V pátek 29. června se završil proces, který se táhl 3,5 roku - Oleg Navalnyj, mladší bratr ruského opozičního politika Alexeje Navalného, byl propuštěn z vězení. Ale ne předčasně – seděl až do konce.

 

Navalnyj gate

Stalo se to v prosinci 2012 – v době, kdy se vláda regenerovala po demonstracích na Blatném náměstí v centru Moskvy. Bruno Lepru, tehdejší generální ředitel kosmetické firmy Yves Rocher, podal žalobu k Vyšetřovacímu výboru kvůli nezákonnému zacházení s bratry Navalnými. Stížnosti ohledně represivního režimu se začaly hrnout s rychlostí srovnatelnou se střelbou z kulometu MG-42, ale nedokázaly penetrovat pancíř vládního orgánu. 

V listopadu 2014 moskevský Zamoskvorecký soud vydal svá rozhodnutí - Alexej dostal 3,5 roku podmíněného trestu, jeho bratr Oleg také 3,5 let, ale v nápravné kolonii. Po vynesení ortelu byl poslán do patrně nejznámějšího vězení v Rusku - Butyrky (později však byl přesměrován do kolonie №5v Orlovské oblasti). Jediná pozitivní věc (pokud je možné ji tak označit) spočívá v tom, že jejími dveřmi prošli Alexandr Solženicyn (autor románu Souostroví Gulag), Sergej Koroljov (otec sovětského raketového programu), Osip Mandelštam (jeden z nejznámějších sovětských poetů 20. století) a Felix Dzeržinskij (zakladatel Čeka - prototypu KGB a budoucího FSB).  

Soudní přelíčení vyvolalo velkou společenskou rezonanci - Alexej Navalnyj slíbil bojovat proti “řízení, které neexistuje”, jelikož bylo podle něj politicky motivované a narafičené (převážně na pozadí voleb starosty Moskvy z roku 2012, kde Alexej Navalnyj získal druhé místo a 27% hlasů). Podobné stanovisko zastávala lidskoprávní organizace Memorial. 

Neobešlo se to ani bez kritiky soudního systému Ruska. Teze, ostatně, nejsou nové, ale jsou pořád aktuální. Spočívají v tom, že autonomně existující systém soudů (aspoň formálně) funguje dle principu “řečeno-uděláno”. Není tady nic neobvyklého, pokud by rozhodnutí byla přijata za zdí Kremelského paláce. Podobné ukázkové procesy jsou rozhodně dobré pro vládu ve středně-krátké perspektivě, protože jí přidávají legitimitu a zajišťují její přežití. Nicméně na druhou stranu podkopávají důvěru lidí vůči nezávislosti soudních řízení v dlouhodobé perspektivě. To se dá označit jako „produkce soudních řízení“. Nakonec, žijeme v konzumní době, kde poptávka definuje nabídku. 

Navalnyj vs. Rusko

Proti soudním rozhodnutí byla nejednou podána odvolání. Početné apelace byly zamítnuty, a dokonce je možné, že byly prostě ignorovány. Nicméně v roce 2015 se případ dostal k Evropskému soudu pro lidská práva. Rusko zde bylo obviněno z porušení článků 5 (právo na svobodu a osobní bezpečnost), 6 (právo na spravedlivé řízení), 7 (uložení trestu jen na základě zákona) a 18 (omezení výkonu práv) Evropské úmluvy o lidských právech (ratifikována Ruskem v roce 1998 s omezeními). Evropský soud vyhověl jen bodům 6 (neratifikován Ruskem) a 7, a následně vznesl některé otázky ohledně transparentnosti a zákonnosti rozhodnutí. Ty byly však ignorovány. Ostatně pro Rusku to není nic nového. Existuje totiž zákon, který umožňuje ignorovat rozhodnutí mezinárodních soudů, pokud jsou v rozporu s ruským právem. 

Soud rozhodl o finanční kompenzaci pro oba bratry ve výši 76 tisíc eur (peníze ale žádný z nich zatím neviděl a je pravděpodobné, že ani nikdy neuvidí), ale neodkryl žádný politický podtext. 

Život za mřížemi

Během všech nekonečných soudních řízení a projednávání sledoval dění venku jen půřes mříže, ale čas od času mohl komunikovat s vnějším světem. V kolonii se zabýval různými věci - psal povídky o vězni Chewbaccovi, maloval skicy tetování (s nimi se dá seznámit na Instagramu). Řekl, že vězeňský život musí člověk vyplnit nějakou činností - tak rychleji utíká čas. Ale neobešlo se to bez problémů: První rok a půl Oleg strávil na samotce. Žádal o podmíněné propuštění, ale všechny žádosti byly z různých důvodů zamítnuty. Některé byly velmi absurdní – například, že nechodí spát včas nebo nechává drobečky po jídle na stole. 

Poté ho přestěhovali na společnou celu, ale život se nezlehčil. “Zajímavé” podrobnosti vězeňského života se objevily v říjnu 2017. Během jedné z návštěv takzvaného Señora Cerdito - bývalého náčelníka kolonie a jeho kolegů. Ti přišli na typickou prohlídku a pro jistotu s sebou přinesli i elektrošoky a obušky. Oleg řekl, že kvůli „horlivosti“ hostů z Federální vězeňské služby se někteří z vězňů pokusili o sebevraždu.  

V lednu roku 2018 se začaly dít nové divy: Vězeňská služba přišla s novinkou – zabavili mu židli, knihy i psací potřeby. Došlo to až do takových krajností, že se Oleg nemohl oholit, uvařit vodu a obecně dělat věci, které před tím nikdo neřešil. 

Nikdy ale nezůstal sám. Lidé mu vyjadřovali podporu, stála za ním i ex-prezidentská kandidátka Ksenia Sobčaková. 19. března poskytla V. Putinovi seznam 16 vězňů (mezi nimiž byl i Oleg Sencov), kterým by měla být udělena amnestie. Ale zázrak se nestal. Měsíc před propuštěním místo toho Olega už posedmé přemístili do části vězení se zvýšenou ostrahou. Odtud ho po vypršení doby trestu na konci června propustili. Před branami vězení ho čekal bratr i manželka a spolupracovníci z Fondu proti korupci. Hned se snažili splnit Olegovy největší přání - "dům, šašlik a okroška."

 

Publikováno / Zveřejněno v/ dne:Svoboda slova a vězni svědomí