Násilné deportace uprchlíků zpět do nebezpečné země porušují mezinárodní právo.

KÁBUL, Afghánistán – První, čeho si všimnete, když opustíte kábulské letiště, jsou růže. Jsou všude – lemují prašné silnice vedoucí do města, zaplavují záhony uprostřed kruhových objezdů, kvetou v soukromých zahradách.

 

Druhou věcí, kterou spatříte, je strach. Cizinci schovaní za zdmi vystavenými z pytlů s pískem, ostnatým drátem, ozbrojenými strážci a neprůstřelnými vozidly. Nicméně vystrašení jsou i mnozí místní, včetně těch, kteří ze země utekli, ale nedávno byli proti své vůli vráceni zpět.

 

Existuje mnoho důvodů, proč se obávat. Křehká vláda se usilovně snaží čelit Tálibánu, který je nyní mocnější než kdykoli před tím od roku 2001. Ostatní ozbrojené opoziční skupiny – včetně tzv. Islámského státu – získaly kontrolu nad některými částmi země a podnikají ničivé útoky, dokonce i v chráněných částech Kábulu.

 

Násilné incidenty jsou stále častější. Podle údajů OSN přinesl rok 2016 nejvíc obětí na civilních životech od roku 2009, kdy se začalo se sledováním. Zatímco jsem byla v květnu se svými kolegy z Amnesty International v Kábulu, došlo k zabití německého humanitárního pracovníka a afgánské hlídky a k únosu Finky během útoku na švédskou nevládní organizaci. Bombový útok poblíž německé ambasády ve středu Kábulu ukazuje, že místo uklidňování konflikt v Afghánistánu nebezpečně eskaluje.

 

Britské a americké úřady varují své občany před cestováním do Afghánistánu z důvodu „stále přetrvávajícího nebezpečí únosu, vzetí za rukojmí, vojenských ozbrojených akcí, nášlapných min, ozbrojených potyček mezi politickými a kmenovými skupinami nebo povstaleckými útoky.“

 

A přesto stále západní vlády považují zemi za dostatečně bezpečnou na to, aby afghánské žadatele o azyl vracely zpět. Za posledních patnáct let podepsalo několik evropských zemí (včetně Austrálie) Memorandum o porozumění s Afghánistánem, kterým země souhlasí s přijetím svých občanů za určitých podmínek. Tento druh dohod nemusí být nutně nepřiměřený, ale musí probíhat v souladu s mezinárodním právem, které zakazuje státům předávat lidi, pokud existuje nebezpečí vážného porušení lidských práv.

 

Nicméně i když se situace v Afghánistánu nezpochybnitelně zhoršila, západní vlády zvýšily své úsilí o návrat afgánských uprchlíků utíkajících před válkou a pronásledováním.

 

Na konferenci o pomoci v říjnu 2016 pod tlakem Evropské unie podepsala afghánská vláda s Evropskou unií „Společný postup vpřed“, dokument, který připravuje cestu pro početně neomezený nucený návrat Afgánců z Evropy. Jeden nejmenovaný člen afghánské vlády nazval souhlas „otráveným pohárem“, kdy země musela souhlasit s návratem kvůli rozvojové pomoci.

 

Od podepsání dokumentu před půl rokem došlo již ke stovkám deportací. Já a mí kolegové jsme mluvili s Afghánci deportovanými z Německa, Nizozemí, Norska a Švédska. Mnozí z navrátilců, se kterými jsme mluvili, byli extrémně zranitelní, a jejich návrat pravděpodobně porušil mezinárodní právo.

 

Mladý muž, kterého budu nazývat „Azadem“, je ve vážném ohrožení kvůli své sexuální orientaci. V Afghánistánu je kriminalizován sexuální kontakt mezi osobami stejného pohlaví a ze strany policie byla zaznamenána obtěžování, násilnosti a zadržení. Když Azad zjistil, že bude deportován, pokusil se spáchat sebevraždu. Od té doby byl hlídán až do okamžiku, kdy byl násilně vrácen.

 

Řekl mi, že je poprvé v Kábulu. „Nemám kam jít. Možná se připojím k drogově závislým v západních částech města, abych získal aspoň nějaký přístřešek.“

 

Navzdory svému mládí, přežil už Azad několik tragédií. Po útěku z Afghánistánu před válkou, když byl ještě dítě, vyrůstal v Íránu. Když se později rodina snažila odejít do Evropy, ztratil matku. Zatímco byl během našeho rozhovoru zcela jasně vyděšen, zhroutil se v okamžiku, kdy mluvil o její smrti. „Jediné, co si přeji, je navštívit její hrob.“

 

Jiný muž, „Farid“, je v nebezpečí z náboženských důvodů, jelikož konvertoval ke křesťanství. Stejně jako Azad opustil Afghánistán ještě jako dítě, vyrostl v Íránu a pak utekl do Evropy. Je vyděšený z toho, co ho v Afgánistánu čeká. Stále v šoku po té, co byl vytržen ze své adoptivní země a náboženské komunity, řekl: „Připadám si, jako bych spadl z nebe. Nemohu uvěřit, že jsem zde.“

 

Ani on nikdy předtím nebyl v Kábulu. „O Afgánistánu nevím nic,“ řekl. „Kam půjdu? Nemám prostředky na to, abych žil sám a s příbuznými žít nemohu, jelikož by zjistili, že se nemodlím.“

 

Příběhy těchto dvou mužů, bohužel, nejsou ani zdaleka výjimečné. Někteří z deportovaných už po svém vynuceném návratu zažili násilí. Podle nedávné zprávy Afgánské analytické sítě byl Afghánec, který se vrátil z Německa v lednu, o dva týdny později zraněn při sebevražedném útoku nedaleko Nejvyššího soudu. Jeden člen organizace pro poradenství a pomoc migrantům v Afghánistánu sdělil, že několik dalších lidí, včetně malých dětí, bylo zraněno při útocích ozbrojených skupin v Kábulu.

 

Nikdo z těchto lidí neměl být poslán zpět. Když vyšli z letiště, ta země pro ně byla pravděpodobně stejně neznámá, jako pro mě – a čelili daleko většímu nebezpečí než já.

 

Evropské vlády a čelní představitelé vědí, že Afghánistán není bezpečný. Pokud nezastaví deportace lidí, jako jsou Azad a Farid, budou mít na svých rukách krev.

 

Posted in:Migrace