Dlouhý přechod do Maďarska: uprchlíci mezi hranicemi a ostnatým drátem

Uprchlíci, kterým se nakonec podaří přejít maďarskou hranici a vstoupit do Evropské unie, zjistí, že se nedostali do zaslíbené země. Čekají je další obtíže a budou muset sušit další slzy. Výzkumníci Amnesty International viděli život rodin v příhraničním táboře na vlastní oči.

Todor Gardos a Alice Wyss, výzkumníci Amnesty International pro Evropu

„Naše cesta byla velmi náročná, obzvláště pro mé dítě,“ říká 27letá Noor z Afghánistánu.

„Musela jsem se dívat, jak je každý den vystrašená, a utírat jí slzy.“

Noor je v Horgošu (Хоргош) na srbsko-maďarské hranici, v takzvaném „před-přechodném“ stanovém táboru vedle vysokého ostnatého drátu. Každé ráno Noor a stovky dalších úzkostlivě nahlíží do seznamu, aby zjistili, kde je jejich jméno a jak dlouho ještě budou muset čekat. Tento seznam určuje osud stovek lidí během měsíců nebo let jejich cesty. Jedná se o čekací seznam uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se snaží dostat do Maďarska a Evropské unie.

Noor nás požádala o rozhovor mimo doslech dětí, které již podle jejího názoru viděly a slyšely příliš.

“Život se pro nás stal velmi obtížným... Bylo pro nás moc nebezpečné opustit domov. Musely jsme odejít, neměly jsme na vybranou,” svěřuje se nám.

„Mým snem je vidět mou dceru šťastnou. Chtěla bych, aby mohla jít do školy, učit se a konečně být v bezpečí.“

Její příběh je jedním z těch typických. Noor a její dcera cestovaly po souši z Afghánistánu do Turecka. Dopluly lodí do Řecka, kde uvízly v hrozných podmínkách, než mohly konečně pokračovat Makedonií na sever do Srbska.

V současnosti jsou pouhými jmény a čísly na nekonečném čekacím seznamu. Přežívají ze dne na den. Tábory se nacházejí v pohraničí Horgoše a Kelebie. Ty se staly „před-přechodnými zónami“, kde musí uprchlíci žádající o azyl v Maďarsku čekat.

Jediným zdrojem vody je několik umyvadel, podél drátu stojí přenosné toalety. Nejsou zde sprchy ani hrací plochy pro děti a odpočinkové zóny pro dospělé. Většina rodin zůstává celý den v provizorních domovech, ve skupinách malých stanů. Snaží se uniknout špíně a horkému slunci. Někteří na svých zádech nebo v kolečkových křeslech přepravili své matky a otce, aby je převezli do Evropy. Potkáváme těhotné ženy, které budou brzy rodit, matky s novorozeňaty, celé rodiny, které zanechaly všeho a všechno, aby unikli zničení svých bydlišť ozbrojenými skupinami takzvaného Islámského státu (IS) či Talibánu.

V těchto táborech – zpočátku přehlížených, následně hlídaných srbskou hraniční policií - současně přebývá asi šest set lidí. V Horgoši je více než čtyři sta lidí, kteří mluví především farsky, v Kelebii dvě stě lidí, jejichž mateřštinou je arabština nebo kurdština. Většina z nich jsou rodiny s malými dětmi.

Amnesty InternationalDěti čekající v táboru Horgoš v Srbsku

Společný jazyk ulehčuje komunikaci v obou táborech a přispívá k celkově klidnější atmosféře. I přesto jsou týdny čekání nesnesitelné.

Provizorní pracoviště v přepravovacích kontejnerech, jejichž činnost provozují maďarské úřady, se krátce otevírají každé ráno, aby patnácti lidem umožnily vstup do jedné ze dvou přechodných zón. Jména těch několika šťastných jsou uvedena na seznamu sestaveném vedoucími tábora a „ověřena“ Maďarským imigračním úřadem. Další organizace vytvářejí seznamy a provádějí průzkumy mezi obyvateli tábora. Neexistuje zde nicméně žádné oficiální monitorování zranitelnosti obyvatel či jejich zvláštních potřeb.

Jakékoliv chyby v seznamu mají zdrcující následky. E., sedmnáctiletý Afghánec bez doprovodu vlastní rodiny, cestoval k hranici s rodinou, která mu poskytovala ochranu. Jeho jméno ovšem nebylo na seznamu rodinných příslušníků. Po čtyřiceti pěti dnech čekání a bez jakýchkoliv otázek byl E. poslán zpět do tábora (a zapsán na konec seznamu). Měl být zapsán jinde, říkali úředníci, zatímco jej vystrkovali ze dveří.

V Kelebii potkáváme sedmičlennou kurdskou rodinu ze severovýchodní Sýrie. „Slyšeli jste o těch velkých explozích v našem městě?“ ptají se nás. „Rozhodli jsme se odejít, protože Daesh (IS) přišli do našeho města, zavraždili naše muže a unesli naše ženy.“

Před příchodem do Kelebie strávili čtyři měsíce v pekle provizorního tábora Idomeni na hranici mezi Řeckem a Makedonií.

Matka je v pozdní fázi těhotenství, porodit může kdykoli, v Srbsku nebo v Maďarsku, to teď nikdo nedokáže říct.

V Horgoši se setkáváme s osmičlennou rodinou z Afghánistánu. Nejmladšímu dítěti jsou jen tři roky. Zatímco si povídáme, houpe se nám na rukách a chce si hrát. Dozvídáme se, že matka je nemocná a má bolesti. Naléhavě potřebuje léčbu, kterou v táboře dostat nemůže.

„Tolik se bojíme,“ říká její muž, „nevíme, co máme dělat.“ V Horgoši strávili téměř měsíc a tvrdí, že jsou na seznamu sto dvacátí sedmí. Musí čekat bez reálné možnosti brzy přejít hranice a obdržet zdravotní péči. Jsou vyděšení a nejistí, co se budoucnosti týče.

Uprchlíci, kterým se nakonec podaří přejít maďarskou hranici a vstoupit do Evropské unie, zjistí, že se nedostali do zaslíbené země. Čekají je další obtíže a budou muset sušit další slzy.

Uprchlíci by neměli být donuceni riskovat své životy a procházet peklem při hledání bezpečí v Evropě. Potřebují bezpečné a zákonné cesty k ochraně a musí s nimi být jednáno důstojně.

*Jméno Noor bylo změněno. Tento článek poprvé vyšel v New Internationalist magazine.

Přeložila: Petra Hanáčková

Podobné příběhy