Mírová a nemírová shromáždění

Právo na svobodu pokojného shromažďování se vztahuje na pokojné (tj. nenásilné) protesty. Výbor OSN pro lidská práva uvádí, že ,pokojné' shromáždění se zásadně liší od shromáždění vyznačujícího se rozsáhlým a závažným násilím." Na základě návrhu Výboru lze tedy pojmy „pokojný" a „nenásilný" zaměňovat. Výbor rovněž vysvětluje, že „násilí" v souvislosti s právem na pokojné shromažďování nese obvykle význam „použití fyzické síly ze strany účastníků proti ostatním, které může mít za následek zranění, smrt, či vážné poškození majetku". Výbor upřesnil, že pouhé strkání či tlačení se nebo narušování pohybu vozidel, chodců nebo každodenních činností nepředstavuje násilí.

Je tedy důležité zdůraznit, že Výbor OSN pro lidská práva a další lidskoprávní organizace vyzvaly státy, aby zajistily, že definice jednání, které představuje nebo způsobuje násilí v kontextu demonstrací bude vykládáno úzce, a nastavily vysoký práh pro zvažování stíhání případů poškození majetku pouze v případě, že se jedná o „závažné" případy.

V případě, že se malá skupina účastníků dopustí během protestu násilných činů, mají pokojní protestující stále právo pokračovat. Ojedinělé násilné či trestné činy, spáchané některými účastníky protestu, nesmějí být přičítány poklidnému zbytku protestujících.

To znamená, že každá osoba, která protestuje pokojně, nepřestává využívat svého práva protestovat, ani když se jiný protestující dopustí násilí. V tom případě by úřední činitelé měli zajistit, aby ti, kteří protestují pokojně, mohli v protestování pokračovat, a neměli by tedy používat násilné činy několika jedinců jako záminku k omezení protestů nebo k omezování práv ostatních.

Aby byl protest pokládán za spadající mimo ochranu práva na pokojné shromažďování, musí existovat přesvědčivé a prokazatelné důkazy o uchýlení se k násilí nebo k podněcování násilí, pro nepřátelství nebo diskriminaci ze strany významného počtu účastníků.

Státy se běžně snaží zavádět omezení na protesty na základě argumentů týkajících se ochrany národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Ale respektování lidských práv je součástí národní bezpečnosti a veřejného pořádku, a právo na protestování spadá pod ochranu mezinárodního práva v oblasti lidských práv. I když se zdá, že protesty mají neuspořádaný, chaotický nebo rušivý charakter, mělo by jim být umožněno pokračovat, pokud zůstanou pokojné. Předpoklad pokojného chování, o němž jsme hovořili výše, znamená, že úřady nemohou protest předem zakázat jednoduše kvůli tomu, že existuje riziko násilí. Řečeno jinak, aby byl takový zákaz nezbytný a přiměřený, musely by existovat pádné důkazy o rozsáhlém násilí, nebo by musely nastat případy podněcování k násilí, případně diskriminace.

Protestující, kteří se dopouštějí násilných činů, nejsou chráněni právem na svobodu pokojného shromažďování, a proto by na ně veřejné orgány mohly uvalit legitimní a přiměřené sankce. Nicméně i těm, kteří se podílejí na násilných činech, zůstávají zachována všechna jejich ostatní práva, jako např. právo na svobodu projevu, na život, na osobní bezpečnost, na fyzickou nedotknutelnost a na svobodu před mučením a jiným špatným zacházením. Z toho vyplývá, že strážci zákona musí reagovat na násilné činy v plném souladu se svou povinností respektovat všechna tato práva.

Fotograf: VIKTOR DRACHEV

PROPAGACE NENÁVISTI

V souladu s právem na svobodu pokojného shromažďování nemohou veřejní činitelé nikdy zakázat protest na základě toho, proti čemu lidé protestují.

Stejně jako právo na svobodu projevu, i právo na svobodu pokojného shromažďování chrání možnost lidí protestovat kolektivně, a to i v případě, že sdělení, která chtějí předat veřejnosti, mohou být považována za urážlivá, šokující nebo znepokojující.

Musíme však mít na paměti, že práva na svobodu projevu a pokojného shromažďování nejsou absolutní a mohou být omezena v zájmu ochrany práv ostatních občanů. Tato výjimka zahrnuje potřebu prosazovat zákaz propagace nenávisti, která podněcuje k násilí, nepřátelství nebo diskriminaci. Propagace nenávisti, také běžně známá pod pojmem "nenávistné projevy", ohrožuje práva jiných osob, zejména jejich právo na rovnost a ochranu před diskriminací. Je tudíž legitimní, aby státy omezovaly protesty, které mohou šířit tuto nenávist. Aby mohla tato omezení být považována za legitimní, daná propagace nenávisti musí obsahovat více než jen vyjadřování myšlenek nebo názorů, které hlásají nenávist vůči příslušníkům určité skupiny. Aby mohly být označeny za druh obhajoby nenávisti, je nutné, aby vyjádření mělo zřetelný záměr podněcovat ostatní k diskriminaci, zaujímat nepřátelský postoj nebo se dopustit násilí vůči dané skupině nebo dotyčným osobám. Omezení musí rovněž brát v potaz, zda tyto myšlenky nebo názory zastávají všichni alespoň velká většina shromážděných, nebo je vyjadřuje pouze několik jednotlivců.

SPONTÁNNÍ PROTESTY

Spontánní shromáždění bývají obecně považována za typ shromáždění organizovaného v reakci na nějakou událost v případě, že organizátor není schopen dodržet termín v souladu s předchozím oznámením, nebo pokud organizátor vůbec neexistuje. I v těchto případech mají lidé stále právo na pokojné shromažďování a protestování.

Řada regionálních a mezinárodních orgánů zdůraznila, že spontánní shromáždění mají nárok na spravedlivou ochranu. Lidskoprávní organizace doporučily, aby státy zajistily ochranu spontánních shromáždění, a to i tím, že výslovně stanoví výjimky z požadavku na předchozí oznámení, jestliže protest nemůže být nahlášen kvůli spontánnímu charakteru demonstrace.

Stručně řečeno, neoznámení záměru demonstrace veřejným činitelům by nikdy nemělo učinit jinak pokojné shromáždění protiprávním, a nikdy by nemělo ospravedlnit rozpuštění protestujících.

Tyto webové stránky používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více...
Díky za upozornění...