Chci, aby se o nás dozvěděl celý svět!

Situace uprchlíků na řeckém ostrově Lesbos pohledem výzkumníků Amnesty International.
Pro mnoho lidí je Řecko symbolem slunečného počasí a příjemně strávené dovolené. Ano, i dnes slunce svítí a azurové moře svádí k vodním radovánkám. Ale existují i lidé, pro které je to samé moře připomínkou neštěstí a nebezpečí.

První, čeho si všímáme po příletu na Lesbos, ostrov těsně sousedící s Tureckem, jsou tašky a oblečení rozházené po nedaleké pláži. Na náš dotaz nám taxikář lhostejně vysvětluje, že se zde ráno vylodili další nelegální přistěhovalci.

V prosinci se nedaleko ostrova utopilo 27 lidí (převážně Afgánců) poté, co se jejich člun převrátil během pokusu o dosažení řeckých břehů. Neštěstí přežil pouze jeden 16 letý chlapec. Během jízdy taxíkem přemýšlíme o dosavadním průběhu naší cesty po Řecku. V předcházejících dnech jsme v Aténách navštívili detenční centra a domy, kde žijí lidé prchající před syrským konfliktem. Bahrir, Ralya a Alia dorazili do Řecka té samé noci.

První den aténské návštěvy jsme potkali 10 letou Ralyu. Chodila bosa po studené podlaze vybydleného domu, který při pohledu zvenčí připomíná ruinu. Uprchli ze Sýrie před válkou. Ralya žije se svým otcem a sourozenci, zatímco její matka pracuje v Německu. Jen díky tomu mohou platit měsíční nájem 165€. „Ze Sýrie jsme se vydali společně, ale při plavbě přes řeku Evros se náš člun potopil a my byli oddělení od mé ženy,“ vysvětluje Ralyin otec.

Zbytky gumového člunu používaného uprchlíky k překonání Egejského moře.
Bahrirovi je 15 let, rád hraje fotbal a chlubí se svými gólovými úspěchy. Jednoho dne se vrátil domů celý od krve. Byl napaden skupinou mladíků v černém. Pamatuje si, jak někdo z nich povzbuzoval ostatní:“ Do něj, nandej mu to!“

V posledních letech čelí přistěhovalci a žadatelé o azyl v Řecku nové hrozbě – dramaticky narůstá počet rasisticky motivovaných útoků ze strany extrémistických pravicových skupin.

Další den jsme byli v chladných celách Petrou Ralli – pobytového střediska pro žadatele o azyl. Setkali jsme se s Aliou, která se s námi dala okamžitě do řeči bez ohledu na to, kdo by ji mohl slyšet. „Chci, aby se o nás dozvěděl celý svět!“ Alia požádala v Řecku o azyl, a proto nyní musí zůstat držena ve středisku po dobu 12 měsíců. „Asi se zblázním,“ pokračuje, „ jsem potrestaná, ale nic jsem neudělala.“

Alia ráda píše. Stráže jí dali papír, ale žádné pero. Čas od času může strávit několik chvil na čerstvém vzduchu, ale rozhodně to nejde každý den. Vypráví nám, jak jednou jedna žena začala během této „vycházky“ spontánně tančit a zpívat. Strážný ji okřikl a přikázal jí okamžitě přestat. „Žádám všechny, kdo mají aspoň trochu lidskosti, o pomoc!“ loučí se s námi Alia.

Taxi náhle zastavuje a my se vracíme do přítomnosti k našemu úkolu zde na Lesbu. Jsme tu, abychom si promluvili s místními lidmi a navzdory neradostné situaci si vzali k srdci jejich příběh.

Uprchlíci a přistěhovalci vyloďující se na březích ostrova se stali nedílnou součástí života zdejších obyvatel. Od minulého léta, kdy první uprchlíci byli drženi na místní policejní stanici bez jakéhokoli přístřeší a zázemí, se projevuje obrovská míra lidské sounáležitosti, která vedla až k založení systému pomoci nově příchozím nazvanému „Vesnice pro všechny“.

„Během posledního roku jsem viděl přicházet stále více lidí,“ vysvětluje nám jeden z místních. „Na všech je vidět strašlivá nouze. Proto se mnoho z nás aktivně zapojilo a pomáháme jim. V zásadě pro ně děláme to, co pro kohokoliv jiného v nouzi.“

Toto je pouze jeden z mnoha příběhů solidarity, který jsme slyšeli při cestování po Lesbu. Mnoho z nich nikdy nikdo nikam nenahlásí, ale nezůstanou nezaznamenány – těmi, vůči kterým směřují. Takové jednání obyčejných lidí, ať už v Řecku nebo kdekoliv jinde, by mělo připomenout vládám napříč Evropou jejich povinnost pomáhat přistěhovalcům a uprchlíkům a respektovat jejich základní práva.

Autoři: Giorgos Kosmopulos, člen týmu Amnesty International pro EU a Carmen Dupont, koordinátorka evropského programu pro migraci