© Jakub Laichter

Chtěla bych být s lidmi tam, ale nejsem. Tak budu dělat, co můžu, odtud, říká Běloruska žijící v ČR

  Článek

Příběhy   Bělorusko publikován 22.12.2020

Slova Rufiny Bazlove k současnému dění v Bělorusku.

Tohle je výšivka po babičce. Dostala ji moje máma a od ní ta košile přešla ke mně. Vyšívání je asi to nejdůležitější, co mi z Běloruska zůstalo a tahle košile to pro mě vždycky tak nějak symbolizovala. Mám taky hedvábné nitě po babičce. Když jsem je dostala, byly všechny zamotané. Tak já je teď rozmotávám, třídím a dávám k sobě. Přijde mi to krásně obrazné, protože je to podobné, jako s tím mým běloruským původem. Musím se o něj starat, tak nějak ho rozmotávat. Teprve, když ty nitě rozmotám, mohu s nimi vyšívat, a až potom mohou tvořit obrazce. To je s lidskou identitou podobné, ne? Je krásná, jenom když se o ni staráme a hodně o ní přemýšlíme. Poslední tři měsíce, co se doma demonstruje, jsem si to musela všechno ujasnit. Ne, že bych se za svůj běloruský původ kdy styděla, ale taky jsem si ho nenutila, a zůstalo to hodně uvnitř.

Můj učitel Robert Smolík mi kdysi řekl: ''Za ty věci se nesmíte stydět, to naopak musíte vypíchnout.'' Měl pravdu. A tak vznikl můj poslední projekt Historie běloruské vyžyvanky. S výšivkou jsem pracovala již předtím a toužila jsem s ní začít nějaký nový projekt. Pak se to doma začalo mlít a cítila jsem, že tohle téma se nedá obejít. Běloruská výšivka vždycky byla takovým specifickým kódem, který pomocí různě stylizovaných geometrických symbolů vypráví o životě lidí a jejich kultuře.

Říká se, že běloruská revoluce má ženskou tvář. A to je další paralela s mojí sérií. Pro ženy, které předtím často nedostaly možnost se naučit číst a psát, bylo historicky vyšívání mnohdy jediný způsob, jak zapisovat a zaznamenávat, co se děje v jejich okolí. Věřím, že běloruský život a jeho příběhy jsou po staletí zakódované v těch výšivkách. Z toho vycházím. Je to nepsané písmo, které se učím používat. Píšu kroniku v ornamentu. 

Myslím si, že události, které se v Bělorusku dějí, svědčí o obnově společenské zodpovědnosti. V mém případě jsem se nechtěla uměle zvýraznit originální technikou tvorby, spíše se takhle přirozeně projevil můj běloruský původ. Místo, kde jsem vyrostla nezapřu, je to zkušenost, které se nezbavím a mám pocit, že se to manifestuje v mém vkusu a v tom, co mám ráda. Uvědomění těchto věcí mě dovedlo k tomu, co tvořím teď. Samozřejmě mám občas pochyby, ale také dostávám hodně podpory od lidí okolo mě – jak Bělorusů, tak Čechů. A za to jsem neskutečně vděčná. Já totiž nemám moc na výběr a musím dělat to, co cítím. Bez uspokojení té touhy by člověk nemohl pokračovat v běžném životě. Pokud nejsem na demonstracích v Bělorusku, musím dělat, co mohu, odtud.  

  

Vedení rozhovoru, editace textu a foto: Jakub Laichter

Asistence: Šimon Peichl

Aktuální petice

  Bělorusko

Letošní Nobelovu cenu za mír získal vězněný běloruský bojovník za lidská práva Ales Bjaljacki. Pomožme mu na svobodu!

Dne 14. července 2021 běloruská policie provedla razii v sídlech několika nevládních organizací a domech jejich čelních představitelů. Terčem policejních prohlídek byla i lidskoprávní organizace Vjasna, která monitoruje politické vězně v zemi a poskytuje jim například právní ochranu. Několik členů, mezi nimi Ales Bjaljacki, předseda a zakladatel Vjasny, právník organizace Uladzimir Labkovič, jeho partnerka Nina Labkovičová (ta byla později propuštěna) a místopředseda Vjasny, Valjantsin Stefanovič, bylo policií zatčeno a jsou ve vazbě.

 

Aktuální počet podpisů: 2687 Náš cíl: 3000

Podepíšu

Všechny petice

Tyto webové stránky používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více...
Díky za upozornění...