Do projektu FAIR PLAY jsem se připojil v roce 2013, když oslovila Amnesty v Ostravě náš divadelní spolek Kruh naděje, zda bychom nechtěli vstoupit do živých knihoven. Takové věci mě baví – poznávat nové zkušenosti a nové lidi… tak jsem nemeškal a šel jsem do toho. Moje první živá knihovna byla na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě. Nebylo to ještě ono. Ale po čase, když už jsem začal jezdit častěji, přišly pokroky, začal jsem poznávat studenty a jejich svět. A dneska jsem v Žilině, což je snad moje nejlepší knihovna! 

                                       Z reakcí na živou knihovnu, které nám studenti psali, mám úplně parádu. Prostě pochopili, o čem jsem mluvil. Psali, že jsme je naučili porozumět lidem, že nemají odsuzovat druhé lidi podle barvy pleti. Pro mě je strašně významné to, že šířím povědomí, že se snažím změnit názory, že děcka chápou, že jsem stejný jako oni, že jsme všichni vlastně stejní. Když oni jdou po Ostravě a potkáme se, říkají: „To je Julek.“ Všímají si mě, zdraví mě, znají mě. To je pro mě čest, dávají mi radost a nadějí, že já osobně něco znamenám, že nejsem černý, ale že jsem člověk. Prostě neřeknou: „To je ten cikán, co krade, smrdí nebo je to bezdomovec.“ Berou mě jako rovnocenného.

Změnilo se i moje chování. Když jsem byl na živé knihovně v Bratislavě, řekl jsem studentům, že hraju automaty. A tak mi pak napsali do vzkazů, že bych se měl nad sebou zamyslet a neměl bych hrát. Takže jsem si říkal, že na tom něco je. Že bych měl asi fakt přestat hrát. No a teď to už omezuju a 4 měsíce jsem nehrál. Na Facebooku mi teď píšou a ptají se, jestli ještě hraju. Já jim říkám, že už ne. Už mám jiné zájmy, třeba moje vnoučata, která mě baví ze všeho nejvíc. Studenti mě upozorňovali: „Ty dáváš druhým rady, ale sám se tím neřídíš…“ Nemůžu prostě jenom očekávat od nich, že se zlepší. Musím se zlepšit sám. Takže nejenom, že já radím jím, ale i oni radí mně. 

Posted in:Vzdělávání - staré