Když se mě známí ptají, copak to vlastně u Amnesty dělám, většinou tohle lidskoprávní vzdělávání ve školách popíšu jako sérii workshopů. „Takže nějaký interaktivní přednášky?“ ptá se většina lidí. Ne, nikdy! Jedno z nejdůležitějších pravidel totiž zní: „Hlavně nikomu neříkejte, co si má myslet.“ Může to znít jako samozřejmost, ale ve skutečnosti se my všichni i v běžném životě setkáváme s lidmi, kteří kážou, že jediný správný názor je ten jejich. 

Při lidskoprávním vzdělávání na školách povzbuzujeme studenty k tomu, aby získávali informace z co nejvíce zdrojů. Poskytujeme jim osobní setkání se zástupci menšin formou Živých knihoven. Většina studentů se vlastně nikdy s žádným migrantem, Romem, člověkem s odlišnou sexuální orientací nebo třeba bezdomovcem osobně nesetkala. Natož aby si s ním povídala. Těch pár minut strávených „čtením“ živé knihy často stačí k tomu, aby se student vyvaroval zkratkovitého uvažování se spoustou předsudků a zevšeobecňování. 

Jako lektorka jsem si začala uvědomovat, že výchova k toleranci začala měnit i mě samotnou. Začala jsem si všímat, že i já často uvažuji zkratkovitě a obecně, chovám se arogantně a předem odsuzuji lidi při sebemenším náznaku rasismu a xenofobie. Ze zkušenosti ve třídách jsem si odnesla jednu věc – abych někoho motivovala ke změně názoru a k toleranci, musím v první řadě poslouchat a pokládat otázky.  Další věc, ke které mi moje působení v Amnesty otevřelo dveře, je alternativní způsob vzdělávání. 

Téma vzdělání mi bylo vždycky blízké, ale se zážitkovou pedagogikou, na které jsou projekty Živé knihovny Amnesty International – čtením k otevřenosti a FAIR PLAY z velké části založeny, jsem se pořádně setkala poprvé. V Česku se prosazuje poměrně těžko – mám i podle některých internetových diskuzí pocit, že se velká část lidí stále staví na obranu konzervativnějšího vzdělávání, a to i v humanitních oborech. Díky stále silnému vlivu velmi autoritativního přístupu ke studentům jsem se sama setkala i s tím, že se studenti bojí vůbec něco říct, aby náhodou neudělali chybu. Je těžké během několika hodin změnit roky zažité očekávání studentů. 

Workshopy, které jsem vedla by mohly fungovat jako přednášky zahlcené informacemi, ale pak by nejspíš neměly skoro žádný efekt. Jedna věc je si něco zapamatovat, druhá je něco pochopit a zažít. Zkusit se nad něčím zamyslet sama nebo sám, využít vlastní fantazii a zapojit empatii v tomto ohledu přináší mnohem víc. 

Jednou z věcí, které mi tohle dobrovolničení přineslo mě samotné, je i zlepšení „sebeprezentace“.  Věřím tomu, že schopnost naslouchat a následně se srozumitelně vyjadřovat, umění dobře argumentovat a vcítit se do role druhého člověka patří mezi nezbytnosti nejen ve většině zaměstnání, ale že se velmi hodí i v každodenním životě.

Zní to skoro jako růžová idylka, ale samozřejmě, že za tím stojí docela dost práce (hlavně těch, kteří připravují metodiky a potýkají se s námi na školení). Lektor se navíc občas dostává do trochu nepříjemných situací (často vlastní vinou), které musí řešit rychle a co nejefektivněji…nikdy nemůžeme vědět, na koho zrovna narazíme. Když se ale na tyhle zážitky podívat nyní, řekla bych, že zrovna takovéhle situace mi přinesly asi nejvíc zkušeností.

Projekt „Živé knihovny Amnesty International – čtením k otevřenosti“ patří spolu s projektem „FAIR PLAY – studenti za rovnoprávnost“ k práci oddělení lidskoprávního vzdělávání v české sekci Amnesty. Výchova k respektu k lidským právům a toleranci je jedním z nejúčinnějších nástrojů pro prevenci rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti ve společnosti.

Publikováno / Zveřejněno v/ dne:Vzdělávání - staré