amnesty International již dříve zaznamenala případy, kdy byl uprchlíkům v táboře Düziçi odepřen přístup k právníkům. Tábor Düziçi není tureckými úřady považován za detenční zařízení, ale spíše za ubytovací středisko. Ve výzkumu Amnesty, který byl uskutečněn a publikován ve zprávě Europe’s Gatekeeper – Unlawful detention and deportation of refugees from Turkey (dostupné na: https://www.amnesty.org/en/documents/eur44/3022/2015/en/), úřady sdělily Amnesty International, že lidé, kteří tam byli v tu dobu „ubytováni“, byli „bezdomovci a žebráci“. Správa tábora potvrdila, že uprchlíci a žadatelé o azyl byli do tábora převáženi na základě rozhodnutí úřadů spíše než z vlastní vůle a nebylo jim dovoleno opustit tábor, který se tak stal de facto detenčním zařízením. Úřady oznámily Amnesty International, že lidé držení v táboře budou propuštěni, pokud mohou dokázat, že mají bydliště a prostředky pro to, aby se o sebe postarali nebo když budou souhlasit s dobrovolným navrácením do Sýrie.

Právo žádat o azyl

Právo žádat a požívat azylu jako ochrany před pronásledováním je základním lidským právem. Je obsaženo ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 a chráněno Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou Turecko ratifikovalo. Amnesty International považuje Sýrii za zemi, kde by jedinci po návratu čelili velkému nebezpečí v podobě hrubého porušování lidských práv.

Na Syřany se v Turecku vztahuje Nařízení o dočasné ochraně (Temporary Protection Regulation (TPR)) z října 2014, kde je v článku 5 potvrzeno, že nemají být trestáni za nepovolený vstup či pobyt v Turecku. Další ustanovení Zákona o cizincích a mezinárodní ochraně z dubna 2014 povolují administrativní zadržení buď v během procesu vyřizování žádosti o mezinárodní ochranu (článek 68), nebo za účelem přemístění (článek 57). Žádné z těchto ustanovení by se ale nemělo vztahovat na Syřany, protože podle tureckého práva Syřané nejsou žadateli o „mezinárodní ochranu“ a nikdy by neměli být vráceni do své země původu, protože jim tam hrozí riziko vážného porušování lidských práv (Článek 6 TPR). Násilné navrácení uprchlíků do Sýrie je porušením mezinárodních povinností Turecka na základě zásady „non-refoulement“ (která zakazuje přesun kohokoli jakýmkoli způsobem do místa, kde mu hrozí riziko závažného porušování lidských práv).

Zákaz svévolné detence

Svévolná detence je zakázána mezinárodním právem. Právo nebýt svévolně držen je kodifikováno v článku 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights (ICCPR)), který byl Tureckem ratifikován. Pojem „svévolnosti“ obsahuje prvky nevhodnosti, nespravedlnosti, nedostatku předvídatelnosti a řádného soudního řízení, stejně tak postrádá prvky soudnosti, potřebnosti a přiměřenosti. Dále právo se zadržení právně postavit, jak je uvedeno v článku 9(4) ICCPR, opravňuje každého, komu byla odebrána svoboda, podat návrh na soudní řízení, aby soud mohl neprodleně rozhodnout o zákonnosti zadržení a nařídit propuštění, pokud zadržení není zákonné. Aby zadržení nebylo svévolné, musí být přikázáno zákonem, který odpovídá konkrétním podmínkám a je přiměřené sledovanému zákonnému cíli.

Dohoda EU a Turecka

Amnesty International kritizuje dohodu mezi EU a Tureckem, která umožňuje okamžité navracení do Turecka všech osob, které neoprávněně přicházejí na území řeckých ostrovů, a to na základě označení Turecka za „bezpečnou třetí zemi“. Amnesty International v Turecku zdokumentovala závažná porušování lidských práv uprchlíků (stovky případů násilných návratů lidí včetně dětí do Sýrie a Iráku) a trvá na tom, že Turecko momentálně nemůže být považováno za bezpečnou zemi pro uprchlíky. Dohoda podkopává právo žádat o azyl a systém udělování mezinárodní ochrany tím, že zodpovědnost převádí z EU na Turecko, zemi, která už hostí téměř tři milióny uprchlíků, kterým však zdaleka není schopna zajistit adekvátní životní podmínky ani zaručit dodržování jejich základních lidských práv.