Příběh Agáty
Workshopy Amnesty se mi líbily jako dobré zpestření výuky a možnost přemýšlet i nad něčím jiným, než normálně. V Živé knihovně jsem se setkala s Jirkou a Katrin z Íránu.
Posunulo mně to určitě v tom, že jsem si na jejich příbězích sama uvědomila, jak to mohou mít lidi těžký. Že utečou někdy proto, že by doma nemuseli ani přežít, kdyby zůstali. Představila jsem si, kdyby mně šlo o život, kdyby se mi podařilo utéct přes tři země, a pak bych zjistila, že mně tam nechtěj přijmout, nechtěj mi poskytnou azyl. Přišlo mi líto, že ne každá země je tak pohostinná. Ale jsem ráda, že v ČR tihle lidi přesto jsou, že je můžu vidět i normálně na ulici.
Asi se mi změnilo vnímání cizinců, chápu, že to mají těžší a začala jsem je vnímat kladněji. Sama jsem si prožila pocit cizinky na vlastní kůži, když jsem byla malá. Odstěhovali jsme se na dva roky do Ameriky, kde jsem chodila do školky a do první třídy základní školy. Díky Amnesty jsem si vzpomněla na to, jaké to je být v prostředí pro vás cizím, obklopená lidmi, kterým nerozumíte ani slovo, zapojit se do kolektivu…
Významné je pro mě setkání i tím, že jsem díky němu víc komunikativnější s okolím obecně. Nezdráhám se už tolik. Na koncertu se neváhám zeptat, jestli se můžu se zpěvákem vyfotit. Nebo se nebojím přihlásit, že půjdu do rozhovoru s AmnestyJ
Ale také se ráda seznámím s cizinci. V prosinci po Živé knihovně jsem byla na „fanbase“ Justina Biebera a jedna holka tam dávala hromadnou zprávu, protože něco potřebovala.
Odpověděla jsem jí, ona poděkovala a já měla náladu si psát, tak jsem se jí zeptala, jak se má…A tak to začalo. Vím, že na fotkách nosila šátek a pochopila jsem, že je to muslimka. Zjistila jsem, že je z Indonésie. Překvapilo mě, že i lidi z takových zemí jsou velmi aktivní na sociálních sítích, chci říct, že měla uživatelské účty na spoustě stánek, které nemají ani moji kamarádi z Česka. Povídaly jsme si například o Vánocích, které se blížily, jak je tu slavíme, a že oni je neslaví vůbec. Ona si to nedovedla představit a říkala mi, jaké svátky slaví oni. To bylo zajímavý, i když si všechno nepamatuju. Psaly jsme si docela dlouho, asi do března. Občas si ještě jedna na druhou vzpomene a vyměníme si pár řádků.
Díky Amnesty už bych se teď nebála napsat někomu jinému na druhém konci světa a komunikovat s ním. A bylo fajn, že jsme neřešily jen takový ty kulturní věci a odlišnosti, ale že se s ní dalo bavit i o klucích a tak. I když oni to mají s klukama určitě těžší…
Dřív bych neměla zájem najít si takového kamaráda odjinud, třeba černocha, měla bych k tomu takový neutrální vztah a ostych asi. Teď ho ráda přivítám, mám zájem. Také když vidím třeba nějaké Vietnamce v obleku, je to dobrej pocit, že se jim tu daří. Nebo černocha ve škole, že nemá problém se začlenit, že ho ostatní přijímají. To mi přijde hrozně hezký. Je přeci důležitý, jaký je člověk uvnitř. Ten pocit a zájem o jiné lidi, který mi to celé dalo, je pro mě hodně důležitý. Mám ho v sobě, a nehodlám se ho jen tak vzdát.