Kampaň STOP násilí na ženách finišuje.

Jak kampaň vznikla a jaký byl průběh? A kam směřuje? Přečtěte si blog její koordinátorky Gábiny Bártové!

Jak vznikala kampaň Stop násilí na ženách anebo cesta do hlubin duše aktivistky

Únor - Sedím na konferenci o násilí na ženách v Česku a v břiše cítím to zvláštní chvění. Dozvídám se věci, které mě zarážejí. Že se u nás nesbírají téměř žádná data a to, že se násilí osobně týká každé třetí ženy (!), zjišťujeme z průzkumů evropských agentur. Nebo že řada opatření, která považujeme za samozřejmá – krizové linky pomoci či azylové domy pro oběti násilí – žádnou samozřejmostí nejsou a provozují je často neziskovky dotované zahraničními fondy s nejistou vyhlídkou na další fungování. Ten zvláštní pocit, který mám v břiše, zná asi každý, kdo se cítí být aktivistou nebo společensky angažovaným člověkem. Rozčilení nad tím, co nefunguje, se mísí se se vzrušujícím očekáváním – vždyť já to můžu pomoct změnit!

Po několika schůzkách s neziskovkami, které se tématu věnují už mnoho let, mám jasno. Potřebujeme uspořádat intenzivní společnou kampaň s jednoznačným požadavkem – chceme, aby Česko přijalo Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (takzvanou „Istanbulskou úmluvu“). Ta totiž pomůže vyplnit řadu hluchých míst, která nám brání problém násilí na ženách efektivně řešit. Bude kýženým bičem nad státním aparátem, který tak trochu dělá mrtvého brouka – přitom jde o možná nejrozšířenější porušování lidských práv, ke kterému u nás dochází!

Duben - Kampaň dostává jasnější kontury i přímočarý název „Stop násilí na ženách“. Připravujeme web stop.cz , na němž poběží online petice, a domlouváme desítky akcí po celé zemi, kde budeme kampaň v průběhu léta prezentovat. Zasvěcujeme také naše místní dobrovolnické skupiny, které pomohou kampaň šířit ve svém okolí. Rozpočet 30 000 korun nám dovolí nechat vyrobit stánek, který k sobě na akcích připoutá návštěvníky. Zdobí jej dvoumetrové bannery s příznačnou značkou „STOP!“ a legrační, postavu pitvořící zrcadla, která říkají: vypadáme různě, ale práva máme všichni stejná. Vždyť i těžké téma se dá prezentovat s úsměvem na tváři.

Vyrábíme také hromady placek, tašek, tužek a dalších drobností, která si lidé na stáncích můžou koupit. Díky tomu nemusí jít ani koruna z peněz vyhrazených pro kampaň na cestovné nebo logistické zajištění akcí – prodejem kampaňového merchandisu si na sebe každá akce sama „vydělá“.

Červenec - Mám radost! Už teď se blížíme plánovanému cíli 5000 podpisů na petici a 20 akcí, na kterých se kampaň objeví, a to jsme teprve v půlce! Pokaždé, když u stánku mluvím se slečnou nebo dámou, která mi vypráví o vlastní zkušenosti s násilím (a není jediná akce, kde by se to nestalo), mě mrazí v zádech. Zároveň je takový rozhovor tou nejsilnější motivací, že děláme správnou věc.

Skvělé zprávy přichází z politických kuloárů – Ministerstvo spravedlnosti se po opakovaných odkladech rozhoupalo a předalo vládě podklady k podpisu „Istanbulské úmluvy“. Domlouvám školení pro spolupracující neziskovky – Českou ženskou lobby, Gender Studies či Hnutí za aktivní mateřství, aby si i jejich zaměstnanci či dobrovolníci mohli odnést maximum z naší dobré i špatné praxe. Pracně získané finanční injekce od státu nebo fondů tak budou moci využít ještě efektivněji.

Přemýšlím, jak na kampaň razantněji upozornit i ty, s nimiž nemáme možnost se setkat na některé z akcí. Pro média potřebujeme něco hmatatelného, aktuálního, konstantní problémy jako je tento pro ně zkrátka nejsou chytlavé téma. Dobrá tedy, uspořádáme průzkum veřejného mínění na téma znásilnění! Vždyť každý týden mluvím s lidmi, kteří mají plnou hlavu předsudků o tom, co je a co není násilí – tak pojďme zjistit, jak to s námi je a předložme novinářům aktuální data, která mají tak rádi. Snadno se to ale řekne a hůř dělá. Brzy zjišťuji, že ceny podobných průzkumů dalece přesahují naše možnosti. Naštěstí jedna ze špičkových agentur přichází s velkorysou nabídkou – průzkum pro nás udělá pro bono. Díky bohu (a agentuře Focus).

Září – Bingo! Výsledky průzkumu se hned po zveřejnění rozletí do světa, od Radiožurnálu až po Blesk. Ukázaly, co jsme tušili – že lidé nemají tušení, jak často u nás ke znásilnění dochází nebo že ho většinou páchá člověk, kterého oběť dobře zná. Nepříjemná je skutečnost, že přes 60% lidí přisuzuje vinu i znásilněné ženě – třeba proto, že se vyzývavě obléká, je opilá nebo flirtuje. Tím spíš potřebujeme o znásilnění i jiných druzích násilí mluvit mnohem víc! Ještě pár týdnů poběží web s peticí, ke které už se přihlásilo přes 8000 lidí. Jste už mezi nimi? Než se podepíšete, můžete si ode mě poslechnout pár dalších argumentů v rozhovoru pro DVTV.

A pak už jen držte palce – uděláme vše pro to, aby vláda ještě letos řekla „Istanbulské úmluvě“ ano. Za každou z těch, která podepisovala lehce roztřesenou rukou a tiše řekla „Já vím, mně se to stalo…“.

Gabriela Bártová. Autorka je koordinátorka kampaně Stop násilí na ženách Amnesty International ČR.

Podobné příběhy

15.2.2016

Úspěch Amnesty kampaně STOP násilí na ženách - vláda podpořila Istanbulskou úmluvu

Vláda schválila úmluvu o prevenci a potírání násilí na ženách.


9.2.2016

Úspěch Amnesty kampaně STOP násilí na ženách - vláda podpořila Istanbulskou úmluvu


5.6.2015

S Amnesty na Habrovce nebo Rock for People


23.9.2015

Nosí minisukně? O znásilnění si koledovala, myslí si třetina Čechů

Výzkum pro Amnesty: Češi nemají ani přibližnou představu o tom, jak často u nás dochází ke znásilnění nebo jinému násilí na ženách.