Příběh Emila

naší nejaktivnější živé knížky

Na akcích Amnesty International jsem se začal podílet potom, co jsem absolvoval školení živých knížek v Armádě spásy. Zapojení do Živých knihoven a následná spolupráce s Amnesty měla velký dopad na můj život. Dopad v tom smyslu, že beru všechny tyhle aktivity jako otázku poznávání nových lidí a navazování kontaktů a přátelství, což je podle mě pro život jedna z nejdůležitějších věcí. Knihovny pro mě tak nejsou o zábavě, ale o kontaktu s lidmi a dělání prospěšné věci.

Jednou jsem byl na Živé knihovně ještě s jedním policistou ve škole, kam jsem přišel normálně oblečený tak, jak chodím. Ten policista měl ošoupané kalhoty, staré služební polobotky a oba jsme měli plnovous. Potom, co jsme takhle oblečení přišli do třídy, kde se akce konala, bylo asi tak pět minut absolutní ticho a pak se z té třídy ozvalo: „Prosím vás, který z vás dvou je vlastně ten policista a ten bezdomovec?“ a v tom okamžiku jsme vybouchli smíchy. Splést si policistu s bezdomovcem je celkem nářez.

Na nějakých vzkazech jsem si ověřil, že není úplně dobře, když jsou lidé nějakým způsobem zabraní do náboženství a mají tzv. klapky na očích, které jim neumožňují vidět život okolo sebe. Na jedné knihovně, která byla organizovaná ve stejném městě jako sjezd evangelické mládeže, jsem se s takovým člověkem dostal do styku. Na téhle knihovně jsme tak jako vždycky docela zabrousili na charity a já jsem se držel svého názoru, že většina charit nedělá to, co mají. Anebo se snaží, ale dělají to špatně. Tenhle člověk to rozporoval a říkal, že charity jsou vynikající a dělají všechno správně, a tak jsem s ním o tom debatoval. Ze svého postoje bohužel neustoupil, ale na konci knihovny mi nechal vzkaz, na který napsal, že je překvapený, že člověk, který je jen vyučený řemeslník, je tak inteligentní. Mohamedovi, který se té knihovny taky zúčastnil, taky napsal, že neví, proč se tahle republika a Evropa bojí utečenců, když vidí, že sem chodí inteligentní lidi. Nad těmi vzkazy jsme úplně lapali po dechu.

Předtím než jsem chodil na knihovny s Amnesty, jsem se často setkával s názorem, že všichni bezdomovci smrdí. A na to jsem právě reagoval s tím, že jsem odpověděl: „Ano, bezdomovci smrdí, to není předsudek, ale předsudek je to, že smrdí všichni.“ a tuhle logiku se snažím aplikovat na všechny menšiny.

Závěrem bych Amnesty vzkázal, ať pokračuje ve své práci. V živých knihovnách vidím velký význam. Také se mi rozšířil okruh přátel a lidí, kteří při mně stojí.

Art For Amnesty - obrazy k prodeji

Tyto webové stránky používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více...
Díky za upozornění...