Věznice Šahr-e Rey ve městě Varamín je dlouhodobě známá krutými a nelidskými podmínkami. Po izraelských náletech tam byly přesunuty ženy z poničené věznice Evín. Dne 25. června 2025 zveřejnila vězeňkyně Sayeh Seydal zvukovou nahrávku, v níž popsala extrémně nevyhovující podmínky, zápach a přeplněnost. Věznici na nahrávce popisovala jako místo, kde lidé umírají pomalou a tichou smrtí. Jen o pár dní později potvrdila Elhan Taifi, dcera vězněné členky komunity Bahá’í, že vězeňkyně nemohly kontaktovat rodiny a byly ponechány v přeplněné karanténní části s vytékající kanalizací a nehygienickými celami. V souvislosti s přesunem citovala Elhan svou matku slovy: „Kéž bychom raději zemřely při raketovém útoku, než abychom žily v tomto stavu.“

Podobné podmínky panují i ve věznici v jižním Teheránu (Greater Tehran Penitentiary). Ta byla íránským režimem využitá pro přesun mužských vězňů z již zmiňované poničené věznice Evín. Vězni zde spí na podlaze v přeplněných celách. Reza Khandan, obránce lidských práv, ve svém dopise popsal násilný přesun vězňů, nedostatek vody, spánku a lékařské péče, přičemž vězni byli spoutáni po dvojicích a drženi ve špinavých prostorách plných hmyzu. Vězeňští dozorci podle jeho slov nedokázali zajistit ani ty nejzákladnější potřeby vězňů, ale během pár hodin měli připravené tisíce pout, okovů a nástrojů represe... Vězni, kteří jen před pár hodinami zachraňovali zraněné, se nyní stali terčem bezpečnostních sil, které jim mířily zbraněmi na hlavy.

Již před leteckými útoky si vězni z Evínu stěžovali na nedůstojné podmínky. Novinář Reza Valizadeh navíc upozorňoval na absenci nouzových schodišť a hasicích přístrojů ve věznici Evín v oddělení 8 a připomínal, že v případě útoku, by bylo téměř nemožné uniknout. Oddělení bylo při izraelském útoku skutečně zasaženo.