Opustit Sýrii nebylo snadné rozhodnutí. Rozhodl jsem se odejít z mnoha důvodů. Tím hlavním ale bylo, že jsem nechtěl nastoupit na vojenskou službu, která je po dovršení 18 let nebo po dokončení univerzity povinná. Nechtěl jsem riskovat, že zapomenu všechno, co jsem se naučil, jen proto, abych šel bojovat do války, ve kterou jsem nevěřil. Mohl jsem přeci sloužit své zemi i jinak: učit děti nebo být nějakým způsobem součástí vzdělávacího systému. To mi ale nebylo dovoleno. Proto jsem neměl jinou možnost než odejít.

Nová rodina 

Když opustíte válečnou zónu, potřebujete hlavně klid. Moji sponzoři Patricio a Susana mi opravdu pomohli. Patricio mi dával praktické informace; ukazoval mi, co a jak, abych si mohl vyšlapat vlastní cestu a osamostatnit se. Mám pocit, že byl pro mě tak trochu otcovskou figurou. Susi mi byla hlavně duchovní oporou. Opravdu se o mě hezky starala, pouštěla mi dobré filmy a pomohla mi se skutečně zotavit. Dalo by se říct, že vyléčila mé šrámy na duši.  

Sponzorství je velmi pozitivní, a hlavně potřebná věc. Já měl díky němu šanci začít nový život, to vše s neustálou podporou a vedením od rodiny, která mě přijala k sobě domů. A na tuto rodinu, která mě přijala, jsem měl opravdu štěstí. Bez ní by to všechno bylo mnohem těžší. Susana a Patricio jsou pro mě stále jako rodina a jsem s nimi neustále v kontaktu. 

Prvních pár měsíců jsem chodil ven jen tak prozkoumávat město. Neměl jsem SIM kartu ani mapu. Sice jsme se ztrácel, ale užíval jsem si to. Chodili jsme na procházky po různých čtvrtích, muzeích, parcích nebo jsme cestovali metrem a já se cítil jako dítě, které poprvé objevuje svět. 

Po čtyřech nebo pěti měsících studia španělštiny jsem už uměl číst a něčemu jsem i docela rozuměl. To bylo velmi důležité. Mohl jsem se sám prosadit. Pět let jsem pracoval ve škole. Teď se živím jako překladatel a s partnerem budeme zakládat oděvní značku. To je něco, co jsem chtěl vždycky udělat. 

© Anita Pouchard Serra

Solidarita lidí v Argentině 

Dnes už si připadám jako obyčejný Argentinec. Mám tu spoustu přátel, a dokonce  i občanství. Mám teď pocit, že  v Argentině zapouštím kořeny, takže by se toho muselo změnit opravdu hodně, abych vůbec uvažoval o přestěhování do jiné země.  

Lidé v Argentině jsou skutečně vstřícní. Když jsem si pronajal byt, potřeboval jsem spoustu věcí. Rodiče žáků ve škole, kde jsem pracoval, udělali sbírku a nashromáždili tolik věcí, že jsem jich měl nakonec až moc. 

Boj za občanská práva je pro mě velmi důležitý a také pro lidi tady v Argentině je to zásadní téma. Pocházím totiž ze společnosti, kde se musí všechno dělat určitým způsobem. Tady si ale všichni stojí za svými právy, a to ve mně probouzí opravdový pocit sounáležitosti. Mám dojem, že tu můžu být sám sebou bez jakýchkoli omezení. 

Vždycky mi přišlo, že jsem velmi stydlivý člověk, sponzorství ve mně ale probudilo aktivistu. V době, ve které žijeme, je totiž opravdu důležité projevovat soucit s ostatními. 

Pamatuji si, jak jsem se poprvé zúčastnil pochodu Pride. Nemohl jsem uvěřit svým očím, protože na něj přišli úplně všichni, včetně heterosexuálních lidí a rodin s dětmi. Pochod Pride tady vnímají jako boj za prosazování svých práv a současně také jako událost, která všechny spojuje. 

Jako by se Sýrie úplně vyprázdnila 

Vzpomínka na Sýrii ve mně vyvolává spoustu rozporuplných pocitů. Je mi opravdu líto, čím jsme si tam museli projít. Z velmi bezpečného státu se rázem stala země s obrovskou diasporou. Připadá mi, jako by se úplně vyprázdnila. Mimo Sýrii žije asi 10 milionů uprchlíků, stejných, jako jsem já. Když přemýšlím o Sýrii, cítím tolik bolesti a naděje současně. A také spoustu nostalgie po velmi obyčejných věcech. Chybí mi klidné procházky po pláži u Středozemního moře, setkávání s rodinou a známými. Naštěstí jsem díky technologiím v kontaktu se svým bratrem a také bratranci a sestřenicemi. Každý den se tak s nimi můžu dělit o střípky ze svého života. S bratrem jsem v kontaktu skoro pořád a snažil jsem se ho přesvědčit, aby přijel do Argentiny.To však nebylo možné. Chci ho jet co nejdříve navštívit a až to půjde, přijede za mnou on do Argentiny.  

Jsem plný naděje, že teď, když došlo ke změně a padla diktatura, budeme mít my všichni, kdo jsme v zahraničí, příležitost přispět k obnově země svými zkušenostmi. 

Milion zachráněných životů 

Pokud někteří uvažují o tom, že by se stali sponzory, musím v prvé řadě ocenit jejich odvahu. Tahle zkušenost totiž neznamená jenom přijmout do rodiny cizince, ale hlavně pochopit jeho utrpení a soucítit s ním. Pochválil bych je za jejich lidskost a řekl bych jim, že toho nebudou navzdory kulturním rozdílům, se kterými se setkají, litovat. 

Když mě Patricio a Susana přijali k sobě domů, změnili mi život a dali mi skvělou příležitost. Je opravdu důležité, aby lidé pochopili, co to znamená, a že to může změnit něčí život. Pro nějakou rodinu to znamená pouzeto, že se vzdá jednoho pokoje ve svém domě nebo bude sdílet večeři s někým dalšímd. Pro toho druhého člověka je to však jako znovuzrození! Znamená to možnost dělat věci, které by v jeho vlastní zemi nebyly možné. 

Když si uvědomím, že bylo od roku 2017 po celém světě sponzorováno milion lidí, znovu mě to utvrzuje v tom, že někde hluboko vnitru jsme všichni stejní. A navzdory politice, ideologii a dalším překážkám se stále dokážeme vcítit do situace toho druhého. Myslím, že milion sponzorovaných uprchlíků vypovídá opravdu hodně o lidské ochotě měnit svět. Mluvíme totiž o milionu zachráněných životů. A bude jich víc, mnohem víc než milion!