Tohle je výšivka po babičce. Dostala ji moje máma a od ní ta košile přešla ke mně. Vyšívání je asi to nejdůležitější, co mi z Běloruska zůstalo a tahle košile to pro mě vždycky tak nějak symbolizovala. Mám taky hedvábné nitě po babičce. Když jsem je dostala, byly všechny zamotané. Tak já je teď rozmotávám, třídím a dávám k sobě. Přijde mi to krásně obrazné, protože je to podobné, jako s tím mým běloruským původem. Musím se o něj starat, tak nějak ho rozmotávat. Teprve, když ty nitě rozmotám, mohu s nimi vyšívat, a až potom mohou tvořit obrazce. To je s lidskou identitou podobné, ne? Je krásná, jenom když se o ni staráme a hodně o ní přemýšlíme. Poslední tři měsíce, co se doma demonstruje, jsem si to musela všechno ujasnit. Ne, že bych se za svůj běloruský původ kdy styděla, ale taky jsem si ho nenutila, a zůstalo to hodně uvnitř.

Můj učitel Robert Smolík mi kdysi řekl: ''Za ty věci se nesmíte stydět, to naopak musíte vypíchnout.'' Měl pravdu. A tak vznikl můj poslední projekt Historie běloruské vyžyvanky. S výšivkou jsem pracovala již předtím a toužila jsem s ní začít nějaký nový projekt. Pak se to doma začalo mlít a cítila jsem, že tohle téma se nedá obejít. Běloruská výšivka vždycky byla takovým specifickým kódem, který pomocí různě stylizovaných geometrických symbolů vypráví o životě lidí a jejich kultuře.

Říká se, že běloruská revoluce má ženskou tvář. A to je další paralela s mojí sérií. Pro ženy, které předtím často nedostaly možnost se naučit číst a psát, bylo historicky vyšívání mnohdy jediný způsob, jak zapisovat a zaznamenávat, co se děje v jejich okolí. Věřím, že běloruský život a jeho příběhy jsou po staletí zakódované v těch výšivkách. Z toho vycházím. Je to nepsané písmo, které se učím používat. Píšu kroniku v ornamentu. 

Myslím si, že události, které se v Bělorusku dějí, svědčí o obnově společenské zodpovědnosti. V mém případě jsem se nechtěla uměle zvýraznit originální technikou tvorby, spíše se takhle přirozeně projevil můj běloruský původ. Místo, kde jsem vyrostla nezapřu, je to zkušenost, které se nezbavím a mám pocit, že se to manifestuje v mém vkusu a v tom, co mám ráda. Uvědomění těchto věcí mě dovedlo k tomu, co tvořím teď. Samozřejmě mám občas pochyby, ale také dostávám hodně podpory od lidí okolo mě – jak Bělorusů, tak Čechů. A za to jsem neskutečně vděčná. Já totiž nemám moc na výběr a musím dělat to, co cítím. Bez uspokojení té touhy by člověk nemohl pokračovat v běžném životě. Pokud nejsem na demonstracích v Bělorusku, musím dělat, co mohu, odtud.  

Vedení rozhovoru, editace textu a foto: Jakub Laichter

Asistence: Šimon Peichl