Idil: „Doba mého vězení zvýšila moji odhodlanost"

Generální tajemník Amnesty Salil Shetty se setkává s uvězněnou ředitelkou Amnesty International Turecko, Idil Eserovou.

Když jsem kráčel, akutně jsem si uvědomoval, že ozbrojení muži ve strážných věžích vysoko nade mnou sledují každý můj krok. Byl jsem na cestě, abych se setkal se svou kolegyní a přítelkyní İdil Eserovou v sekci nejvyšší bezpečnosti tureckého vězení s nejpřísnějším střežením. İdil, ředitelka Amnesty International v Turecku, byla zatčena spolu s devíti dalšími obránci lidských práv na základě absurdních obvinění z terorismu, před více než dvěma měsíci. Neuvěřitelné - kromě jejích právníků, kteří ji vidí jednu hodinu každý týden, a jednoho poslance parlamentu - já budu Ídiliním prvním návštěvníkem.

 

Ustanovení, která návštěvy vězňů zadržovaných v rámci stavu nouze určují, omezují návštěvy na bezprostřední rodinné příslušníky. Pro Idil, která nemá žádné žijící příbuzné, to znamená absolutní odříznutí od všech.

 

Pokusil jsem se navštívit Idil, jakmile jsem přijel do Turecka před několika dny, ale byl jsem odmítnut u bran vězení. Po setkání s ministrem spravedlnosti Abdülhamitem Gülem v Ankaře,

jsem ji konečně mohl vidět.

 

Ze všech věznic na celém světě, kde jsem již byl, Silivri - největší trestní zařízení v Evropě - je nejsofistikovanější a nejvíce zastrašující. Poté, co jsem prošel jeho impozantním vchodem a byl jsem podroben  tělesné prohlídce zdvořilými vězeňskými strážci, detektory kovů a skenerem, jsem se ocitl v obrovském městě z betonu.

 

Navzdory své velikosti -  Silivri je míněno pro ubytovávání až 17 000 vězňů - chůze komplexem je děsivě pustá. Pouze příležitostné kovové zvonění vězeňských dveří nebo ostrý zvuk píšťaly vězeňských dozorců přerušují tísnivé ticho.

 

Betonové budovy, v nichž je Idil uvězněna, jsou natřeny na žluto a odděleny  od ostatních bloků vysokou zdí. Projdu závěrečnou kontrolou a jsem veden do velké jasně osvětlené místnosti bez oken. Hned, jakmile si sednu ke stolu uprostřed místnosti, otevírají se dveře na druhé straně místnosti. To je Idil.

 

Když mne vidí, překvapení a radost se objeví v její   tváři  a její oči  se rozzáří  známou energií.  "Salile!" vykřikne, když odstoupí od dvou strážců, kteří ji doprovázejí, a vyběhne ke mně s rozpaženýma rukama.

 

Když jsme se dlouze a pevně objali, cítil jsem, že mne zaplavuje silná vlna emocí. „Jaké překvapení!" Řekla, „věděla jsem, že jsi v Turecku a snažíš se mě vidět, ale nečekala jsem, že dostaneš povolení. Vyloučila jsem to.“

 

İdil je stejná, jak jsme ji vždy znali a milovali: usmívající se a pozitivní. „Jsem v pořádku," řekne mi. „Nevidíš? Dělám jógu, sport, učím se rusky, čtu všechny noviny a udržuji se pořád něčím zaměstnaná. " I přesto  Idil připouští, že její izolace je velmi těžká. Přestože sdílí celu s jinou ženou, nemůže mluvit s dalšími obránci lidských práv, jako je Özlem Dalkıranová, kteří byli zatčeni spolu s ní. „Özlem je jen o tři dveře dál, ale pokud se o ní chci něco dozvědět, musím se pokusit zjistit to v novinách."

 

„Nemám povoleny telefonní hovory jednou za 14 dnů, jako to mají ostatní vězni a nedostávám žádné dopisy. Jediné, co mám, jsou vzkazy, které mi dává můj právník."

 

Idil říká, že doba jejího pobytu v Silivri  přispěla k tomu, že velice oceňuje to, čím vězňové prochází, a má v úmyslu ještě více pokračovat v  kampani za práva vězňů v budoucnu.

Informuji ji o setkání, které jsem měl s jejími přáteli a o skutečnosti, že ministr spravedlnosti se zdál být sympatizující s naší žádostí, abychom ji mohli navštívit, jelikož ona nemá žádnou jinou rodinu. Také jí informuji, že o její kočky je dobře postaráno.

 

Idil je také dychtivá vědět, jak je Amnesty Turecko řízena v její nepřítomnosti a očividně oplývá hrdostí, když jí říkám, že členové jejího týmu, spíše než aby  byli deprimováni- poháněni silnou kávou a zdrcujícím pocitem nespravedlnosti - jsou motivováni a rozhodnější, než kdy jindy. 

 

Rozhovor plyne tak nenuceně, že jsem si tak akutně neuvědomoval okolí, a dokázal jsem si představit, že jsme v nějaké kavárně na náměstí Taksim. Ale pak se dveře otevírají a stráž nám říká, že máme jen dalších 5 minut.

 

„Řekněte všem, aby se neznepokojovali," říká Idil, když se připravujeme na rozloučení. „Jsem připravena zaplatit cenu za moji volbu pracovat na lidských právech a nemám strach. Nikdo v politických případech nebyl propuštěn dříve, než za čtyři měsíce. A já jsem duševně připravena být tady rok. Můj čas ve vězení zvýšil moje odhodlání postavit se za moje hodnoty. Nechci jim učinit kompromis. "

 

Když mne vedou z vězení, uvažuji o tom, jak Idil použila takovou pobuřující nespravedlnost  na to, aby živila její přesvědčení a posilovala své odhodlání. Jsem překvapen, že až do dneška jsem neocenil její pozoruhodnou vnitřní sílu. Můj čas s ní mi připomíná také nakažlivou povahu odvahy. Jak její síla obnovila mé odhodlání bojovat nejen za její propuštění, ale za propuštění všech lidí, nespravedlivě vězněných v Turecku.

 

Když procházím zpátky přes impozantní brány Silivri, uvědomuji si, že pokud vítr fouká správným směrem, můžete cítit Marmarské moře a dokonce ochutnat sůl na vašich rtech. A ta sůl mát chuť svobody.

 

Salil Shetty je generálním tajemníkem Amnesty International Turecka. Setkal se s Idil Eserovou  9. září.

 

Idil byla mezi 10 obhájci lidských práv, kteří byli zadrženi při účasti na workshopu o lidských právech dne 5. července. Jsou podezřelí, bez důvodů, ze "spáchání trestného činu ve jménu teroristické organizace, aniž by byli členem". 8 z nich bylo zadrženo ve vazbě a 2 byli  propuštěni  na kauci. Více o případu Idil si přečtěte TADY.

Podobné příběhy

18.7.2017

Turecko: Ředitelka Amnesty obviněna a stále ve vazbě

Ředitelka turecké sekce Amnesty zůstává po úterku 18. července mezi 6 obránci lidských práv, kteří jsou dál drženi ve vazbě. Čtyři byli propuštěni.


3.7.2017

Liu Sia-po stále ve vězení

Velmi smutná zpráva přichází z Číny. U Liu Sia-po se rozvinula rakovina jater. Nyní je v nemocnici, přesto není, ani podmínečně, propuštěn. Rodina trvá na léčbě mimo vězení a Amnesty nadále tlačí na urychlené bezpodmínečné propuštění.


5.8.2016

Domácí vězení prodlouženo a Natálie děkuje za podporu!


17.10.2016

Špatné podmínky v newyorském ženském vězení?