^{© Amnesty International}

Řekněme, že jsem někdo, kdo v životě o Aspergerově syndromu (AS) neslyšel. Jak byste mi ho popsala?

Je toporucha autistického spektra. Mít Aspergerův syndrom znamená, že máte v hlavě spojené věci trošku jinak než ostatní lidi. Lidé s AS mají obtíže v oblastech řeči, komunikace, bývají motoricky i společensky neobratní, lpí na rituálech a opakovaných vzorcích chování a jednání. Stává se tak, že často říkají věci, které v daný moment připadají ostatním nevhodné, mluví příliš dlouho o tématech, které je zajímají, a nevšimnou si, že ostatní lidé už nemají zájem je dále poslouchat... Říká se, že žijí ve svém vlastním světě.

Co to znamená společensky neobratní? V jakých sociálních situacích vy osobně tápete?

Největší problém mám, když přijdu někam, kde je velká spousta lidí, které neznám. Rovněž když nás navštíví širší rodina, se kterou se běžně přes rok nevídám, na nějaké větší oslavě. Nevím, jak se mám k těmto lidem chovat, co od nich očekávat. Stává se mi, že řeknu věci, které jsou naprosto nevhodné a dojde mi to až o mnoho hodin později. Nejnepříjemnější chvíle jsou ty, které jsou opravdu založené na čistých sociálních pravidlech jako třeba sváteční večeře, gratulace k narozeninám a podobně. Radši sedím v koutě a neříkám nic, protože mě vůbec nenapadá, jak začít rozhovor, které téma je vhodné. Ale to neznamená, že se s lidmi nechci bavit – ráda bych, ale nevím tak úplně, jak.

O lidech s AS se také říká, že mají tak trochu „jiný smysl pro humor“ popřípadě, že vůbec humoru nerozumí. Jak to tedy je?

Často se mi stává, že můj smysl pro humor lidi tak úplně nechápou. Ale to neznamená, že žádný nemám. Neznamená to ani to, že nechápu vtipy – když mi povíte vtip, pochopím pointu, klidně vám ji i vysvětlím – problém je v tom, že mi to zkrátka nepřijde vtipné. Miluju situační a absurdní humor, třeba Monty Pythony. Naopak nemám ráda černý humor, protože v něm je určitý náznak násilí, ublížení a vysmívání se s tím, že ten výsměch myslíte vážně. Takové dobírání si v dobrém mi vůbec nevadí a umím si udělat srandu i sama ze sebe, ale vadí mi to u lidí, které moc dobře neznám.

Kromě toho, že o AS píšete blog, jste také dobrovolník Amnesty International, který objíždí školy a vypráví dětem o autismu. S jakými reakcemi jste se setkala?

Narazila jsem i na děti, které vůbec nevěděly, že něco takového jako autismus existuje – a je těžké vysvětlit něco od nuly. Ale je to možná pořád snazší než odbourávat potom nevhodně vykonstruované předsudky. Jsem připravená na jakékoliv reakce, i negativní, protože je chci odbourat. Chci ukázat mladým lidem, že autismus není nic, čeho by se měli bát. Že odlišnost je něco, co je třeba akceptovat, i když to nebudete úplně chápat. Chci poukázat na to, že všichni autisté nejsou stejní, stejně jako všichni normální lidé nejsou stejní. Jistě, někdy se mohou stát i nepříjemnosti, mohou se mi vysmívat... Ale tuto práci nedělám pro sebe, ale pro další autisty, s kterými se v životě setkají.

Celý rozhovor s živou knížkou Natalií si můžete přečíst zde.

Zdroj: 5plus2 - Praha a okolí