Musí důkladně, nestranně a transparentně vyšetřit případy únosů alávitských žen a dívek. Pachatelé těchto činů musí být postaveni před spravedlnost.

Od února 2025 organizace obdržela důvěryhodné zprávy o nejméně 36 případech únosů alávitských žen a dívek ve věku od tří do čtyřiceti let. K únosům docházelo ve vládních oblastech Latákie, Tartús, Homs a Hamá. V osmi z těchto případů – pět žen a tři dívky mladší osmnácti let – došlo k únosu za bílého dne. Všechny případy spojuje alarmující selhání policie a bezpečnostních složek – ve většině z nich nebylo vyšetřování ani zahájeno.

Dne 22. července oznámil vyšetřovací výbor zřízený prezidentem al-Šaráem, že neobdržel žádné zprávy o únosech žen či dívek na syrském pobřeží. Tvrzení, která odporují ověřeným svědectvím obětí a jejich rodin.

„Syrské úřady opakovaně slibují vybudování země pro všechny Syřany, ale přitom selhávají v ochraně žen a dívek před únosy, fyzickým násilím, nucenými sňatky či obchodováním s lidmi. Komunita alávitů, která už v minulosti čelila masakrům, je těmito únosy hluboce otřesena. Ženy se bojí opustit dům, jít do školy nebo do práce,“ 

- generální tajemnice Amnesty International Agnès Callamard

Selhání bezpečnostních složek

Ve všech osmi případech, které Amnesty zdokumentovala, nahlásily rodiny únosy svých příbuzných. Ve čtyřech případech však policie zcela ignorovala nové důkazy. Rodiny opakovaně nedostávaly žádné informace o průběhu vyšetřování. Ve dvou případech byly dokonce samy obviněny z nedbalosti.

V jednom případě obdržela rodina fotografii své příbuzné se zřetelnými známkami bití. Ve dvou dalších pachatelé požadovali výkupné mezi 10–14 tisíci dolary. Jedna rodina částku zaplatila, ale žena nebyla propuštěna. Ve třech případech včetně jednoho, kdy šlo o nezletilou, zřejmě došlo k nucenému sňatku.

Strach a izolace

Podle svědectví místních se ženy – především z alávitské komunity – bojí chodit ven i za denního světla. Jedna aktivistka, která nedávno navštívila syrské pobřeží, řekla: „Všechny ženy jsou v pohotovosti. Nemůžeme jet taxíkem samy, nemůžeme se samy projít. I když nejsem alávitka, moje rodina mě prosila, ať nikam sama nechodím.“

Amnesty vyzývá syrské úřady, aby co nejrychleji a transparentně podnikly kroky k nalezení unesených osob, stíhání pachatelů a informování a podpoře rodin formou, která bere v úvahu jejich potřeby a genderové specifikum.

Výkupné, výhrůžky, nátlak

Amnesty vyslechla příbuzné osmi unesených dívek a žen, jejichž únosy se odehrály mezi únorem a červnem 2025. Ve čtyřech případech kontaktovali únosci rodiny ze syrských i zahraničních čísel – včetně Iráku, Turecka a SAE – a žádali výkupné nebo vyhrožovali, aby rodiny přestaly hledat své blízké.

Pouze dvě z osmi unesených lidí se podařilo vrátit k rodině. Amnesty nemá informace o žádných zatčeních, obviněních nebo soudních řízeních proti pachatelům.

Organizace také ověřila 28 dalších případů, které nahlásili dva novináři, dvě aktivistky a organizace Syrian Feminist Lobby. Čtrnáct z těchto žen a dívek bylo mezitím propuštěno, osud zbytku zůstává neznámý.

Zmizely za bílého dne

V šesti případech kontaktovali únosci rodiny telefonicky nebo hlasovými zprávami. Poskytli důkazy, že dívky a ženy jsou naživu, požadovali výkupné nebo tvrdili, že je oběti v pořádku.

Jedna rodina popsala případ takto: „Šla do města, měla se vrátit odpoledne, protože to jede poslední taxi. Poslala zprávu, že dorazila – a pak už se nevrátila. Místo toho přišel telefonát ze zahraničního čísla: ‚Nečekejte, že se vrátí. Nehledejte ji.‘“ Navzdory zaplacení výkupného žena propuštěna nebyla.

Nucené sňatky a další násilí

Dvě unesené ženy kontaktovaly své rodiny s žádostí o rozvod a sdělily jim, že si „vzaly“ svého únosce. Jedna z nich řekla v hlasové zprávě: „Nic mi neudělal… ale vzal si mě. Řekl mi, že se nemohu vrátit.“

V jiném případě dívku unesli kvůli výkupnému, ale bezpečnostní složky později oznámily rodině, že byla „provdaná“. Amnesty ověřila, že k sňatku došlo bez souhlasu rodičů a pravděpodobně i bez soudního rozhodnutí, což činí celý akt nezákonným.

Amnesty také získala fotografii dívky, která byla po únosu zbita. V dalším případě bylo podle svědectví dívce násilně oholeno vlasy poté, co odmítla sňatek s únoscem.

Neschopnost nebo nezájem?

Navzdory formálním oznámením na policii a u generální bezpečnosti rodiny často nedostaly žádnou odpověď. V několika případech byli rodinní příslušníci dokonce obviněni z nedbalosti nebo zesměšněni. Policie ignorovala i konkrétní důkazy, včetně telefonních čísel únosců.

„Zašli jsme na generální bezpečnost. Chování bylo hrozné. Obvinili nás, že jsme ji nedokázali ochránit. Litovali jsme, že jsme tam vůbec šli. Nic se nezměnilo. Jen řekli, že se nic nestalo,“ popsal jeden z příbuzných.

V případech, kdy byly ženy nebo dívky propuštěny, rodiny často mlčely – ze strachu z odvety a pod nátlakem úřadů, které jim nařídily o únosech nemluvit a přeživším přikázaly, aby tvrdily, že se nic nestalo.

Syrské úřady musí konat!

„Úřady mají právní i morální odpovědnost jednat. Ženy v Sýrii si zaslouží žít bez strachu z násilí, diskriminace a pronásledování. Vyšetřování musí být rychlá, důkladná a nezávislá. Pachatelé musejí být potrestáni a obětem poskytnuta náležitá podpora. Selhání v této oblasti je porušením lidských práv,“ uzavírá Agnès Callamard.