MigračníMýty

Daniel HermanA najednou se apeluje na Evropu: Evropo, vyřeš to. Ty státy, které mají mnohem blíž k těmto kulturám, najednou hranice uzavírají a říkají, to není náš problém.

V okolních zemích už je drtivá většina z více než 5,5 milionů syrských uprchlíků.

V Turecku, Libanonu, Jordánsku a Egyptě je více než 5 milionů syrských uprchlíků. Pro země, jejichž ekonomická situace nebyla před válkou v Sýrii zdaleka tak dobrá jako v EU, je to velmi náročné. Jen Jordánsko s šesti miliony obyvatel přijalo více než 600 tisíc syrských uprchlíků, ještě menší Libanon pak dokonce přes milion uprchlíků a Turecko už 3,5 milionu. Do nesrovnatelně větší a bohatší Evropy přišel v „rekordním“ roce 2015 přes milion žadatelů o mezinárodní ochranu (1 015 078 lidí).

unhcr-1.png

Země s největším počtem uprchlíků nejsou rozhodně ty evropské:
1. místo – Turecko: 3,5 milionu uprchlíků
2. místo - Pákistán: 1,4 milionu uprchlíků
3. místo – Libanon: 1 milion
4. místo: Írán: 979 400
5. místo: Uganda: 940 800
6. místo: Etiopie: 791 600

Na celém světě je nyní 22,5 milionu uprchlíků – lidí, kteří byli donuceni opustit své domovy. Toto číslo je nejvyšší od období druhé světové války.
28 300 lidí je každý den donuceno opustit svůj domov, tj. 20 lidí každou minutu. Polovina z nich jsou děti.

30% z nich se nachází v Africe
26% v regionu Blízkého východu a Severní Afriky
17% v Evropě
16% v Americe
11% v Asii a Pacifiku

Miloš ZemanNěkdy si připadám jako Kassandra, která varuje před vtažením trojského koně do města, a jsem hluboce přesvědčen o tom, že to, čemu čelíme, je organizovaná invaze, a nikoli spontánní pohyb uprchlíků.

Mnoho migrantů přichází ze zemí s reálně špatnou bezpečnostní situací. Dle aktuálních statistik je nyní nejvíce uprchlíků ze tří hlavních zemí: Sýrie (5,5 milionu), Afghánistánu (2,5 milionu) a Jižního Súdánu (1,4 milionu). Situace ve všech těchto zemích je dlouhodobě nestabilní, plná násilí, hrubého pošlapávání základních lidských práv a naděje na budoucí zlepšení jsou v nedohlednu.

V roce 2015 bylo 75 % imigrantů, kteří dorazili do Evropy po moři, ze zemí, jejichž obyvatele dostávají azyl v EU bez větších potíží. Jsou to Sýrie, Irák, Eritrea a Afghánistán.

Mezinárodní ochrana byla přiznána přes 97 % Syřanům, 90 % Eritrejcům, 86 % Iráčanům a 67 % Afgháncům.

Muslimské bratrstvo je příliš slabé na organizaci invaze - v pozdějších variacích tohoto výroku se objevilo, že za organizací invaze stojí podle prezidenta Zemana Muslimské bratrstvo. Informaci mu měl poskytnout korunní princ Spojených arabských emirátů. Muslimské bratrstvo je fundamentalistickou islámskou organizací s mnoha větvemi, které nejsou schopné koordinovat akce. V mnoha zemích je Bratrstvo navíc zakázáno, což mu komplikuje činnost. Podle odborníků není schopné tak rozsáhlé akce. Vědecká šetření ukazují, že nejde o masově organizovanou vlnu migrantů, ale že se jedná o jednotlivé skupiny převaděčů, které spolu nemusí být nutně v kontaktu. Bratrstvo je terčem muslimských vlád, které jej považují za hrozbu. Členství v Bratrstvu např. v Egyptě je veřejné a jeho členové mohou sami žádat o azyl např. ve Velké Británii.

Pašerácký byznys kvete - podle dat Europolu je více než 90 % příchodů do Evropy zprostředkovaných, a to převážně kriminálními skupinami. Migranti jejich služby využívají, protože často nemají jinou legální možnost, jak se do Evropy dostat.

Jiří KulhánekAle dobře, pokud je uprchlíkem opravdu člověk utíkající před válečným konfliktem, tak mu pomožme. Ženy, děti a starci, to je, myslím, jasné. Mezi uprchlíky je ale řada mladých mužů. Trochu mi není jasné, proč svou zemi nebrání? Že by přistěhovalci mohli nějak výrazně pomoci ekonomice? Tento názor nesdílím, spíše ji zatíží. Pravda by to byla v případě, že by opravdu chtěli aktivně pracovat a zapojit se do našeho života.

Syrský konflikt je nepřehledný: není jasné ke komu se přidat. Syrský konflikt nelze srovnávat např. s československým odbojem za druhé světové války, neboť zde není jasné, kdo proti komu vlastně bojuje. Hlavními třemi aktéry války jsou Bašár Assad, tzv. Islámský stát, syrští rebelové a Kurdové. Bašár Assad je vůdce, jehož krutost dokazuje i počet obětí způsobený vládními vojsky, tvoří totiž minimálně 75 % mrtvých. Sýrie nebyla ani před válkou svobodná či demokratická a byly to právě vládní síly, které začaly střelbou pacifikovat prodemokratické protesty. Rebelové jsou skupinou s nejasnými konturami, navíc opakovaně obžalovávanou z páchání válečných zločinů.

Podle výzkumu Berlin Social Science Center uteklo 69 % Syřanů ze země kvůli boji, za nějž je podle 70 % respondentů odpovědný právě Bašár Assad. 86 % utečenců ze Sýrie se obávalo zatčení nebo únosu, jak ze strany vlády (77 %), tak i ze strany Islámského státu (42 %). 84 % respondentů odpovědělo na otázku, proč se vyhnuli branné povinnosti, že se nechtěli podílet na zabíjení vlastních lidí.

Někteří Syřané přesto bojují. Dohromady bojuje na všech stranách zhruba kolem 500 000 Syřanů a více než 400 000 dalších ve válce už zemřelo.

Nepřehledná je i situace v Afghánistánu a Iráku, odkud dlouhodobě prchají tisíce lidí. V obou zemích zuří již dlouhé roky konflikt a vyhlídky na zlepšení situace jsou velmi nejisté. Z afrického kontinentu pak utíká nejvíce lidí z Jižního Súdánu, dále Eritrejci, jejichž zemi se ne nadarmo přezdívá africká Severní Korea. Povinná služba v armádě a nucené práce se zde mohou protáhnout až na deset let a tisíce lidí mizí ve vládních věznicích. V roce 2013 proběhla vzpoura proti režimu, který má ale situaci zatím pevně v rukách a většina lidí se snaží zůstat v ústraní nebo prchnout ze země. Nabízí se zde srovnání s Československem, kde trvalo přes 40 let, než došlo ke změně. K žádné velké ozbrojené vzpouře v ČSR během té doby nedošlo.

Tomio OkamuraTak jako u nacistů, tak i u muslimů se často poukazuje na to, že prý většina nevraždí – ovšem ani všichni nacisté a milovníci Hitlera osobně nevraždili, ale jak nacistická většina, tak muslimská většina násilí ve jménu své zvrhlé ideologie schvaluje – a v tom jsou vždy nebezpeční, protože z jejich řad kdykoli může vyjít vrah a také pravidelně vychází a vraždí nevinné lidi.

Pachateli teroristických útoků nejsou pouze muslimové. Z dlouhodobé statistiky obětí teroristických útoků z let 1970 až 2016 ale vyplývá, že islamistický terorismus je záležitostí posledních let, nikoli dlouhodobým rysem jediné kultury. V minulosti byly teroristické útoky v Evropě páchány např. v severním Irsku či ve Španělsku, kde je měla na svědomí separatistická organizace ETA.

Drtivá většina muslimů teroristické útoky nepáchá. V Evropě žije více než 44 milionů muslimů, terorismu se dopouští jednotlivci nebo úzce provázané malé skupiny. Francouzský islamolog Olivier Roy v roce 2015 upozornil (překlad studie Faktus), že pachateli jsou často mladí lidé, kteří se v Evropě už narodili nebo v ní od útlého dětství vyrůstali. O islám začali projevovat zájem až krátkou dobu před útoky.

Karel FiedlerŘekl bych, že teroristické útoky jsou spíše dílem hlouposti a možná i proradnosti evropských ‚elit‘. Odhalit integrované radikály bude pro západní Evropu už velmi těžké. Doufejme, že my tu možnost ještě možná máme. Každý promarněný měsíc aktivních opatření ji však výrazně snižuje. Islámská kultura – je-li to vůbec kultura – je s evropskou jednoznačně neslučitelná.

Nic jako jednotná “muslimská kultura” neexistuje, islám má mnoho větví a do hry vstupuje etnicita a další faktory. Evropu v přístupu k náboženství odlišuje především delší historie uplatňování sekulárního principu.

Islám už v Evropě koexistuje s judaismem a křesťanstvím. V Evropě žilo v roce 2010 podle odhadů asi 42 miliónů muslimů, z toho na Balkáně asi 6,5 a v Rusku 16 miliónů. Tato čísla poměrně jasně dokazují, že islám a k němu přináležející kultura může koexistovat s křesťany, židy či ateisty na jednom kontinentu.

Boj za rovnoprávnost ještě neskončil ani v Evropě. Sekulární princip se stal jedním z pilířů postupného nastolování rovnoprávnosti mužů a žen, které pokračuje dodnes (např. v EU ženy berou v průměru o 16 % nižší plat na stejných pozicích než muži. V ČR pak o 22 % méně. A to i přesto, že je to v rozporu se zákonem).

Svědectví žen má menší relevanci jen v některých státech. Svědectví žen je poloviční zpravidla pouze před náboženskými soudy, tzn. v rodinných věcech (i v jiných případech v Íránu, Alžírsku a Saúdské Arábii). V oblasti trestního práva uplatňují drakonické tresty „pouze“ Saudská Arábie, Írán a Pákistán, jinde se aplikuje moderní trestní právo.

I v muslimských zemích jsou ženy v politických funkcích. Boj za práva žen probíhá také v zemích, kde většina či část obyvatel vyznává islám. Volit i kandidovat už dnes ženy mohou ve všech převážně muslimských zemích včetně ultrakonzervativní Saúdské Arábie (pouze kandidatura v místních volbách).

Dokonce ani ženy v nejvyšších politických funkcích v muslimských zemích nejsou výjimkou: Indonésie (prezidentka Megawati Sukarnoputriová, 2001), Pákistán (Benazir Bhuttová), Bangladéš (premiérka Begum Khaleda Ziaová (1991) a Sheikh Hasinaová (1996, 2009) a další.