Silnice v severní části Gazy jsou vážně poškozeny izraelskými nálety, není k dispozici žádná veřejná doprava a v důsledku zpřísnění stávající blokády panuje nedostatek pohonných hmot.

Jeden z obyvatel Gazy pro Amnesty popsal scény chaosu a paniky, když se lidé snažili utéct zničenými ulicemi v severní Gaze: „Hodina jízdy mi připadala jako 30 let. Museli jsme mnohokrát změnit trasu. Všichni utíkali jako o život, bylo to za hranicí hrůzy. Děti plakaly a byly zcela vyděšené.“

Amnesty v Pásmu Gazy shromažďuje informace také od humanitárních organizací. „Izraelská armáda by nám měla říct, jak si příkaz k evakuaci představuje. Jak máme evakuovat nemocnice, které jsou přeplněné zraněnými a mají mnoho pacientů na jednotkách intenzivní péče? Je to absolutní nesmysl, je to nemožné,“ popsal jeden z humanitárních pracovníků v Gaze. Kvůli zničeným silnicím a nedostatku pohonných hmot se navíc záchranné týmy nemohou dostat do oblastí na severu Gazy, aby vyhrabaly stovky těl, která jsou stále uvězněna pod sutinami po nedávných náletech.

„Holýma rukama se snažíme vyprostit dětská těla a to, co z nich zbylo.“

„Buldozery se nemohou dostat do oblasti, aby odstranily trosky. Od bombardování jsem tu už tři dny a jediné, co jsem našel, bylo tělo mé snachy a rameno mého syna. Zabito ale bylo 19 členů mé rodiny,“ řekl Amnesty International Fawzi Naffar, který přežil izraelský nálet na čtvrť Sheikh Radwan ve městě Gaza, při němž zahynulo nejméně 40 civilistů.

Bylo zdokumentováno, jak řada rodin uprchla ze svých domovů do oblastí, o kterých si myslela, že budou bezpečnější, ale nakonec byly bombardovány. Hovořili jsme rovněž s mužem, který 8. října za úsvitu pěšky utekl se svou rodinou z Bejt Hanúnu, aby našel útočiště ve škole provozované agenturou UNRWA v Džabalíji. Jeho devatenáctiletý syn byl poté zabit při útoku na tržnici v Jabalii, když šel koupit pro svou rodinu chléb.

Mezi již vysídlenými osobami jsou lidé se zdravotními postiženími i chronickými nemocemi. Zástupci Amnesty hovořili například se ženami a dívkami se zdravotním postižením, které utekly před útoky a za neustálého strachu z bombardování šly několik hodin pěšky, aby našly útočiště ve školách provozovaných agenturou UNRWA na severu Gazy. Představa, že by musely absolvovat další dlouhou pěší cestu do jižní Gazy, kde již mnohé úkryty dosáhly vrcholu své kapacity, je pro ně nereálná. Prostě ji nejsou schopny zvládnout.

Obava z „druhé Nakby“