Už neplatí, že na inkluzi nejsou peníze. Chybí ale asistenti a podpora pro učitele, říká Klára Laurenčíková

„Rodiče by neměli slyšet od školy, že na podpůrná opatření pro jejich dítě nemá peníze. To už neplatí,“ říká předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková. Větším problémem je nedostatek asistentů a dalších specialistů. Učitelé by uvítali menší počet dětí ve třídách a větší metodickou podporu.

Nedávno jste představili výsledky průzkumu mezi řediteli a učiteli škol. Co vás na nich nejvíc zaujalo?

Mně přišlo jako velmi dobré zjištění, že přes 70 procent ředitelů škol už nevnímá jako bariéru inkluze nedostatek peněz na asistenty a pomůcky. To bylo donedávna zmiňováno jako důvod číslo jedna, proč inkluze nejde. Pozitivní také je, že 49 procent ředitelů má pocit, že poskytují žákům se speciálními vzdělávacími potřebami lepší podporu než před zavedením „inkluzivní novely“ školského zákona.

Ještě nějaké dobré zprávy?

Třeba ta, že 94 procent ředitelů uvedlo, že mají dlouhodobé zkušenosti se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Takže se dá říct, že v téměř každé základní škole jsou nějaké děti s potřebou podpory, ať už jsou to hendikepy zdravotní či sociální. A jsou tam už dlouho, žádné dramatické přesuny dětí nenastaly. Právo vzdělávat se ve spádové základní škole přiznává každému dítěti ve věku povinné školní docházky školský zákon již 14 let. Přibývá také podpůrných pracovníků v terénu, což je jednoznačně pozitivní trend. Ukazuje se, že i učitelé vnímají přítomnost asistentů pedagoga jako něco, co jim usnadňuje práci.

Co naopak školám chybí?

Ředitelé škol uvádějí jako největší překážku nedostatek uchazečů na pozice asistenta pedagoga nebo speciálního pedagoga. Pro učitele je největší problém velký počet žáků ve třídách. Polovině učitelů vadí zatíženost administrativou. Obě skupiny se shodují, že jsou oblasti inkluze, kde se necítí být dobře informováni. Na tom, že by potřebovali intenzivnější metodickou podporu, se shodla naprostá většina učitelů i ředitelů. 

Je to ten důvod, proč se stává, že škola žáka se speciálními potřebami přijme, ale pak neví, co s ním?

Určitě se takové případy dějí a asi bohužel ještě nějakou dobu dít budou. Jsme na cestě, je to proces. Nyní ale mají školy rozhodně více možností, jak žáka podpořit než v době před novelou zákona. Je zároveň dobře, že rodičům zůstala možnost volby školy. Není pravdou, že do speciální školy či třídy může dítě s těžkým zdravotním postižením přejít až na základě selhání v běžné škole, to je mýtus, který je bohužel v laické i odborné veřejnosti poměrně hojně rozšířen.

Liší se nějak míra úspěšnosti inkluze u jednotlivých typů znevýhodnění?

Učitelé v průzkumu uvedli, že nejhůře se jim daří pracovat s žáky s psychickým onemocněním, poruchami chování a poruchami autistického spektra. Těchto dětí přibývá a poskytovat jim podporu je v českých školách považováno za velmi náročné. Pomohlo by, kdyby si učitelé mohli v kurzech osvojit efektivní metody práce s těmito dětmi, a také větší spolupráce s externími odborníky – terapeuty, sociálními pracovníky, psychiatry. Ovlivňování náročného chování žáků totiž často vyžaduje koordinovanou multioborovou spolupráci, která v České republice téměř není rozvinutá. Koneckonců všech jmenovaných odborníků je velký nedostatek.

Co s tím?

Součástí výsledků našeho průzkumu je doporučení pro ministerstvo školství a Národní ústav pro další vzdělávání, aby ve spolupráci s pedagogickými fakultami navýšili počet kvalifikačních a specializačních kurzů, ale také počet přijímaných studentů oboru speciální pedagogika. Pomohlo by i rozšíření nabídky v programu celoživotního vzdělávání. Ruku v ruce s navýšením počtu a kvality těchto odborníků by měly růst i jejich platy.

Kterým žákům se speciálními vzdělávacími potřebami se naopak daří ve školách nejlépe?

Nejsnadněji se učitelům pracuje s žáky s poruchou učení a s těmi, kteří mají tělesné nebo smyslové postižení. A pro ně je opravdu dobře, že mohou chodit na běžné školy. Dřív bývalo častou realitou, že takového žáka škola odmítla a rodiče potom hledali podporu od čerta k ďáblu, nuceně vzdělávali své dítě doma nebo ho museli poslat na speciální internátní školu daleko od domova s vědomím, že svého prvňáčka budou vídat jen o víkendech a prázdninách.

Jsou krajové rozdíly? Funguje inkluze někde líp než někde jinde?

Ano. Velké rozdíly jsou například v počtu vykazovaných hendikepů, což svědčí o nejednotné diagnostice. A jsou i rozdíly v tom, jak zodpovědně chápou kraje svou roli. Některé jsou proaktivní a jiné možná ještě ani nepřijaly fakt, že rodiče mají právo na svobodnou volbu toho, kde bude jejich dítě vzděláváno. Jedná se o regiony zatížené i dalšími problémy jako je karlovarský, ústecký nebo moravskoslezský. Jak ukázal průzkum, v Praze a dalších větších městech se školám snadněji hledají asistenti, a ředitelé z Prahy a Středočeského kraje také absolvovali nejvíc školení a doputuje k nim nejvíc informací týkajících se inkluze.

Máte nějakou radu pro rodiče, kteří mají pocit, že se jejich dítěti ve škole nedostává dostatečné podpory?

Škola by určitě neměla odpovídat na žádosti rodičů tak, že na asistenta nebo jiné podpůrné prostředky nemá peníze. To už prostě neplatí. Pokud mají rodiče pocit, že škola neposkytuje jejich dítěti podpůrná opatření v souladu s doporučením poradenského zařízení, školský zákon jim umožňuje svolat tripartitní jednání se školou a poradenským zařízením. Ředitel školy je povinen toto jednání bezodkladně svolat a společně s odborníky z poradenského zařízení nastavení podpory zlepšit. Rodiče mají samozřejmě také i nadále právo obrátit se i na Českou školní inspekci.

A jakou radu máte pro rodiče, jejichž děti prospívají dobře, ale mají pocit, že jim pobyt ve škole ztrpčují inkludovaní spolužáci?

Ten pocit je naprosto legitimní, máte právo chtít pro své děti bezpečné vzdělávací prostředí a dobrou práci učitelů. Když jsou dobře ošetřeny podmínky pro společné vzdělávání – to znamená přítomnost asistenta a možnost pedagogů konzultovat s experty a dostat supervizi – měla by být většina běžných obtíží bez problémů zvládnutelná. A navíc: v pestrých žákovských kolektivech se děti učí navzájem si pomáhat, učí se, že rozmanitost je něco přirozeného, rozvíjí své komunikační a sociální dovednosti. Když se jako děti naučíme zvládat náročnější situace, je to dovednost, ze které budeme těžit celý život. Je třeba si uvědomit, že benefity inkluze nejsou jen pro děti, které potřebují podporu trvale. Můžou se hodit i dětem momentálně oslabeným třeba rozpadem rodiny. A to je věc, která se může stát každému.

Klára Laurenčíková je speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV). Externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky PedF UK. Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a předsedkyní správní rady Asistence, o.p.s. Působila jako náměstkyně ministra školství, poradkyně ministryně práce a sociálních věcí, pracovala v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. Intenzivně se zajímá o kvalitu a otevřenost vzdělávacích systémů, je aktivní rovněž v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.

Zdroj: rodicevitani.cz

Podobné příběhy

30.10.2018

Zeman potřebuje oporu okolí, dětem ve školách ji však upírá, diví se pracovník nadace

Inkluze v českém školství dávno probíhá, novelizací jen zákon dohnal realitu, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Štěpán Drahokoupil z nadace Open Society Fund. Média podle něj rozjela proti inkluzi negativní kampaň, na kterou naskočili politici, kteří chtějí nasbírat laciné body. Trpí tím děti se zvláštními potřebami i jejich rodiče, kteří se bojí reakce okolí.


25.10.2018

Má mylné informace, kritizují Zemanovy výroky ve Sněmovně zastánci inkluze

Prezident Miloš Zeman ve středu ve Sněmovně kritizoval inkluzi, tedy společné vzdělávání žáků se speciálními potřebami, kvůli vysokým nákladům. Mimo jiné zmínil, že podle metodiky ministerstva školství mají být postižené děti od ostatních odděleny paravanem. Nic takového ale v metodice resortu není.


9.3.2018

Klára Laurenčíková: Rodiče mají mít možnost se rozhodnout, kam dítě dají

Ředitelé a učitelé základních škol se na inkluzi dívají střízlivě. Vítají větší přísun peněz, ale stále nemají dostatečnou metodickou oporu. To potvrzuje i předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková, která se společnému vzdělávání věnuje řadu let.


15.11.2017

Pozastavit inkluzi znamená opět ji hodit na školy, které ji dělaly zadarmo

Roční zkušenost se společným vzděláváním paradoxně sblížila názory odpůrců a zastánců inkluze.


Tyto webové stránka používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více... Díky za upozornění...