Od svého vzniku v roce 1961 stojí Amnesty International na myšlence, že pokud se spojí obyčejní lidé – mohou společně měnit svět k lepšímu. Amnesty je po 60 letech od založení (a 30 let od vzniku české pobočky) celosvětovým hnutím na ochranu lidských práv a svobod, spojující 10 milionů lidí z celé planety. Desítky let se dobrovolníci a dobrovolnice Amnesty angažují za propuštění politických vězňů a hájí spravedlnost i rovnost. Změna se nestala přes noc. Změnu vyžaduje vytrvalost a víru v sílu lidstva. A výsledek? Propuštěno více než 50 000 politických vězňů a dalších nespravedlivě vězněných (11 z nich, včetně Václava Havla, se později stalo prezidenty). Konec trestu smrti ve 144 státech. Dříve nedotknutelní autoritáři a diktátoři přivedeni před spravedlnost. Pozměněné zákony. Zlepšení životů milionů lidí a další tisíce úspěchů. Pojďte se s námi poohlédnout za významnými milníky našeho boje za lepší svět.
Amnesty je hnutí nezávislé, apolitické a financované téměř výhradně z příspěvků našich dárců. Základní lidská práva, bohužel, ještě stále nejsou samozřejmostí. A jak se, bohužel, vyvíjí situace ve světě a dokonce i nedaleko našich hranic – naše úsilí je možná ještě důležitější a naléhavější. Zvažte proto své zapojení a darujte ještě dnes, prosím. Děkujeme.
Amnesty International ČR byla založena v roce 1991. Okamžitě se zapojila do mezinárodních aktivit a postupně začala roz
Britský právník Peter Benenson zahájil celosvětovou dopisovou kampaň za propuštění několika nespravedlivě vězněných lidí. V novinách The Observer uveřejnil článek nazvaný „Zapomenutí vězni“. Tento článek byl pak uveřejněn i v dalších denících po celém světě a vyvolal velký mezinárodní ohlas.
Ve stejném roce se uskutečnilo se první mezinárodní setkání s delegáty z Belgie, Velké Británie, Francie, Německa, Irska, Švýcarska i USA a rozhodlo se o založení „permanentního mezinárodního hnutí na obranu svobody názoru a vyznání“.
"Otevřete noviny kterýkoliv den v týdnu a narazíte na zprávu odněkud ze světa o člověku, který byl uvězněn, mučen nebo popraven, protože jeho názory či náboženská víra byly pro tamní vládu nepřijatelné. Takových lidí jsou ve věznicích miliony – v žádném případě přitom nejsou všichni jen za železnou nebo bambusovou oponou – a jejich počty se dále zvyšují. Čtenář těchto zpráv je právem zhnusený pocitem vlastní bezmoci. Ovšem pokud bychom tyto pocity znechucení lidí po celém světě mohli spojit a promítnout do společné akce, může to přinést výsledky."
Zajímavostí je, že jedním z první šestice „Zapomenutých vězňů“ z článku Petera Benensona byl i pražský arcibiskup Josef Beran, v té době pronásledován totalitním režimem v Československu a držen již dvanáctým rokem v přísné internaci. Sean MacBride z pověření Amnesty v únoru 1962 navštívil Prahu, aby zjistil podrobnosti o případu arcibiskupa Berana a několika dalších vězňů. Setkal se se zástupcem ministra zahraničí, kontakt přímo s arcibiskupem Beranem mu však nedovolili. Vládnoucí moc argumentovala tím, že arcibiskup je „zaneprázdněn psaním a návštěva by ho vyrušovala“.
Po svém propuštění v roce 1967, již jako kardinál, sloužil Josef Beran u příležitosti Dne lidských práv v Londýně mši za Amnesty International, kde symbolicky zapálil svíčku za další nespravedlivě vězněné.
Pražský arcibiskup Josef Beran se v únoru 1948 jako nejvyšší představitel katolické církve vymezil vůči nastupující totalitní moci. V důsledku toho čelil stupňující se represi, domácímu vězení a nakonec 14leté internaci na různých místech republiky. V roce 1964 mu byla udělena milost a následně mohl odletět do Říma na slavnostní jmenování kardinálem, ale bez možnosti návratu do vlasti.
Podle pokynu dlouholetého šéfa všech vězeňských zařízení v zemi plk. Oldřicha Mejdra z 20. března 1968 neměly být dopisy odsouzeným předány, ale založeny do jejich osobních spisů. Stejný postup měl být i při dalších akcích Amnesty International.
Dopisy představitelům zemí, v kterých dochází k bezpráví nebo porušování lidských práv, zasíláme od té doby stále. Jen během Maratonu psaní dopisů v roce 2020 jsme společně s vámi napsali 8 359 dopisů. A píšeme další, které je potřeba odeslat. Pomůžete nám s tím, prosím?
První celosvětová kampaň Amnesty za zrušení mučení byla zahájena 10. prosince 1972 u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv s cílem zastavit mučení – stejně jako například otroctví. Amnesty vyzvala Valné shromáždění OSN, aby okamžitě zakázalo mučení vězňů na celém světě. Tato petice s více než milionem podpisů vedla k tomu, že Valné shromáždění přijalo rezoluci vyjadřující vážné znepokojení nad mučením a v roce 1973 se uskutečnila mezinárodní konference v Paříži, kde byla přijata řada doporučení a opatření.
„Svobodu pro politické vězně. Více lidských práv pro více lidí.“
Rakouský právník Henry Goldmann se z pověření Amnesty pokusil zúčastnit procesu se členy skupiny The Plastic People of the Universe.
Přímá účast mu byla znemožněna, údajně pro „nedostatek místa v soudní síni“. Mohl alespoň hovořit s příbuznými pronásledovaných a celou řadou osobností disentu.
Po celou dobu byl sledován (viz. fotografie StB).
I před tímto datem byly shromažďovány informace o aktivitách Amnesty, ale až v roce 1977 se režim rozhodl postupovat proti aktivitám Amnesty s větším nasazením. Za více než dvanáct let dosáhl svazek o Amnesty rozsahu okolo 1 200 listů. Obsahoval zásilky ze zahraničí, záznamy ze sledování pozorovatelů Amnesty a další.
Důvodem vzniku svazku a zvýšení zájmu byl nejspíše helsinský proces následovaný vznikem Charty 77 a VONS, které měly k myšlenkám Amnesty velmi blízko. Amnesty jim však kvůli své apolitičnosti nemohla vyjádřit otevřenou podporu, ale mohla vyjadřovat podporu jednotlivcům a pomáhat tak konkrétním vězňům svědomí.
Podle registru svazků centrály Státní bezpečnosti byl tento svazek zničen dne 7. 12. 1989.
Nejen o tom mluví historik Prokop Tomek v jedné z epizod našeho Amnestycastu, kde popisuje práci Amnesty týkající se Československa nebo to, co znamenalo, když se za člověka Amnesty postavila.
Týkala se těžce nemocného vězně svědomí Miloslava Černého z Liberce. Ten byl odsouzen na tři roky vězení za trestný čin „pobuřování“. Po kampani se jeho podmínky věznění a lékařská péče zlepšily. Téhož roku byly vyhlášeny ještě tři další spěšné akce (nyní jim říkáme urgentní akce), týkající se dalších obětí porušování lidských práv v Československu.
V průběhu procesu se členy VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) Petrem Uhlem, Václavem Havlem, Václavem Bendou, Ottou Bednářovou, Jiřím Dienstbierem a Danou Němcovou se zástupce Amnesty Henry Goldmann opět marně snažil o přístup do soudní síně. Přesto na základě rozhovorů, které Goldmann vedl na chodbách soudní budovy s rodinnými příslušníky souzených a dalšími lidmi, rozhodla Amnesty, že proces nebyl spravedlivý a uznala obžalované disidenty a disidentky za „vězně svědomí“.
VONS byl svými cíli, totiž monitorováním a zveřejňováním případů porušování lidských práv, skupinou spřízněnou s Amnesty. Jednalo se o sdružení občanů založené v dubnu 1978.
V červnu 1986 se v USA konalo jménem Amnesty šest benefičních koncertů. Účelem turné nebylo získat prostředky, ale spíše zvýšit povědomí o lidských právech a práci Amnesty u příležitosti jejího 25. výročí. U2, Sting a Bryan Adams patřili mezi hlavní hvězdy koncertů. Vystoupili ale také Peter Gabriel, Lou Reed, Joan Baez nebo The Neville Brothers. Na posledních třech koncertech společně hrála i skupina The Police.
Účinkující během turné mluvili s veřejností o lidských právech a lidské důstojnosti, ať už na tiskových konferencích a souvisejících akcích nebo prostřednictvím hudby na samotných koncertech. Byly to první ze série koncertů, které jsou dodnes známé jako Human Rights Concerts.
Po sametové revoluci a pádu totalitního režimu, zahraniční dobrovolníci, členové a sympatizanti hnutí již nemuseli pracovat ve prospěch případů bezpráví v Československu. V tuzemsku, zejména u lidí, kterým Amnesty před rokem 1989 pomohla, začala vznikat snaha určitým způsobem pomoc oplatit – a pro změnu pomáhat jinde ve světě.
První setkání zájemců o činnost Amnesty International se odehrálo již 18. 5. 1990 v hotelu Savarin v Praze. Účastnili se ho zahraničních zástupci Amnesty, disidenti, bývalí političtí vězni a další sympatizanti.
První oficiální valná hromada se uskutečnila na univerzitě v Brně v říjnu 1991. Tím bylo založeno i oficiální sdružení Amnesty International v ČSFR.
O rok později, 12. 10. 1992 byla zřízena i kancelář, která sídlila v Palackého ulici č. 9. Setkávali se tam dobrovolníci, aktivisté i disidenti, kteří pomáhali s činností Amnesty nebo informovali členy o situaci ve státech, ze kterých pocházeli a kde byla lidská práva trvale porušována.
Mezinárodní konference o lidských právech ve Vídni se konala ve dnech 14. až 25. června 1993 a šlo o první konferenci o lidských právech, která se konala od konce studené války. Zúčastnili se jí zástupci 171 národů a 800 nevládních organizací.
Amnesty vyhotovila miliony pohledů ve tvaru šestiúhelníku s tvářemi lidí z celého světa a vyzvala veřejnost, aby pohledy podepsali a zaslali je Amnesty. Poté z navrácených pohledů vytvořila největší patchwork na světě na Stephanplatze ve Vídni.
Během konference se konala řada dalších protestů, kdy aktivisté Amnesty upozorňovali na porušování lidských práv v různých zemích.
Jedním z prvních vězňů svědomí, které česká Amnesty adoptovala, byl Win Naing Oo z Barmy. Amnesty byla i v úzkém kontaktu s Barmánci žijícími v té době v Československu a na případech pracovali společně. Win Naing Oo byl nakonec propuštěn a barmská ambasáda dokonce zrušena (není ale jisté, zda spolu protest a zrušení ambasády souvisely).
"...například jsme každý den přišli k ambasádě a vylepili tam plakát s obrázkem toho vězně nebo Aun Schan Su Ťij. Takže mě potom navštívil příslušník ochranky ambasády a ptal se mě, jestli bychom toho nechtěli nechat, že si z ambasády stěžují..."
The Struggle Continues… byl poslední ze série Human Rights Concerts a odehrál se 10. prosince 1998 u příležitosti 50. výročí podepsání Všeobecné deklarace lidských práv – tam, kde byla v Paříži v roce 1948 podepsána.
Na koncertě vystoupili Radiohead, Asian Dub Foundation, Bruce Springsteen, Tracey Chapman, Alanis Morissette, Youssou N’Dour a Peter Gabriel. To vše s vystoupením dalajlamy a mezinárodních aktivistů za lidská práva.
"Jste lidé, kteří formují příští století. Pokud si udržíte vřelé srdce, váš každodenní život bude příjemnějším, šťastnějším. Myslím, že skutečná technika k dosažení duševního míru, vnitřního klidu lidského ducha, je péče o druhého, sdílení problémů druhého. Stejně jako Amnesty, jejich cílem je vzájemná pomoc. Existují miliony lidí, kteří čelí bolestným zkušenostem z důvodu porušování lidských práv, proto vaše vůle a vaše odhodlání k podpoře těchto organizací jsou velmi, velmi důležité."
V srpnu vydala česká Amnesty s MŠMT jednu z prvních příruček v ČR o výchově k lidským právům: První kroky. Vzdělávání má v Amnesty dlouhou tradici. Bylo i jedním z prvních témat, kterému se věnovala nově vzniklá struktura Amnesty u nás – již od roku 1993, kdy se práce soustředila hlavně na vzdělávání samotných učitelů.
V současné době pracuje oddělení lidskoprávního vzdělávání na několika projektech. Vlajkovou lodí je Živá knihovna, projekt zaměřený na prevenci diskriminace, rasismu, xenofobie a extremismu. V rámci Živé knihovny si studenti místo klasických knížek mohou vypůjčit konkrétní osoby neboli živé knížky. I v živých knížkách lze číst – prostřednictvím rozhovorů a sdílení příběhů.
V rámci mezinárodního hnutí se vzdělávací aktivity datují až do sedmdesátých let, kdy byly často spojené s cíli kampaní, ale postupem času dospěly do samostatného odvětví s vlastní strategií a aktivitami.
Cena Ambassador of Conscience (Velvyslanec svědomí) oceňuje významné jednotlivce a skupiny, kteří se významně zasadili o rozvoj lidských práv tím, že jednali podle svého svědomí, čelili nespravedlnosti a využili svůj talent k inspirování ostatních. Mezi její obdivuhodné držitele patří zanícení aktivisté, hudebníci, umělci a osobnosti veřejného života, kteří inspirovali miliony lidí po celém světě, aby se přidali k obraně svobody a lidských práv.
Jako první tuto cenu v roce 2003 převzal Václav Havel. Plaketu, kterou získal, daroval české pobočce Amnesty. Mezi oceněné v dalších letech patřil například Nelson Mandela, Joan Baze, Colin Kaepernick nebo Greta Thunberg.
Násilí páchané na ženách je celosvětový problém. Zkušenost nebo hrozba násilí ovlivňuje životy žen všude, bez ohledu na jejich bohatství, rasu nebo kulturu. Amnesty vydala report, ve kterém zkoumala vztah mezi násilím na ženách a chudobou, diskriminací a militarizací. Zdůrazňovala odpovědnost státu, komunity a jednotlivců za přijetí opatření k ukončení násilí na ženách. Tak odstartovala celosvětová kampaň za ukončení násilí na ženách. Aktivitám spojeným s tímto tématem se Amnesty věnuje i v současnosti.
Česká Amnesty se ženským právům věnuje dlouhodobě. Aktuálně například usilujeme o efektivnější řešení problému sexuálního násilí prosazením nové definice znásilnění v zákoně, ochranu obětí a boření mýtů, které kolem tématu stále panují. Připojit se k výzvě zákonodárcům můžete i vy:
Amnesty International odstartovala kampaň Make some noise založenou na písních Johna Lennona. Práva ke všem písním bývalého člena The Beatles darovala Amnesty Yoko Ono. Jedním z úspěchů kampaně bylo vydání alba Instant Karma: The Amnesty International Campaign to Save Darfur, na kterém se podíleli U2, R.E.M., Lenny Kravitz, Avril Lavigne, Green Day nebo Black Eyed Peas.
V prosinci roku 2010 se Česká republika stala poprvé součástí mezinárodní kampaně Maraton psaní dopisů. Amnesty vyhledává každý rok lidi a komunity z celého světa, kteří čelí bezpráví či porušování základních lidských práv a vybere jednotlivé případy, které mohou mít dopad i na další případy či region. Jejich příběhy tím rozšíří do celého světa.
Každý rok se přidávají miliony lidí po celém světě, což vytváří mezinárodní tlak, kteří mocní nemohou jen tak ignorovat. V roce 2020, navzdory pandemii COVID-19, bylo celosvětově uspořádáno přes 4 496 875 akcí. V Česku uspořádali lidé 664 akcí, na kterých bylo napsáno celkem 8 325 dopisů, které byly odeslány do 6 zemí světa.
Cílem akce bylo upozornit na situaci tří nespravedlivě vězněných lidí. Prvním signatářem dopisů, které putovaly do Číny, Sýrie a Íránu, se stal 17. května bývalý politický vězeň a prezident Václav Havel. Pod výzvy za propuštění konkrétních lidí se povedlo sesbírat 50 000 podpisů. (Amnesty před rokem 1989 usilovala za propuštění Václava Havla a dalších 400 vězněných a nespravedlivě pronásledovaných lidí v Československu.)
"Jsem přesvědčený, že nebýt této solidarity, byl bych ve vězení daleko déle. Kampaně Amnesty mají svůj efekt a jednotlivec zmůže dost. Je to na každém z nás."
Amnesty pořádala workshop na řeckém ostrově Lesbos, jehož cílem bylo především obyvatelům ostrova vysvětlit, co se s uprchlíky děje a upozornit na porušování lidských práv a problematiku násilných navracení člunů s migranty zpět ke břehům, tzv. „pushbacky“.
"Nevěděli, kde jsou ani kam dál by měli jít. V noci připluli na malém člunu ke břehům ostrova, přímo na malou pláž, na které jsme se den předtím koupali. Byli znatelně unavení, zmatení a nejistí. Vedení kempu je pustilo dovnitř, nechali je se umýt a zavolali pobřežní policii. My jsme jim dali vodu a nakrájeli ovoce. Bylo to setkání s realitou, kterou jsme naprosto nečekali."
Toto byl výsledek dvacet let trvajících kampaní a úsilí, který by nebylo možné dosáhnout bez našich dobrovolníků, sympatizantů a dárců.
„V Rusku můžete svobodně projevit názor leda tak ve své kuchyni,“ říkají sami Rusové. Od roku 2012, kdy byl Vladimir Putin potřetí zvolen ruským prezidentem, prošla Státní dumou řada kontroverzních zákonů, které hrubě porušují práva Rusů. Amnesty se na nesvobodu v Rusku rozhodla upozornit netradičním způsobem, ne hlasitou demonstrací, ale klidným a tichým protestem před ruskou ambasádou. V naší improvizované kuchyni byly k vidění stovky fotografií od veřejnosti, kdy se lidé sami fotili ve své kuchyni a upozornili tak na situaci v Rusku. Happening získal velkou pozornost médií.
Amnesty vydává výzkum o diskriminaci a segregaci romských dětí v českém vzdělávacím systému.
„Kdybych byl na běžné škole, chtěl bych pokračovat na střední školu a pak na vysokou. Ale [tady] mi řekli, že je nemožné dostat se na školu s maturitou.“ Své plány tedy přizpůsobil realitě a má v úmyslu jít na odborné učiliště.
U příležitosti oslav 25 let působení Amnesty v České republice a také výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla jsme ve foyer Nové scény připravili výstavu „Amnesty International v Československu před rokem 1989“.
Petr Jašek, český novinář a misionář, a jeho přátelé, byli uvěznění v súdánském vězení. Petr Jašek čelil obvinění z „vedení války proti státu“ a „protistátní špionáži“, za které je v Súdánu trest smrti. Amnesty International byla přesvědčena, že jeho obvinění pramení pouze z nenásilného uplatňování lidských práv a spustila kampaň za jeho propuštění.
Petr Jašek po svém propuštění navštívil českou pobočku Amnesty a poděkoval za úsilí v boji za jeho propuštění.
Spustili jsme unikátní filtr s využitím augmentované reality – 3D model tváře obránců práv dal lidem možnost pořídit si s nimi symbolickou selfie fotku.
Díky tomu se o příběhu Ateny z Íránu a Wua z Číny dozvědělo přes 200 000 Čechů a Češek.
U příležitosti mistrovství světa ve fotbale v Rusku jsme zprovoznili stránku, která přinesla příběhy „33. týmu na MS“ – vedle 32 fotbalových i týmu ruských politických vězňů a vězeňkyň. Kampaň byla široce diskutovaná v médiích a stránku, kterou jsme vytvořili v české Amnesty, jsme poskytli dalším šesti sekcím v hnutí. I díky této kampani byl z vězení propuštěn Igor Nagavkin.
Lidská práva a svobody nemusí být v některých zemích samozřejmostí. A není potřeba se rozhlížet příliš daleko. V sousedním Polsku a nedalekém Maďarsku podnikají kroky, které mohou svobodu a lidská práva omezit. Jak v těchto zemích symbolicky „přituhuje“ a s jakými lidskoprávními problémy se jejich občané setkávají, můžete sledovat na našem webu.
Na svobodu se dostal Oleg Sencov. Ukrajinského režiséra poslal ruský soud na 20 let za mříže za údajný „terorismus“. Ve skutečnosti pouze kritizoval ruskou anexi ukrajinského Krymu. Jeho případ vzbudil celosvětovou pozornost. Propuštěn byl po šesti letech v rámci výměny vězňů. Ve vězení držel 145 dní protestní hladovku. Od podporovatelů Amnesty dostal celkem 22 kg solidárních dopisů a vzkazů.
"Pro každého vězně, bez ohledu na to, zda je politickým vězněm, bez ohledu na to, zda je to Ukrajinec nebo Kazach, vlastně bez ohledu na cokoli, je opravdu velmi důležité dostávat do vězení dopisy. Je to ta nejdůležitější věc. I když celý den nejíš, nedostaneš žádný balíček, nebo když ti něco udělají, stejně pořád čekáš a doufáš, že přijdou dopisy. Tak prosím, pište, pište, pište! O čemkoliv! Opravdu to pomáhá."
V září 2020 jsme před běloruskou ambasádu v pražské Troji svolali protest proti porušování lidských práv a svobod po sporných prezidentských volbách v Bělorusku. Protestu se účastnily dvě stovky lidí. Situaci v zemi dál sledujeme a usilujeme o zlepšení. Více zde.
„Navzdory pokračujícímu udělování trestu smrti některými vládami, byl celkový obrázek roku 2020 pozitivní. Čad zrušil trest smrti, společně se státem USA Colorado, a počet zdokumentovaných poprav i nadále klesal – což posunulo náš svět blíže k poslání tohoto neskutečně krutého, nehumánního a ponižujícího trestu do učebnic dějepisu."
Naší dlouhodobou vizí je svět, ve kterém k porušování lidských práv už nedochází. Pomozte nám, prosím, abychom příští narozeniny mohli slavit tím, že naše práce již nebude potřebná.
(Pokud vám v časové ose chybí nějaký zásadní okamžik, nebo dokonce máte vlastní osobní zkušenost s Amnesty, neváhejte nás, prosím, kontaktovat na helena.dolejsova@amnesty.cz)
