SEKURITIZACE

Imperativy veřejné bezpečnosti jsou jedním z hlavních zdůvodnění, používaných vládami k omezení pokojných protestů. Úřady často tvrdí, že protesty jsou hrozbou pro veřejný pořádek, mohou být použity ke svržení vlády, nebo dokonce představují „teroristickou“ hrozbu. To delegitimizuje pokojné demonstranty tím, že je vykresluje jako hrozbu pro ostatní.

Sekuritizaci protestů často zhoršují diskriminační zákony a praktiky, které ovlivňují některé lidi více než jiné, včetně žen, LGBTI+ lidí, lidí s rasovou motivací, diskriminovaných menšin, migrantů a dalších.

MILITARIZACE

Od začátku 21. století Amnesty International zdokumentovala zvýšenou militarizaci vymáhání práva a způsob, jakým byla aplikována na protestní situace. V mnoha případech nasadily vlády proti demonstracím ozbrojené síly. V jiných případech jsou policisté oblečeni v plné výstroji, kterou podporuje arzenál vojenského vybavení, včetně obrněných vozidel, vojenských letadel, sledovacích dronů, útočných a jiných zbraní, omračujících granátů a zvukových děl.

Militarizace policejní práce je předvídatelným důsledkem trendu v sekuritizaci, protože policejní kultury po celém světě se zdají být stále více definovány mentalitou „my versus oni“. Demonstranti jsou zobrazováni jako „veřejní nepřátelé“, „výtržníci“, „teroristé“ a v širším měřítku jako hrozba pro národní bezpečnost, která si „zaslouží“ tvrdé zacházení. Militarizace policejní práce je nepřátelská a vysílá poselství strachu, podněcuje napětí mezi demonstranty, vyvolává konflikty a vede k násilnější a agresívnější policejní kontrole protestů. Militarizaci policie jsou vystaveny zejména marginalizované skupiny.

POUŽITÍ SÍLY, VČETNĚ NELETÁLNÍCH ZBRANÍ

Strážci zákona mají povinnost minimalizovat škody a zranění, chránit lidský život a zachovávat zdrženlivost při použití síly. Měli by vždy používat co nejméně rušivé prostředky a jednat úměrně závažnosti trestného činu a legitimnímu cíli, kterého má být dosaženo. Kromě toho mají povinnost umožnit protesty, do určité míry tolerovat narušení pořádku a chránit demonstranty před násilím a jiným zásahem do jejich práv. Amnesty International a organizace občanské společnosti po celém světě však nadále dokumentují použití nezákonné síly, včetně násilných represí a rozhánění pokojných protestů.

Zapojení armády, bezohledné používání střelných zbraní bezpečnostními silami a zneužívání neletálních zbraní – to vše přispělo ke zvyšujícímu se počtu vážně zraněných a zabitých demonstrantů. Svou roli hraje také neschopnost mezinárodního společenství regulovat obchod a dostupnost letálních a neletálních zbraní a dalšího vybavení, které se používá k potlačení protestů, a dále podpora pro zneužívání bezpečnostních sil při policejních demonstracích.

NELETÁLNÍ ZBRANĚ

Neletální zbraně (jako jsou obušky, pepřový sprej, slzný plyn, omračující granáty, vodní děla a gumové projektily) jsou určeny k tomu, aby umožnily policistům použít minimální úroveň síly pro dané okolnosti a vyhnout se použití smrtící síly, když čelí konkrétnímu případu ohrožení. Některé neletální zbraně mohou mít legitimní použití při vymáhání práva, pokud jsou použity správně a v souladu s mezinárodními normami pro použití síly. Přesto je takové zařízení náchylné ke zneužití a může mít dokonce nezamýšlené smrtící účinky, není-li používáno v souladu se standardy lidských práv.

BĚŽNÁ LEGISLATIVA OMEZUJÍCÍ PROTEST

Mnoho vlád se stále více snaží kontrolovat a potlačovat disent tím, že zavádí nebo neruší běžnou legislativu, která ukládá nelegitimní omezení protestů, jako je požadavek, aby organizátoři protestů požádali o povolení před shromážděním. Tyto schvalovací režimy jsou v mnoha zemích nadále zavedeny, protože úřady nechápou, že shromáždění na protest je spíše právo než privilegium.


Tam, kde jsou zavedeny autoritativní režimy, úřady odepřely povolení s odkazem na nepřiměřené obavy ohledně místa, času a způsobu protestu, čímž porušují právo demonstrantů pokojně se shromáždit v dohledu a zvuku zamýšleného publika a svobodně určovat obsah svého protestu bez cenzury. Často chybí smysluplná a rychlá soudní cesta k napadení těchto zákazů.

NOUZOVÉ PRAVOMOCI, POUŽÍVANÉ K POTLAČENÍ PRÁVA NA PROTEST

Vlády všeho druhu stále častěji využívají nouzové pravomoci jako záminku ke kontrole disentu a k udržení se u moci. Dokonce i v případech, kdy lze mimořádné pravomoci považovat za legitimní nástroj k překonání krize – jako například během pandemie Covid-19 – vlády často rozšířily své pravomoci daleko nad rámec toho, co je nezbytně nutné a přiměřené.

Právo na svobodu pokojného shromažďování je často jedním z prvních práv, která mají být omezena, jsou-li uplatňovány mimořádné pravomoci. V mnoha případech jsou tyto pravomoci využívány bez soudního dohledu diskrečním a netransparentním způsobem a mají dopady na skupiny, které čelí diskriminaci.

Mezinárodní právo umožňuje státům odchýlit se v době nouze od určitých ustanovení o lidských právech. Veřejná nouze však musí být tak významná, aby „ohrožovala život národa“. Jinými slovy, mimořádná situace musí být extrémně vážná.

KRIMINALIZACE PROTESTUJÍCÍCH

Klidné protesty mají často rušivý prvek, ať už jde o zpomalení nebo blokování dopravy, hluk, nebo dokonce vniknutí do soukromých prostor. Znepokojivější ale je, když jsou pokojní demonstranti označováni za zločince a výtržníky, nebo když jsou žalováni za škody, případně jsou obviněni z velmi závažných zločinů, jako je „terorismus“ nebo „pobuřování“.

Když jsou protestující kriminalizováni, umlčí to nejen jednotlivce, ale také to delegitimizuje konkrétní skupiny demonstrantů a jejich příčiny. Tento proces stigmatizace a kriminalizace demonstrantů je pokusem odradit je i ostatní od toho, aby se přidali k jejich činům a jejich voláním, nebo aby s nimi sympatizovali. Zatýkání, zadržování a stíhání pokojných demonstrantů je také taktikou, kterou vlády používají, aby z nich „udělaly příklad“, a tak umlčely nesouhlas a vyvolaly strach v širší populaci, tedy aby obyvatelstvo odradily od připojení k dalším protestům nebo přímým akcím.

POUŽÍVÁNÍ TECHNOLOGIE K BRÁNĚNÍ PRÁVA NA PROTEST

Přístup k internetu, sociálním médiím, aplikacím pro rychlé zasílání zpráv a dalším digitálním technologiím rozšiřuje schopnost lidí protestovat online i offline a umožňuje lidem získat přístup k informacím, distribuovat podrobnosti o nadcházejícím protestu, organizovat a umožnit virtuální zapojení širokou škálou způsobů.

Státy a společnosti zároveň tyto digitální prostory kontrolují, ať už zavedením cílené cenzury nebo odepřením přístupu k internetu či určitým webům a aplikacím pro zasílání zpráv. Státy a společnosti také stále více využívají sofistikované cílené a masové digitální nástroje ke sledování demonstrantů, narušování jejich soukromí a jejich sledování po účasti na protestu. Technologie rozpoznávání obličeje, často používané pod nedostatečným soudním dohledem a v neadekvátním legislativním rámci, jsou stále častěji využívány policií a bezpečnostními složkami k monitorování veřejných prostranství, včetně demonstrací. Používání nových technologií, včetně kamerových systémů, tzv. odposlouchávacích Agát, které mohou sledovat telefony, a tělesných kamer také představuje nová rizika pro právo na pokojné shromažďování, zejména pokud jsou tyto technologie používány v kombinaci jako součást stávajících pravomocí státního dozoru a uchovávání údajů.