Pozadí

Přesun Maryam Akbari Monfaredové do věznice Semnan jako forma trestu je součástí širšího znepokojivého trendu, zdokumentovaného zvláštním zpravodajem OSN pro situaci v oblasti lidských práv v Íránu, který zahrnuje „přemísťování obránců lidských práv do vzdálených věznic daleko od jejich rodin jako trest“. Ve zprávě z 16. července 2021 zvláštní zpravodaj uvedl, že obránkyně lidských práv Sepideh Qoliyanová a Atena Daemiová byly dne 10. a 16. března 2020 převezeny z ženského oddělení věznice Evin do vzdálených věznic v provinciích Búšehr a Gílán… Golrokh Iraeeová byla dne 24. ledna 2021 převezena z vězení Qarchak do vězení Amol.

Maryam Akbari Monfaredová je vězněna od prosince 2009 a odseděla si dvanáct roků z celkem patnáctiletého trestu vězení za „nepřátelství vůči Bohu“ (moharebeh), který jí byl uložen pouze za to, že byla v kontaktu se svými příbuznými, již jsou členy organizace Lidových mudžahedínů (PMOI), a že je jednou navštívila v Iráku. PMOI je zakázaná opoziční skupina, fungující mimo Írán, prosazující svržení systému Islámské republiky. Její odsouzení a výši trestu vynesla 15. pobočka Revolučního soudu v Teheránu v květnu 2010 po hrubě nespravedlivém procesu, který podle informovaného zdroje trval méně než patnáct minut. Po jejím svévolném zatčení dne 19. prosince 2009 byla 43 dní držena v samovazbě a následně po dobu pěti měsíců podrobena nucenému zmizení. Během vyšetřování jí byl odepřen přístup k obhájci a se státem jmenovaným právníkem se poprvé setkala až u soudu. Její manžel uvedl, že jí soudce během soudního jednání řekl, že „platí“ za činnost svých příbuzných z PMOI. Pobočka 33 Nejvyššího soudu potvrdila rozsudek a výši trestu v srpnu 2010. Následné žádosti Maryam Akbari Monfaredové o obnovu procesu byly zamítnuty.

Z vězení podala Maryam Akbari Monfaredová dne 14. října 2016 stížnost úřadu státního zástupce v Teheránu. Stížnost se týkala mimosoudní popravy a nuceného zmizení její sestry Roghayeh Akbari Monfaredové v roce 1988 a jejího bratra Abdolrezy Akbari Monfareda, kterému bylo v roce 1980 v době zatčení 17 let. Ve své stížnosti požadovala „oficiální vyšetření mimosoudních poprav jejích sourozenců“ a žádala o „podrobné informace o popravách, včetně umístění masových hrobů a totožnosti pachatelů“. Úřady její stížnost dosud nevyřídily.

Ve své zprávě z roku 2018 Tajemství nasáklá krví: Proč jsou íránské masakry ve věznicích z roku 1988 pokračujícími zločiny proti lidskosti, dospěla Amnesty International k závěru, že kromě spáchání zločinu proti lidskosti, jehož se dopustily íránské úřady, když v roce 1988 nechaly nuceně zmizet a mimosoudně popravit tisíce politických disidentů, se i nadále dopouštějí zločinů proti lidskosti, spočívajících v nuceném zmizení, pronásledování, mučení a dalších nelidských činech, včetně systematického utajování osudu obětí a míst, kde se nacházejí jejich ostatky. Skupina odborníků OSN ve sdělení ze září 2020 rovněž uvedla, že minulá a pokračující porušování předpisů souvisejících s masakry ve věznicích v roce 1988 „mohou představovat zločiny proti lidskosti“, a uvedla, že pokud Írán „bude i nadále odmítat dodržovat své závazky podle mezinárodního práva, vyzve mezinárodní společenství, aby přijalo opatření ... prostřednictvím zavedení mezinárodního vyšetřování“.

Nástup Ebráhíma Raísího do prezidentského úřadu, který musí být vyšetřován za minulé i pokračující zločiny proti lidskosti související s masovými nucenými zmizeními a mimosoudními popravami z roku 1988, je chmurným projevem systémové beztrestnosti, jež v zemi panuje. Amnesty International vyzvala Radu OSN pro lidská práva, aby podnikla konkrétní kroky k řešení krize beztrestnosti v Íránu, mimo jiné zřízením nestranného a nezávislého mechanismu, který by doplňoval práci zvláštního zpravodaje pro situaci v oblasti lidských práv v Íránu a který by shromažďoval, konsolidoval, uchovával a analyzoval důkazy o nejzávažnějších zločinech podle mezinárodního práva spáchaných v Íránu, a to v souladu s obecnými standardy přípustnosti v trestním řízení, s cílem usnadnit budoucí spravedlivé a nezávislé trestní řízení.