Vést zážitkové workshopy na základních a středních školách
Inspirovat žáky*ně k podpoře lidských práv
Pracovat ve dvojici (nebudeš na to sám/sama)
Podílet se na přípravě a evaluaci workshopů
Zaškolení a rozvoj prezentačních a komunikačních dovedností
Smysluplná práce v přátelském kolektivu
Spolupráce s profesionály v oblasti lidských práv a vzdělávání
Pravidelná setkání dobrovolnictva
Možnost profesního růstu
Budeš součástí inkluzivního a otevřeného hnutí
Dobrovolnictvo, které může lektorování věnovat několik hodin měsíčně (primárně dopoledne) a může se zúčastnit školení 18.-21. září v Praze
Pozitivně naladěné osoby se zájmem o stáž nebo odbornou praxi
Studenty*ky VŠ i SŠ a další nadšence do neformálního vzdělávání
Zájemce*kyně z Prahy, Brna, Ostravy, Plzně, Hradce Králové, Olomouce
Zájemce*kyně o dlouhodobé dobrovolnictví
Přihlásit se můžeš prostřednictvím formuláře.
Uzávěrka přihlášek je 30.6.2025
Kromě toho, že mě lektorování samo o sobě baví, mi přijde také nesmírně zajímavé. Hlavně díky debatám, které během workshopů s žáky rozvíjíme. Je velmi obohacující si vyslechnout, jak lidskoprávní témata vnímají středoškoláci z různých typů škol a odlišných míst. Kromě Prahy, která je mou základnou, se občas vydáváme i do dalších měst. Motivuje mě také zpětná vazba a reflexe ze strany žáků. Leckdy se totiž stane, že program na některé z nich velmi silně zapůsobí.
Než jsem začala workshopy vést, sama jsem se některých zúčastnila. Pamatuju si, jak silný a intenzivní zážitek to pro mě byl. Během první Živé knihovny, kterou jsem zažila jako účastnice, totiž jako živé knížky (tj. osobnosti se specifickou životní zkušeností nebo zástupci určitých menšin) vystoupili lidé, které jsem vůbec nečekala. Po tomto zážitku jsem věděla, že chci s Živou knihovnou pomáhat a šířit ji dál – došlo mi, že všichni máme kolem sebe hrozně zajímavé lidi, jejichž životní zkušenost nás může obohatit a otevřít nám oči.
Jako budoucí učitel občanské výchovy musím říct, že lektorovat workshopy o lidských právech v Amnesty byla ta nejpříjemnější zkušenost, jakou jsem si mohl přát. Probíhá to tak, že vaši „nadřízení“ z Amnesty vám děkují za to, že s nimi dobrovolničíte. Ve školách, kam chodíte lektorovat, vám vyučující děkují za to, že dobrovolničíte. A když se workshop vydaří, tak Vám na konci děkují i žáci za to, že děláte záslužnou práci.
Sám jsem díky této dvouleté činnosti nasbíral mnoho zkušeností, dovedností a kontaktů, ke kterým bych se jinak nedostal. Když už jsem u kontaktů, nikdy bych neřekl, že neziskový sektor je v Česku tak široký a zajímavý. Stále objevuji inovativní a potřebné projekty a s nimi i zapálené a inspirativní lidi. Dobrovolnictví v Amnesty je cestou, jak do tohoto světa proniknout, a to jak v Praze a Brně, ale i v menších městech.
Další stěžejní částí vedení lidskoprávních workshopů je regionální tým. Jsou to lidé, se kterými lektoruji ve svém městě, případně kraji. Ohromnou výhodou dobrovolnictví je, že všichni jsme navzájem přátelé a díky tomu děláme workshopy s nadšením.
Žáci jsou vděční, pokud je ve vyučování navštíví někdo z prostředí mimo školu. Nejlépe je zaujmete, když jste otevření a upřímní. Nejkrásnější zážitky mám z workshopů, na kterých jsem mohl k tématu lidských práv připojit také své zkušenosti z aktivismu. Studenti velmi dobře poznají, jestli jste se informace pouze naučili nazpaměť, nebo jestli o věcech mluvíte s pochopením širších souvislostí.
Vím, že v týmu se můžu o své kolegy opřít. Lektorujeme vždy nejméně ve dvou a navzájem se doplňujeme. Když se workshop vydaří, můžete se setkat i s potleskem, což je nepopsatelný pocit.
Lektorování lidskoprávních workshopů v Amnesty mi jako budoucí pedagožce přineslo spoustu cenných zkušeností. V lektorování na školách vidím velký potenciál, neboť věřím, že skrze edukaci a osvětu lze dosáhnout celospolečenské změny. Díky dobrovolnictví v Amnesty jsem získala nejen přehled o aktuálním lidskoprávním dění, ale také nové přátele, kteří věří ve stejné hodnoty.
Velmi emotivní jsou pro mě především Živé knihovny, během nichž se žáci seznamují s rozmanitými životními příběhy zástupců různých menšin. Vybrat jeden konkrétní zážitek je pro mě těžké. Řekla bych, že na mě vždy nejsilněji zapůsobí moment, kdy celou třídu pohltí hrobové ticho, jímž se nese pouze příběh konkrétní živé knížky. Jedná se o chvíli, kdy studenti s očekáváním naslouchají vyprávění a z jejich tváří lze vyčíst různorodé emoce. V tomto momentě cítím, že to, co dělám, má skutečně smysl.
