BUDEME TEDY VYPLŇOVAT SMLOUVU POKAŽDÉ, KDYŽ BUDEME MÍT SEX?

Ne. Souhlas je dostatečně jednoduchý. Abyste mohli mít sex, musíte si být jisti, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít také sex s vámi, tj. že sex je pro oba zcela dobrovolný. Signály mohou být verbální i neverbální. Máte-li pochybnosti, zeptejte se. Souhlas v jistém smyslu znamená, že obě strany mají odpovědnost zajistit, aby byl sex dobrovolný. V podstatě jde o něco, co by mělo být ve skutečnosti považováno za samozřejmost: že pouze sex, se kterým souhlasíte, je v pořádku. Naštěstí je pro drtivou většinu lidí souhlas samozřejmostí. Bohužel existují výjimky. Například studie v rámci EU zjistila, že více než jeden ze čtyř respondentů se domnívá, že pohlavní styk bez souhlasu lze odůvodnit za určitých okolností - v případě, že je oběť opilá nebo pod vlivem, je vyzývavě oblečená, neříká „ne“ dost jasně nebo se fyzicky nebrání. Tento přístup společnosti je třeba přehodnotit. Moderní trestní právo musí stanovit jasné bariéry.)

BUDE MUSET OBVINĚNÝ PROKÁZAT SVOU NEVINU (DOJDE K OBRÁCENÍ DŮKAZNÍHO BŘEMENE)?

Ne. Faktem je, že obviněný nemusí nic dokazovat. Prokázání viny pachatele zůstává úkolem státního zástupce. Kromě toho je obviněný nevinný, dokud soud neprokáže jeho vinu. Zásada „in dubio pro reo“ („v pochybnostech ve prospěch obviněného“) není dotčena. Pokud existují pochybnosti o průběhu událostí, je obviněný osvobozen. Nikdo nepožaduje odklon od zásady presumpce neviny. Redefinice usiluje pouze o zajištění toho, aby byly trestně odpovědné osoby, u nichž se dostatečně prokáže, že jednaly v rozporu s vůlí oběti. V tuto chvíli tomu tak vždy není. Myšlenka souhlasu je jednoduchá: Chcete-li mít sex, musíte vědět, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít sex také s vámi.

HROZÍ VLNA FALEŠNÝCH OBVINĚNÍ?

Argument rizika falešných obvinění se vždy používá při revizi sexuálního trestního práva, většinou bez jakéhokoli empirického základu, který by tato tvrzení podporoval. Jedná se o přetrvávající mýtus založený na genderových stereotypech („pomstychtivá žena“) a znamená, že oběti sexuálního násilí se téměř vždy setkávají s tímto podezřením. Realita je taková, že je zapotřebí hodně odvahy a síly k tomu nahlásit skutek na policii. Trestní řízení je pro oběť často nesmírnou zátěží; není neobvyklé, že obviněný - nebo dokonce policie a soudy - dokola zpochybňují osobu oběti, její pověst a důvěryhodnost. Oběti sexuálních trestných činů pak mají často dojem, že si za tento zločin mohou samy, nebo k němu alespoň přispěly. Falešná obvinění existují u všech typů trestných činů a jsou také trestána. Jak je uvedeno v odpovědi na předchozí otázky, změna definice ještě neznamená, že bude jednodušší znásilnění prokázat nebo že by pachatel musel prokázat svoji nevinu. Zůstává faktem, že daleko větší problém je počet znásilnění, které nikdy nejsou policii ohlášena. Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění (pro srovnání počet krádeží aut je okolo 3000), ač pouze okolo 600 z nich je nahlášeno policii (Šafařík, 2020). Jedná se tedy o 34 případů denně a policii je ohlášeno jen jedno až dvě z nich.

SOUHLAS V PRAXI NIC NEMĚNÍ - BUDE TO V SOUDNÍ SÍNI STÁLE SLOVO PROTI SLOVU?

V případě znásilnění mohou být použity různé důkazy, které budou podporovat buď jedno tvrzení, nebo druhé. I dnes jsou ale výpovědi oběti obvykle hlavním a někdy dokonce jediným důkazem sexuálních trestných činů. Posuzování důvěryhodnosti prohlášení je součástí každodenní práce policie a soudů. Jsou stanovené metody, jak se s tímto úkolem vypořádat, mimo jiné se využívá znalostí a metod výrokové psychologie. Ve zvláště obtížných případech je možné přizvat také specialisty. A pokud ani poté nelze dostatečně vyjasnit, co se přesně stalo, nakonec platí princip in dubio pro reo. To znamená, že nejasné důkazy nemohou být k tíži obviněného. Tak je tomu i dnes, protože ani použití síly nezanechává vždy jasné důkazy. Zakotvení souhlasu do zákona nemusí nutně vést k obrovskému nárůstu odsouzení, ale věříme, že povede k většímu počtu nahlášení znásilnění a z dlouhodobého hlediska znásilnění předejde. Důraz již nebude kladen pouze na to, co oběť učinila, aby  obviněnému dala najevo, že nemá zájem, ale také na to, co přimělo obviněného si myslet, že existuje souhlas oběti k sexu. Právní předpisy o znásilnění založené na souhlasu také pomohou změnit postoje jak ve společnosti, tak v rámci soudního systému. To z dlouhodobého hlediska pomůže znásilnění předejít.

JAK NOVÉ ZÁKONY ZAJISTÍ, ABY SE ZNÁSILNĚNÍ PROKÁZALO?

Zavedení souhlasu do zákona nezmění dosud zavedené rozložení důkazního břemene u soudu. Je stále na orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že je obviněný vinen. Co se změní, je rozsah dokazování, takže se nyní soud nebude soustředit jen na to, co oběť učinila, aby dala obviněnému najevo, že nemá zájem, ale také na to, jaké kroky obviněný učinil, aby zjistil, zda oběť souhlasila. Věříme také, že nový zákon, který nevyžaduje, aby oběť kladla odpor proti znásilnění, způsobí, že více obětí znásilnění ohlásí tento trestný čin na policii. V současné době nahlašuje znásilnění pouze nepatrný zlomek obětí - z přibližně 12 000 případů ročně je nahlášeno pouze 600 (Šafařík, 2020).

ZNAMENALA BY TATO ZMĚNA KONEC PRÁVNÍHO STÁTU?

Ne. Prokázání viny pachatele zůstává úkolem státního zástupce. Kromě toho je obviněný nevinný, dokud soud neprokáže jeho vinu. Zásada „in dubio pro reo“ („v pochybnostech ve prospěch obviněného“) není dotčena. Pokud existují pochybnosti o průběhu událostí, je obviněný osvobozen. Nikdo nepožaduje odklon od zásady presumpce neviny. Redefinice usiluje pouze o zajištění toho, aby byly trestně odpovědné osoby, u nichž se dostatečně prokáže, že jednaly v rozporu s vůlí oběti. V dvanácti zemích Rady Evropy (např. Velké Británii, Belgii, Německu, Dánsku a Švédsku) je sexuální styk bez souhlasu nebo proti vůli již definován jako znásilnění. Odpovídající reformy probíhají i v jiných zemích (včetně Španělska a Řecka). Jejich cílem je dosáhnout větší spravedlnosti pro oběti sexuálního násilí a snížit jeho beztrestnost.

JE SOUHLAS NOVÝ A NEVYZKOUŠENÝ KONCEPT?

Ne. Zavedení souhlasu do zákona není ani nové, ani průkopnické. Dvanáct evropských zemí již takovou definici ve svých právních předpisech má. Například Spojené království má zákon o souhlasu již od roku 2003. Podle mezinárodního práva by mělo být znásilnění přesně definováno jako absence souhlasu, aby bylo zdůrazněno právo každého člověka na tělesnou integritu.

CO MÁ ZNÁSILNĚNÍ SPOLEČNÉHO S ROVNOSTÍ MUŽŮ A ŽEN?

Ke znásilnění dochází v důsledku strukturálních nerovností mezi pohlavími v naší společnosti. 90 % obětí jsou ženy (stopznasilneni.cz, 2009), pachatelem je často muž. Podle mezinárodních úmluv jsou země povinny učinit vše, co je v jejich silách, aby zajistily ženám a dívkám, že budou moci vyrazit kamkoliv bez obav ze zneužití.