Írán

Výroční zpráva 2016/17: Tvrdé potlačení svobody projevu, klidného shromažďování a náboženského vyznání. Nenásilní kritici byli uvězněni po nespravedlivých procesech. Jsou mezi nimi novináři, právníci, bloggeři, studenti, bojovníci za práva žen a dokonce i hudebníci.

Zdroj: Výroční zpráva AI za rok 2015-16

Závažným způsobem byla omezena svoboda projevu, shromažďování a sdružování, došlo k zatýkání a věznění novinářů, ochránců lidských práv, členů odborů a jiných osob vyjadřujících nesouhlas s oficiálními názory, a to na základě neurčitých a příliš široce formulovaných obvinění. Mučení a jiné kruté zacházení se zadrženými osobami zůstává i nadále rozšířeným jevem a jeho pachatelé jsou beztrestní. Podmínky ve věznicích jsou drsné. Dochází k porušování práva na spravedlivý proces, na základě nespravedlivého procesu byl v několika případech uložen trest smrti. Ženy a příslušníci etnických a náboženských menšin čelí všudypřítomné právní i faktické diskriminaci. Jsou vykonávány kruté tresty, včetně oslepování, utínání končetin a bičování. Soudy ukládají za různé zločiny trest smrti; došlo k popravě velkého počtu odsouzených včetně nejméně čtyř nezletilců.

POZADÍ UDÁLOSTÍ

Jednání mezi Íránem, pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN a Německem přineslo v červenci výsledek v podobě souhlasu Íránu s omezením jeho jaderného programu výměnou za zrušení mezinárodních sankcí.

V březnu obnovila Rada OSN pro lidská práva mandát Zvláštnímu zpravodaji OSN pro lidská práva v Íránu; íránské autority mu však nadále odpírají vstup do země a neumožňují vstup ani jiným expertům OSN. Rada pro lidská práva dále formálně přijala výstup ze svého druhého Univerzálního periodického přezkumu Íránu. Írán přijal 130 doporučení, 59 doporučení přijal částečně a 102 doporučení odmítl. Mezi odmítnutými doporučeními byla mimo jiné ratifikace Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a upuštění od ukládání trestu smrti osobám, které v době spáchání zločinu byly mladší 18 let.

SVOBODA PROJEVU, SDRUŽOVÁNÍ A SHROMAŽĎOVÁNÍ

Svoboda projevu, sdružování a shromažďování byla i nadále závažným způsobem omezována. Došlo k zablokování Facebooku, Twitteru a jiných sociálních sítí, ukončení nebo pozastavení vydávání tištěných médií, mimo jiné například měsíčníku pro ženy Zanan, rušení vysílání zahraničních satelitních televizních stanic, zatýkání a věznění novinářů a internetových i jiných kritiků a potlačování nenásilných protestů.

V srpnu vyhlásilo íránské Ministerstvo pro komunikaci a informační technologie (the Ministry of Communications and Information Technology) druhou fázi „inteligentního filtrování“ webových stránek s domněle škodlivým společenským dopadem, prováděnou s podporou zahraniční společnosti. Úřady pokračovaly ve své snaze vytvořit „národní“ internetovou síť, s jejíž pomocí by bylo možné dále omezovat přístup k informacím na internetu, a zatýkaly a pronásledovaly osoby, které na sociálních sítích vyjadřovaly nesouhlas s oficiálními názory.[1] V červnu sdělil mluvčí justice, že bylo zatčeno pět osob pro „protirevoluční“ činnost na sociálních sítích a dalších pět osob pro „činy proti zásadám slušnosti v kyberprostoru“.

Opoziční vůdci Mir Hossein Mousavi, Zahra Rahnavard a Mehdi Karoubi byli nadále drženi v domácím vězení, aniž by předtím byli obviněni či souzeni. Nespočet vězňů svědomí bylo zadržováno nebo vězněno pro nenásilné uplatňování svých lidských práv. Patřili mezi ně novináři, umělci, spisovatelé, právníci, členové odborů, studenti, bojovníci za práva žen a práva menšin, ochránci lidských práv a jiní.

Podle islámského trestního zákoníku z roku 2013 vykonají pachatelé, kteří byli odsouzeni pro více trestných činů, pouze nejdelší z uložených trestů odnětí svobody. Soudci jsou ale v takových případech povinni ukládat tresty nad horní zákonnou sazbou, a to tehdy, je-li úhrnný trest ukládán za více než tři trestné činy. To má za následek, že jsou proti některým kritikům režimu vznášena několikanásobná vykonstruovaná obvinění za účelem dosažení co nejdelšího trestu odnětí svobody.[2]

Veřejnou mocí byly nadále potlačovány mírumilovné protesty. 22. července policie přechodně uvěznila mnoho učitelů a další tisíce jich rozehnala poté, co se shrmáždili před budovou parlamentu v Teheránu, aby zde protestovali proti stíhání učitelů angažujících se v odborových hnutích a související protestní činnosti, a požadovali propuštění význačných členů odborů jako například Ismaila Abdiho, který byl držen v detenci.[3]

MUČENÍ A JINÉ KRUTÉ ZACHÁZENÍ

Vězni a osoby zadržené ve vazbě nadále hlásí případy mučení nebo jiného krutého zacházení, které se odehrává nejčastěji na začátku vyšetřování za účelem vynucení přiznání nebo získání jiných usvědčujících důkazů.

Nový trestní řád, který nabyl účinnosti v červnu, zavedl několik preventivních opatření, jako např. centrální elektronický rejstřík osob zadržených v každé provincii. Ani tento trestní řád však neposkytuje adekvátní ochranu proti mučení a nepodařilo se mu uvést íránské právo do souladu s mezinárodním právem a standardy. Trestní řádu nezaručuje obviněným dostatečný přístup k nezávislému obhájci již od okamžiku zatčení jakožto právní nástroj ochrany proti mučení a jinému krutému zacházení. Íránské trestní právo nezná trestný čin mučení a nový trestní řád nezavedl žádný detailní postup vyšetřování tvrzení o použití takovýchto praktik. Trestní řád sice vylučuje výpovědi získané při mučení z okruhu přípustných důkazů, činí tak ovšem pouze velmi obecným způsobem, aniž by obsahoval detailnější ustanovení.

Zadrženým osobám a osobám ve výkonu trestu odnětí svobody byla upírána adekvátní zdravotní péče; v některých případech byly vězňům „za trest“ zabaveny předepsané léky nebo byla ignorována doporučení lékařů o nutnosti hospitalizace vězňů.[4] Zadržení a vězni byli také často vystavováni dlouhotrvajícím pobytům na samotce, naplňujícím znaky mučení nebo jiného krutého zacházení.

Odsouzení vykonávali trest odnětí svobody ve výrazně přelidněných věznicích s nevyhovujícími hygienickými podmínkami, neadekvátní stravou a extrémními teplotami. Jednalo se například o věznici Dizel Abad ve městě Kermanshah, věznici Adel Abad ve městě Shiraz, věznici Gharchak ve městě Varamin a věznici Vakilabad ve městě Mashhad. Podle některých osob propuštěných po zadržení v centrální věznici Tabriz zde bylo přibližně 700 až 800 vězňů drženo ve třech nedostatečně větraných, nehygienických celách, kde měli přístup k pouhým 10 toaletám. Příslušné autority často ignorovaly předpisy regulující podmínky výkonu trestu, které vyžadují, aby byly různé kategorie zadržených a vězňů umisťovány do samostatných vězeňských sekcí. Přispěly tím k protestním hladovkám drženým některými politickými vězni, včetně vězňů svědomí. Bylo zaznamenáno úmrtí nejméně jednoho vězně svědomí, Shahrokh Zamaniho, které je zřejmě možné přičítat špatným podmínkám ve věznici a nedůsledné zdravotní péči.

KRUTÉ, NELIDSKÉ NEBO PONIŽUJÍCÍ TRESTÁNÍ

Nadále byly ukládány a vykonávány tresty odporující zákazu mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího trestání. Tyto tresty byly v některých případech vykonávány na veřejnosti. Jednalo se mimo jiné o bičování, oslepování nebo utínání končetin. 3. března byl ve městě Karaj potrestán oslepením na levé oko muž odsouzený k odplatě (qesas) za to, že vylil kyselinu do tváře jinému muži. Později měl být oslepen rovněž na pravé oko. Výkon trestu u jiného odsouzeného, který měl být 3. března oslepen a ohlušen, byl odložen.[5]

28. června byla v centrální věznici ve městě Mashhad v provincii Khorasan provedena amputace čtyř prstů pravé ruky u dvou mužů odsouzených za krádež, a to zjevně bez použití anestezie.[6]

Vykonáván byl také trest bičováním. V červnu zástupce generálního prokurátora ve městě Shiraz oznámil, že bylo zatčeno 500 lidí, z toho 480 bylo během 24 hodin souzeno a usvědčeno z toho, že veřejně porušili půst v měsíci ramadánu. Nejvíc osob bylo odsouzeno k trestu bičování, vykonávanému úřadem pro implementaci rozsudků (Office for Implementation of Sentences). V některých případech měl být tento trest údajně vykonán na veřejnosti.

PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES

V mnoha soudních řízeních, včetně několika případů, kdy byl uložen trest smrti, bylo výrazným způsobem porušeno právo na spravedlivý soudní proces. Před započetím soudního líčení byli obvinění často drženi několik týdnů až měsíců ve vazbě, kdy neměli žádný nebo jen velmi omezený přístup k právní pomoci či svým rodinám. Byli také nuceni sepisovat nebo podepisovat přiznání, která pak byla použita proti nim jako hlavní usvědčující důkaz v nespravedlivém řízení. Soudci rutinně odmítali tvrzení vazebně stíhaných osob o výskytu násilí nebo jiného krutého zacházení, aniž by nařídili prošetření těchto obvinění.

Po letité debatě vstoupil v červnu v účinnost nový trestní řád. Přinesl několik zlepšení, například přísnější regulaci průběhu výslechu nebo požadavek, aby byly zadržené osoby vždy informovány o svých právech. Pozitivní dopad zákona byl však značně oslaben novelami, schválenými jen několik dnů před jeho účinností. Jednalo se například o novelu omezující v případech týkajících se národní bezpečnosti právo zadržených na volbu svého právního zástupce v průběhu často zdlouhavé vyšetřovací fáze řízení; namísto volného výběru si zadržení mohou vybrat pouze některého z advokátů schválených nejvyšším představitelem soudní moci (Head of the Judiciary). Stejné omezení výběru přinesl trestní řád také u podezřelých v případech týkajících se organizovaného zločinu, ve kterých může být uložen trest smrti, odnětí svobody na doživotí nebo amputace.[7] V reakci na kritiku novel zákona vysoce postavený představitel soudní moci prohlásil, že „jde o to, že mezi právníky je několik jedinců, kteří by mohli působit problémy“. V některých případech se zdálo, že omezení práva obviněného na volbu svého právního zástupce bylo soudem aplikováno extenzivně i na soudní fázi trestního řízení.

Zvláštní soudy, např. zvláštní soud pro duchovenstvo, který byl zřízen v podstatě mimo rámec zákona, a revoluční soudy nadále fungovaly způsobem, který nezohledňuje mezinárodní standardy pro spravedlivý proces. Soudní moc není nezávislá a soudy jsou náchylné k ovlivňování ze strany bezpečnostních složek, jako například Ministerstva zpravodajských služeb a revolučních gard (Ministry of Intelligence and Revolutionary Guards), které vyvíjí tlak k usvědčení obviněných a ukládání přísných trestů.[8]

SVOBODA VYZNÁNÍ A NÁBOŽENSKÉHO PŘESVĚDČENÍ

Příslušníci náboženských menšin, například vyznavači Bahá’í, súfismu, Yaresan (Ahl-e Haq), muslimští konvertité ke křesťanství, sunnité a bývalí šíité, kteří se stali sunnity, čelili diskriminaci v zaměstnání, omezení přístupu ke vzdělání a omezení svobody praktikovat svou víru. Existují zprávy o zatčení a uvěznění několika desítek vyznavačů Bahá’í, konvertitů ke křesťanství a příslušníků jiných náboženských menšin, mimo jiné z důvodu poskytování vzdělání studentům víry  Bahá’í, kterým je jinak přístup k vyššímu vzdělání upřen.

Pokračovalo ničení posvátných míst vyznavačů Bahá’í, sunnitů a súfistů, například pohřebišť či míst pro náboženská setkávání, prováděné orgány veřejné moci.

V srpnu byl revolučním soudem v Teheránu odsouzen k trestu smrti Mohammad Ali Taheri, a to za trestný čin „šíření zkázy na tomto světě“ („spreading corruption on earth“), který spočíval v založení duchovní doktríny a skupiny zvané Erfan-e Halgheh. Pan Taheri byl již v roce 2011 odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody, 74 ranám bičem a pokutě za údajnou urážku posvátných věcí islámu („insulting Islamic sanctities“).[9] K odnětí svobody bylo odsouzeno také několik jeho následovníků. V prosinci Nejvyšší soud rozsudek nad panem Taherim pro nedostatky ve vyšetřování zrušil a vrátil případ k projednání prvoinstančnímu soudu.

DISKRIMINACE ETNICKÝCH MENŠIN

Znevýhodňované etnické skupiny, jako například íránští Arabové, Ázerové, Balúčové, Kurdové a Turkméni, podávaly i nadále zprávy o systematické diskriminaci ze strany státní moci, a to zejména ve sféře zaměstnání, bydlení, přístupu k politickým funkcím a výkonu kulturních, občanských a politických práv. Stále jim nebylo umožněno používat příslušný menšinový jazyk jako vyučovací jazyk na prvním stupni základních škol. Lidé, kteří volali po větších kulturních a jazykových právech, čelili zatýkání, věznění a v některých případech odsouzení k trestu smrti.

Bezpečnostní složky nadměrně potlačovaly protesty íránských Arabů, Ázerů, Kurdů a jiných etnických menšin. V rozmezí března a dubna došlo dle dostupných zpráv k rozsáhlému zatýkání v provincii Chúzistán, osídlené íránskými Araby. Zatýkání probíhalo například v březnu po fotbalovém zápase, na kterém mladí arabští muži rozprostřeli transparent vyjadřující solidaritu s Younesem Asakerehim, arabským pouličním prodavačem, který zemřel 22. března poté, co se zapálil na protest proti představitelům městské správy. Zjevně byl pro nedostatek finančních prostředků ponechán bez akutní zdravotnické péče. Zatýkání se odehrávalo v období předcházejícím desátému výročí masových protivládních demonstrací, které se v Chúzistánu v dubnu 2005 odehrály poté, co byl zveřejněn dopis obsahující zmínku o plánech vlády na zavedení opatření pro snížení arabské populace v Chúzistánu. Během protestu se policie měla při zatýkání a bití zaměřit převážně na muže oděné v tradičním arabském oděvu.[10]

V listopadu se objevily zprávy o zatčení několika příslušníků ázerské etnické menšiny v návaznosti na povětšinou poklidné demonstrace, které v několika městech vypukly na protest proti televiznímu pořadu, který byl příslušníky ázerské menšiny shledán urážlivým.

7. května zasáhla policie za použití nepřiměřené či nadbytečné síly proti demonstrantům v Mahabadu, městě v provincii Západní Ázerbájdžán obydlené z velké části příslušníky kurdské menšiny, kteří protestovali v reakci na úmrtí kurdské ženy, která zemřela z nejasných příčin.

PRÁVA ŽEN

Ženy nadále čelily diskriminaci v právu, zejména trestním a rodinném, i v praxi. Objevily se také některé nové výzvy pro sexuální a reprodukční práva a zdraví žen a dívek. V parlamentu bylo debatováno několik návrhů zákona, které, pokud by byly schváleny, by vedly k ještě většímu omezení práv žen. Jednalo se například o návrh zákona pro zvýšení plodnosti a předcházení úbytku populace, který by zabránil přístupu k informacím o možnostech antikoncepce a dobrovolnou sterilizaci prohlásil za nezákonnou. 2. listopadu byly parlamentem přijaty hlavní principy návrhu komplexního zákona o obyvatelstvu a chvále rodiny (Comprehensive Population and Exaltation of Family Bill). Pokud bude tento zákon schválen, bude po soukromých i veřejných zaměstnavatelích požadováno, aby při výběru zaměstnanců upřednostňovali uchazeče postupně v tomto pořadí: muže, kteří již mají děti, ženaté muže bez dětí a vdané ženy, které již mají děti. Zákon také hrozí dalším prohloubením pojetí domácího násilí coby soukromé záležitosti rodiny.

V praxi měly ženy nadále omezený přístup k cenově dostupné moderní antikoncepci, a to z důvodu neobnovení rozpočtu státního programu pro plánování rodiny, jehož financování bylo v roce 2012 zastaveno.

Ženy a dívky stále nejsou dostatečně chráněny proti sexuálnímu i jinému násilí, zahrnujícímu mimo jiné sňatky v útlém věku a vynucené sňatky. Nepodařilo se přijmout zákony kriminalizující znásilnění ženy manželem či domácí násilí. Zákony ukládající povinné zahalování žen (hijab) nadále umožňovaly policii a polovojenským jednotkám obtěžování žen, užití násilí nebo jejich uvěznění.

Veřejná moc se ocitla pod tlakem vnitrostátních i mezinárodních požadavků na to, aby byla ženám umožněna účast jako divačkám na mezinárodních volejbalových utkáních na stadionu Azadi v Teheránu. Navzdory tomuto tlaku byla kvůli odporu ultrakonzervativních skupin, jako například Ansar Hezbollah, účast žen vyloučena.

TREST SMRTI

Trest smrti byl nadále ukládán ve vysokém počtu případů a byl také mnohokrát vykonán, a to včetně případů nezletilých pachatelů. Několik poprav bylo vykonáno veřejně.

Soudy vynesly značný počet rozsudků odsuzujících pachatele k trestu smrti, a to často v návaznosti na nespravedlivý soudní proces a za trestné činy, které nejsou mezinárodním právem kvalifikovány jako nejvíce závažné, například za drogové delikty. Většina osob, které byly v uplynulém roce popraveny, byla odsouzena právě pro některý z drogových deliktů; ostatní byli odsouzeni za vraždu nebo některý z vágně definovaných trestných činů, jako například „nepřátelství vůči Bohu“ („enmity against God“).

Mnoha osobám obviněným z trestných činů, za něž je možné uložit trest smrti, byl během vyšetřovací fáze řízení, během které byly umístěny ve vazbě, upírán přístup k právní pomoci. Novým trestním řádem byl zrušen článek 32 protidrogového zákona z roku 2011, který vylučoval osoby odsouzené k trestu smrti za drogový delikt z možnosti podat proti rozsudku odvolání. Není však jasné, zda bude podání odvolání umožněno i těm, kdo byli odsouzeni již před nabytím účinnosti nového trestního řádu.

Na výkon trestu smrti čekalo nespočet nezletilých pachatelů. Několik nezletilců bylo k trestu smrti odsouzeno znovu poté, co byl předchozí rozsudek zrušen a soudní řízení obnoveno v návaznosti na nově zavedené zásady ukládání trestu mladistvým, přijaté v rámci islámského trestního zákoníku z roku 2013. Amnesty International mohla potvrdit, že trest smrti byl vykonán nejméně u třech nezletilých pachatelů: Javada Saberiho, popraveného oběšením dne 15. dubna, Samada Zahabiho, popraveného oběšením 5. října, a Fatemeha Salbehiho, popraveného rovněž oběšením 13. října. Podle zpráv sdružení na ochranu lidských práv byl dále v červnu či červenci popraven oběšením Vazir Amroddin, mladistvý pachatel afghánské státní příslušnosti. V únoru byl Saman Naseem, odsouzený v roce 2013 za trestný čin spáchaný ve věku 17 let, převezen na neznámé místo, což vyvolalo obavy mezinárodního společenství, že se jedná o přípravy na jeho popravu. Pan Naseem byl po dobu pěti měsíců nezvěstný; teprve v červenci mu bylo dovoleno zavolat své rodině a potvrdit svému právnímu zástupci, že na duben byla Nejvyšším soudem nařízena obnova procesu.[11]

Íránský islámský trestní zákoník nadále zakotvuje ukamenování coby jeden ze způsobů výkonu trestu smrti; v uplynulém roce byli k trestu smrti ukamenováním odsouzeni nejméně dva pachatelé, neexistují však informace o tom, že by došlo k samotnému výkonu trestu.



[1] Iran: Film producer given jail term after unfair trial: Mostafa Azizi (MDE 13/2272/2015); Iran: Couple sentenced to jail on security charges (MDE 13/2520/2015)

[2] Iran: Harsh prison sentences for two female activists highlight rampant injustice (News story, 2 June)

[3] Iran: Prominent trade unionist unlawfully detained: Ismail Abdi (MDE 13/2208/2015)

[4] Iran: Death of trade unionist must trigger action to tackle appalling prison conditions (MDE 13/2508/2015)

[5] Iran: Man forcibly blinded in one eye in unspeakably cruel retribution punishment (News story, 5 March)

[6] Iran amputates fingers of two men in shocking act of cruelty (MDE 13/1998/2015)

[7] Iran: Draconian amendment further erodes fair trial rights (MDE 13/1943/2015)

[8] Iran: Activists tortured for alleged flag-burning (MDE 13/2110/2015)

[9] Iran: Mohammad Ali Taheri sentenced to death (MDE 13/2245/2015)

[10] Iran: Sweeping arrests of Ahwazi Arab activists (News story, 28 April)

[11] Iran: Whereabouts of juvenile offender on death row emerge five months after scheduled execution (News story, 13 July)

Novinky

2.8.2017

Írán očerňuje obránce lidských práv jako "nepřátele státu"

Démonizace a věznění pro aktivisty, kteří se odváží postavit za lidská práva.

19.5.2016

Atena Faraghadaniová propuštěna!

Atena Farghadaniová, umělkyně a aktivistka, byla 3. května 2016 propuštěna z vězení Evin.

11.4.2016

Soudní slyšení Narges Mohammadiové se bude konat 20. dubna

20.11.2015

I nadále zůstává Narges ve vězení

2.9.2015

Přes vážné zdravotní problémy zůstává Narges ve vězení

Další zprávy

Úspěchy

25.4.2017
Poskytněte íránskému filmaři nutnou zdravotní péči!:

Keywan Karimi propuštěn!

Podle sdělení agentury HRANA (Human Rights Activists News Agency) byl íránský režisér Keywan Karimi propuštěn 19. dubna na svobodu.