Jednoho říjnového dne jsem konečně vyrazila pomáhat uprchlíkům na srbsko-chorvatský hraniční přechod Bapske-Berkasovo. V prosinci jsem se na cestu vydala znovu, tentokrát na železniční stanici Dobova, Slovinsko.

Tzv. uprchlickou krizi, jak s oblibou používají média, jsem sledovala celé letní prázdniny a čím dál více se ve mně hromadily pocity, že nemůžu jen nečinně přihlížet a musím něco udělat. Nejdříve jsem kontaktovala pár místních brněnských neziskovek, že bych jim ráda pomohla. Jednou jsem například vyrazila na výlet s dětmi migrantů, kteří zde však žijí už léta. Situace se pak začala vyostřovat, čím dál více států začalo vystupovat tvrději proti přijímání uprchlíků a plánovalo vystavět ploty okolo hranic. Maďarsko tehdy odmítalo pouštět vlaky směr Německo, uprchlíci začali živořit na zemi hlavního nádraží Budapest-Keleti a spousta českých dobrovolníků za nimi začalo jezdit a rozdávat vše potřebné. Tehdy jsem se rozhodla, že vyrazím taky.

Chvíli to trvalo, než jsem vyhledala všechny kontaktní skupiny, kde se lidé domlouvali na výjezdy a kde jsem našla potřebné předodjezdové informace. Spousta mých kamarádů projevila zájem se ke mně přidat. Situace se tehdy měnila ze dne na den, některé tábory se uzavíraly, některé praskaly ve švech. Domluvila jsem dvě auta. Jedno by řídil můj známý a jeho afghánský přítel - lékař léta žijící v Brně, druhé jsem domluvila přes inzerát. Pár dní před odjezdem jsme dle informací z facebooku usoudili, že nejvíce nás bude potřeba na srbsko-chorvatských hranicích v Bapske, kde tehdy působil Czech team, 99% dobrovolníků tam bylo Čechů a Slováků. Kvůli řidiči jsme mohli vyjet pouze na víkend. Ale pokud to teď čte někdo, kdo chce vyjet, myslím, že dodnes platí, že pomoc je potřeba hlavně přes týden ve všední dny. Na víkendy jezdí dobrovolníků hodně a v neděli odjíždí zpátky, pondělky pak bývají kritické.

Jak už to chodí, těsně před odjezdem hodně účastníků onemocnělo nebo nakonec nemohlo. Dopadlo to tak, že vyjelo auto jedno – já, můj známý, afghánský lékař a kamarádka kamarádky, s kterou jsem se dříve nikdy neviděla. Před odjezdem jsme se stavili v Charitě, abychom nejeli s poloprázdným kufrem, a nabrali jsme nějaké boty a oblečení ze sbírek. Cesta tam byla bez problémů, hraniční kontroly v pořádku. Dorazili jsme v pátek kolem půlnoci. Přechod byl klidný, uprchlíci žádní, dobrovolníků hodně. Přechod byl tehdy už velmi dobře koordinovaný českým dobrovolnickým týmem, na hlavním „stanu“ visel rozpis, kdo co kdy má dělat (kam se člověk dobrovolně zapsal) a probíhaly jednou/ dvakrát za 24 hodin koordinační schůzky s hlavním koordinátorem. Od toho jsme dostali pokyn, že se můžeme jít vyspat a kdyby bylo třeba, tak nás vzbudí.

Ráno telefon. Máme přijít. Přijely autobusy plné uprchlíků. Hodně rodin s dětmi, převážně Syřané a Afghánci, ještě že s námi jel náš afghánský lékař, mohl s nimi mluvit persky. Uprchlíci procházeli postupně kolem stanů s ošetřovateli, kolem srbského Červeného kříže, který tehdy nadělal dost problémů, protože situace mezi Srby a Chorvaty je dodnes mírně napjatá (kvůli nim několikrát hrozilo i uzavření přechodu), dále kolem UNHCR, kolem stolů s vodou a balíčky jídla, kolem stanů s oblečením až k závoře, za kterou čekalo pár dobrovolníků, a když se nahromadila skupina 50 lidí, odváděli je „do Chorvatska“, kde je údajně čekaly další autobusy a vozily je do tábora. Našla jsem si naprosto nejlepší místo a činnost – v dětském stanu! Bylo v něm vše potřebné pro rodiny s dětmi – přebalovací pult, zásyp, krabice plné plen, vlhčených ubrousků, také krabice s dětským a kojeneckým oblečením a hlavně deka s rájem plyšáků a hraček. Téměř každé dítě se na ně nadšeně vrhlo a začalo si hračky strkat do batůžku nebo si hrát J Až byl batůžek nacpaný k prasknutí vydaly se dál a za minutu byly zpět i s rodiči a poslušně hračky vracely zpět :D (musely totiž mít místo na potřebnější věci!!!) S kamarádkou kamarádky Verčou jsme rozdávaly bonbóny, džusy, mlíčka a lízátka, velký zájem byl také o míče na fotbal.  Všechny ty děti byly tak krásné! Dívat se jim do očí byly pro mne ty nejsilnější momenty. První den mě nabil energií, nadějí a pozitivním pocitem, že oni tu cestou zvládnou, zvlášť když jim pomůžeme.

Pracovaly jsme přes noc. Noc byla nejnáročnější, děti byly ospalé, občas plakaly, snažily jsme se je všemožně upoutat. Jeden hippie Američan si vedle nás rozdělal deku a vytáhl kytaru, flétnu a další nástroje. Spousta dětí zkoušela hrát. Pro mnoho z nás bylo nejnáročnější momentem vidět v noci starou paní, které muselo být už opravdu hodně let (můj tip je 80) a kterou dovezli v kolečkách. Ano, v takových, co se v nich na stavbě na vozí písek a cihly. Očividně už byla tak unavená z cesty, že ji nohy neudržely a přes přechod ji bylo třeba převézt, a tak se bralo, co bylo k dispozici a po ruce. Neumím si ani představit, jak náročná ta cesta musí být zejména pro starší lidi a děti, přes několik států, v dešti a zimě, pěšky, taxíkem, autobusy, vlakem, desítky a více dní na cestě do neznáma s nejistým cílem.

Už si ani nevzpomínám, kdy jsme šly spát, ale určitě to bylo někdy k ránu, třeba kolem čtvrté. Spala jsem jako zabitá, ale měli jsme štěstí, že jsme celý víkend měli krásně, a tak nebyly podmínky tak náročné. Hned ráno náš řidič už potřeboval odjet. Já odjet nechtěla, chtěla jsem zůstat co nejdéle, a tak jsme se s Verčou domluvily, že se poptáme, jestli někdo, kdo odjíždí později, nemá místo v autě. A vyšlo to. Mohly jsme tam zůstat další den a noc a odjet v pondělí ráno. Rozhodla jsem se dát dětský stan po noční šichtě do kupy. Na dece už nebyly skoro žádné hračky a oblečení také bylo značně přebrané. Celé jsem si to tam dle svého přeorganizovala, rozdělila stan na sekce, aby byl přehlednější. Občas, když nebylo ve stanu, co na práci, jsme šly vypomáhat třídit oblečení. Pokud povezete zásobu oblečení, prosím, roztřiďte ho. Ideálně na pánské BUNDY, TŘIČKA, KALHOTY, SVETRY, BOTY a to samé platí pro dámské a dětské oblečení. Usnadní to hodiny a hodiny práce. Občas jsme se bavily nad různými botami s vysokými podpatky (na dlouhou pouť ideální, ne?) nebo všeodhalujícími nátělníčky (na podzim a zimu a pro muslimky obzvlášť vhodné, ne? :D). A taky jsme chodily mlsat do „pojízdné kuchyně“. Kvůli hygieně se tehdy nesmělo uprchlíkům dávat nebalené vařené jídlo, tak se vařilo zejména dobrovolníkům, většinou vegansky k mé radosti J

Kdybych nemusela odjet, zůstala bych tam celý týden. Nestalo se mi, že by mi obdarovaný nepoděkoval, kolem procházející uprchlíci zdravili a usmívali se. Nikdo nevěděl, co s ním bude dál...ale tam..na moment...jsme se všichni sešli a byli jeden pro druhého lidmi. Ne muslimy a křesťany, ne Syřany, Afghánci a Čechy. Člověk se díval na člověka. Hned po návratu jsem věděla, že musím vyjet znovu.

DRUHÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Na začátku prosince se mi naskytla příležitost vyjet znovu. S týmem lidí z Charity Hodonín. Bylo to úplně jiné kafe. Už před cestou jsme věděli, jaká má být náplň naší práce, od kdy do kdy, měli jsme zajištěné ubytování i stravu. Hodonínský tým se skládal ze 70 letého řidiče (opravdu! a zvládl to odřídit i v noci!), dvou charitních zaměstnankyň (30+ a 40+), mě a jedné další dobrovolnice (50+). Věk spoluúčastníků zmiňuji pro ilustraci toho, že celý výjezd měl pak logicky odlišnou atmosféru, charitní pracovnice výjezd měly jako práci a ještě nikde takhle nebyly, tudíž ač nejmladší, jsem byla i jediná se zkušenostmi a taky jediná, co mluvila anglicky J. Ženské to byly celkem fajn už od prvního pohledu a od začátku měly můj obdiv, že ve svém věku někam takhle vyjely, zvlášť když jsem z jejich generací měla obecný pocit, že „uprchlíky v ČR nechceme“. A ve výsledku myslím, že to zvládly dobře i přes náročnější momenty. Když jsem do Charity Hodonín vlakem přijela, nikam se nespěchalo, dalo se kafíčko a udělalo malé školení „co a jak“, jeli jsme velkou červenou dodávkou a vezli spoustu bot a oblečení. Před odjezdem jsme dokonce dostali požehnání od faráře. Namířeno jsme měli do tábora Šentilj na Slovinsku. V ČR tehdy ještě ani jednou nesněžilo a my po cestě přes Rakousko konečně viděli sníh a cesta byla jako nějaký turistický výlet. Na hranicích opět vše OK. K našemu překvapení jsme ale po příjezdu do Šentilju zjistili, že je prázdný a žádní uprchlíci zde nejsou. Tábor byl funkční, ale z rozhovoru s hlavním charitním slovinským pracovníkem jsme zjistili, že už třetí den a noc nedorazili žádní uprchlíci a nikdo neví, jestli nějací dorazí, kolik a kdy. Odpoledne jsme tedy strávili prohlídkou všech obrovských stanů a zásob a pak se šli podívat po městě, kde jsme měli ubytování. Zatím se to celé tvářilo spíše jako dovolená…i to se může stát. Druhý den vypadal obdobně a charitní pracovnice začaly zvažovat náš návrat do ČR, já se to celé rozhodla řešit jinak. Zeptala jsem se hlavního koordinátora, kde je další tábor, jak je daleko a jestli se tam můžeme vydat. Charitní pracovnice se na to nejdříve netvářily, bylo to vybočení z plánu a nebylo tam nic zajištěné, ale já jsem odmítala jen tak být na otočku ve Slovinsku…. Nakonec se mi podařilo vše domluvit a vyrazili jsme do tábora Dobova. Ve městě jsme dostali byt v paneláku, ale už jsme neměli zajištěné jídlo. Naštěstí já byla vybavená (což každému radím za každých okolností) a vedle sídliště byl navíc supermarket. Když jsme přijeli do tábora, dozvěděli jsme se, že v něm je působiště Červeného kříže a Karitas působí na železniční stanici, vůbec jsem si nedovedla představit, co tam budeme dělat. Tam jsme zjistili, že po nás budou chtít noční směny a že taktéž neví, zda-li nějaký vlak dorazí, kolik jich bude a kdy. Všude, kam jsme doposud přijeli, bylo prázdno. Začali jsme vtipkovat ve smyslu „království za uprchlíka“ :D Alespoň jsme ale zmapovali situaci, jak to tam chodí. V budově bylo občas jídlo pro dobrovolníky a dalo se zde odpočívat. Zvenku byly garáže, kde bylo oblečení, boty, hygienické potřeby, z jedné strany stanice byly stoly s balíčky jídla a pitím, vařil se horký čaj. Byl prosinec, takže zejména v noci už byla vážně zima, takže všude byly zapálené venkovní plynové hořáky a vyskládané deky. S námi tam byli mimo Slovince dobrovolníci ze Saudské Arábie, Kuvajtu a Británie. Jedna skupina tam dokonce dojela se zásobami ze Skotska a zase letěla domů.  

Vlak nakonec přijel. Byly to staré vlaky, vojáci a policie postupně nechávala vylézat uprchlíky ven a řadit se k registraci v budově – tam je fotili, kontrolovali doklady, brali otisky prstů. Poté přijel další vlak a buď je odvážel směrem Rakousko, anebo se vodili do tábora. Občas venku čekali několik hodin a byla jim očividně šílená zima, i když byli nabalení jak vánoční stromky, strkali ruce skoro až do ohně hořáků. Občas to na mě působilo až komicky, když jsem si představila, že někteří míří do Švédska…ale  samozřejmě tam nebudou stát hodiny v noci venku na mrazu… Když chtěli na toi toiku, musel je nějaký dobrovolník nebo policajt doprovázet, ti hlídali každý jejich pohyb a celá stanice byla oplocená. Mě a kolegyni přiřadili do oblečení, charitní pracovnice rozdávaly vody a balíčky s jídlem.  Oblečení bylo strašně málo a byl v něm hrozný chaos, chyběly zejména věci, po kterých byla největší poptávka – rukavice, čepice šály, zimní pevné boty 39, 40 a pánské boty chyběly skoro úplně. Hned, jak jsem do skladu přišla, dostala jsem pokyn, že dávat oblečení můžu jen těm nejvíce potřebným, a to zejména dětem a ženám. Nejdříve jsem to samozřejmě ignorovala, ale jak věci docházely, začala jsem být přísná. Mladí muži po mně pořád něco chtěli, ale pro ně jsme neměli skoro nic. Někteří dokonce sundávali boty, že chtějí nové. Takové jsem ignorovala. Největší problém jsme měli s ženskými botami, protože Arabky měly všechny vesměs tlustá lýtka a naše boty jim bohužel neseděly, zejména kozačky. Pro děti zde žádný dětský koutek ani hračky bohužel nebyly. Atmosféra byla úplně jiná než v Bapske. Po odjezdu vlaku všude zůstávaly fekálie vypuštěné z WC, děti byly rozespalé a plakaly. Nebyl prostor s nikým pořádně mluvit, všichni stáli v řadách a čekali. My mezi nimi procházeli a prohlíželi si je, jestli jim něco nechybí, jestli nějaké dítě nemá jen tenkou bundičku apod. Na rozdíl od Bapske tady opravdu málo uprchlíků umělo anglicky, domluva byla ruce-nohy. I tak ale stále platilo to, že všichni děkovali a byli vděční za pomoc.

Strávili jsme takto tři noci. Přes noc vždy přijely dva vlaky. Dopoledne jsme spali a odpoledne chodili na výlety po městě. Já bych raději pomáhala, proto mě to moc nebavilo, po prvním dni už navíc nebylo co k vidění. Ale jak už vše nabylo oficiálního rázu, tak přes den měla na stanici službu Adra a my tam ani nemohli.  Neodpustím si to a musím zmínit jednu pro mě tragikomickou situaci – naše noční služby byly od 7 večer do 7 ráno, přišli jsme takhle jednou 6:45 a zrovna tam stál vlak a plno uprchlíků, chtěli jsme se hned zapojit a začít pomáhat, ale bylo nám řečeno, že ne, že musíme počkat přesně do 7 :D Pro mě osobně tenhle ofiko ráz byl k zbláznění, ale bohužel, situace se vyvíjí a snad to má i svá pozitiva. Třeba zejména těm charitním pracovnicím tento „systém“ vyhovoval, ale když mě pak někdo okřikl, že zametám, když toto v popisu práce nemám, tak jsem nevěděla, jestli se vztekat nebo se smát. Seznámila jsem se tam s jedním inteligentním mladým Afgháncem, s kterým jsme si vyměnili kontakty na Viber. Slíbil mi, že mě bude informovat o svém putování. Namířeno měl jako většina do Německa. Tam se dostal zhruba za týden. Pak mi psal, že ale pokračují dál, protože v Německu to s azylem nevypadá dobře. Později mi psal z Holandska a posílal vánoční fotky z trhů. Všude, kde byl, se k němu prý lidé chovali slušně, nenarazil na žádné projevy rasismu apod. a místa pobytu byla také prý OK, i když pokoj sdílel třeba s 10 dalšími lidmi. Nyní je v Dánsku a doufá, že tady mu azyl vyjde, mluví anglicky velmi dobře a má Bc. titul, pochází ze zjevně zajištěné rodiny, protože s financemi prý nemá problém. Když jsem ale viděla fotky, jak vypadal dřív, bylo zjevné, že na cestě šíleně zhubl a zažil si své.

Obě zkušenosti pro mě byly velice silné a jsem ráda, že byly rozdílné. Každému, kdo stále váhá, doporučuji, vyjeďte a zažijte to na vlastní kůži, naše pomoc je stále potřeba.

Publikováno / Zveřejněno v/ dne:Migrace