Rok a půl mezi zdravými dětmi nám dal oběma strašně moc, říká maminka chlapce, který po autonehodě ochrnul

„Stát, hoří paní učitelka. Uhaste ji,“ volá na zahradě školky šestiletý Péťa. Sedí ve speciálním kočárku, který tlačí tři další kluci. Pravá ruka, ve které drží pomyslnou hadici, je to jediné, s čím dokáže hýbat. Před třemi lety si při autonehodě poranil míchu. Po zotavení chodil do stacionáře, kde byly převážně děti s mentálním postižením. Teď patří už druhým rokem do třídy Břízek Waldorfské mateřské školy na pražských Petřinách. „Ten rok a půl mezi zdravými dětmi nám dal oběma strašně moc,“ říká Péťova maminka Monika Kašparová.

Je pondělní dopoledne a třída Břízek tráví stejně jako každý den čas venku. Pár dětí je v zahradním domku, dva chlapci se válí po zemi, holčičky postávají a povídají si. Největší akce se děje právě kolem Péti. Momentálně je velitelem hasičského zásahu a ostatní kluci nadšeně plní jeho pokyny. „Jonáši, Péťa šikal ‚stát‘,“ umravňuje jeden druhého.

Až do 20. října 2015 byl Péťa Kašpar úplně normální veselý kluk. Toho dne se s mámou a tátou vracel z dovolené u moře. Měli nehodu a Péťův tatínek při ní zemřel. Péťu i jeho maminku odvezl vrtulník do nemocnice – každého do jiné. Oba měli poraněnou míchu, Monika Kašparová přišla navíc o ledvinu.

V té době chodil Péťa měsíc a půl do jiné školky na Praze 6. Po devíti měsících strávených na ARO se do ní ale vrátit nemohl – byla plná bariér.

A tak rodině ke všem starostem přibyla ještě jedna: co s Péťou, který má sice spoustu tělesných problémů, ale hlava mu funguje skvěle? „Nejdřív jsem ho vozila do stacionáře na Kladně, ale tam byly převážně děti s kombinovaným postižením, tedy i s mentálním, program tomu byl uzpůsobený a Péťa se často nudil.“ V jedné další školce  slyšela Monika Kašparová alibistické „jinde mu bude líp“. „A pak mi dal někdo tip na tuhle školku. Tady se potkalo všechno, co nám hrálo do karet – školka měla asistentku, které zrovna odešlo dítě do školy a mohla se stát asistentkou Péti. Paní učitelka je bývalá lékařka. A s paní ředitelkou jsme si padly do oka. Jsme za to moc vděční,“ říká Monika Kašparová. „V jiných školkách jsem si připadala, že strašně otravuju, v téhle dávali najevo, že jsou rádi, že Péťa nastoupí.“

Dělat všechno jako ostatní

V ranním kruhu děti Péťovi drží místo a když mezi ně vjede na vozíku, z každé strany se o madlo opře jeden z chlapců. Říkanky – po waldorfsku správně „průpovědi“ – jsou doprovázeny pohybem. Tam má Péťa velké limity, ale z učitelky nespustí oči a dělá, co může.

Snaha umožnit mu dělat pokud možno co nejvíc jako ostatní děti, je znát na každém kroku. Když dostane Péťa za úkol spočítat přítomné chlapce, asistentka Helenka s ním objíždí kolečko, aby na každého viděl. S přehledem se dopočítá jedenácti. „Nezapomněls na sebe, Péťo?“ připomene učitelka Terezka. „Ajo, tak dvanáct.“

Úkoly se rozdělují i při svačině – jeden rozdal misky, jiný nalévá čaj, někdo zase vodu. Péťa dostal na starost nasypat všem lupínky. Při společném mytí rukou Péťa rozdává takzvanou „kapičku“: asistentka mu namáčí prst do vonného oleje a on každému ťupne vůni do dlaně.

Co to máš na krku

Do waldorfské školky šel Péťa poprvé v květnu 2017, na zkoušku. Už těch pár dní stačilo k tomu, že když měl potom dochodit školní rok ve stacionáři, už tam nechtěl a vždy to oplakal. „Zjistil, že existuje školka, kde se něco děje a může si tam s někým popovídat.“

Přesto by to nešlo bez obrovské vůle na všech stranách. Tak například potřeboval Péťa vyšší stůl, aby pod něj mohl zajet s vozíkem. „Mohl by sedět někde vedle, ale učitelky měly pocit, že by měl být co nejvíc s dětmi. A já jsem byla ráda, že to vidí stejně jako já,“ říká Monika Kašparová. Nejdřív se na nový stůl snažila sehnat peníze, nakonec ho vyrobil jeden z tatínků ze školky. Přebalovací pult, který stojí v šatně, zvládl Péťův děda.

Nové věci se musela učit i Péťova asistentka Helena. Například to, jak odsát z „tráši“, jak říká Péťa tracheostomii neboli hadičce, která mu kvůli nefungujícím mezižeberním svalům a bránici pomáhá s dýcháním. Už během květnového adaptačního týdne zasypaly děti Péťu otázkami: co to máš na krku, proč jsi v kočárku… „Nejdřív mě to zaskočilo, ale pak mi došlo, že se prostě jen potřebují zeptat. Ještě tam nemají takové to ‚chudák‘, jako dospělí… Řekla jsem si, že na to budu muset Péťu přes léto připravit. Dosud jsme o některých věcech nemluvili, díky otázkám dětí se vlastně spousta témat otevřela.“

Monika Kašparová se také průběžně scházela s učitelkami, s asistentkou, vše společně probírali a radili se, jak Péťovi integraci co nejvíc ulehčit, ale zároveň ho naučit co největší samostatnosti. „Dát jemu i dětem prostor, aby mohli fungovat společně.“

Co bude dělat, když se budou honit?

Monika Kašparová vzpomíná, jak ji zpočátku trápily takové věci jako: Co bude Péťa dělat, když se budou děti honit? „Ukázalo se, že děti vždycky najdou způsob, jak ho do hry zapojit. A hledá je i on sám. Když něco nemůže, řekne třeba, že má jako křídla.“ A vzpomíná na hezký okamžik ze školky v přírodě: „Byli jsme v lese a jeden chlapeček tam bloumal sám, rozhlížel se po ostatních, ale všichni už měli jinou zábavu. Péťa povídá: potřeboval bych hasiče, nemůžu zajet támhle do křoví. A kluk vzal klacek a začal s Péťou hasit. V tu chvíli jsem měla pocit, že Péťa pomáhá jemu.“

 

To potvrzují i paní učitelky, podle nichž Péťa funguje ve školce jako „stmelovač“. „Velcí tak nemachrují  na malé, a malí nemají pocit, že jsou ten nejslabší článek a snaží se taky pomáhat,“ říká učitelka Tereza. „Hodně nám to všem dává, a řekla bych že nám a dětem dokonce víc než Péťovi,“ doplňuje ředitelka školky Helena Baláková. „Už jen takové maličkosti, že třeba kvůli Péťově kočárku nemůžeme vždycky všude. Naučit se brát na někoho ohled a nemoct vždycky všechno, to není na škodu.“

Nepřipadá si vůbec divnej

„Loni byl Péťa pro všechny zajímavý, letos už v dobrém slova smyslu ‚zevšedněl‘,“ říká učitelka Terezka. Mimochodem podle Péti „to nejlepší, co ho v životě potkalo“. Ani při hrách s kamarády nespouští svou oblíbenou učitelku z očí a když si na zahradě všimne, že se třese zimou, volá na ni „Terezko, měla by ses proběhnout.“

Kromě Terezky si hned za první rok našel Péťa ve školce dva velké kámoše – Sašu a Nelinku. Oba už odešli do školy, vídají se ale pořád. „Jezdí i k nám domů, lítají s Péťou jak blázni, Péťa je vozí vertikální plošinou, kterou se dostáváme do patra. Třeba dvě hodiny o nich nevíme. Už mám jistotu, že kdyby něco, tak mě k Péťovi zavolají a kdyby spadnul do polohy, ze které není schopen se narovnat, pomůžou mu.“

„Dalo mu to do života strašně moc, nepřipadá si vůbec divnej,“ shrnuje Monika Kašparová, co způsobil rok a půl strávený mezi zdravými dětmi. „Když jsme tři týdny v lázních, tak se na něj ptají. Když v září hodně rehabilitoval a školku jsme vynechávali, volaly nám učitelky, že by ho děti chtěly vidět. Dali jsme si sraz na pískovišti, Péťa si do něj sednul jako stavbyvedoucí a rozdával úkoly.“

Hodně se toho naučila i ona sama: „Čelit otázkám, kterých se člověk bojí, ale vlastně jsou přirozené a uvolňují atmosféru. A umět si říct o pomoc. Rodiče ostatních dětí kolem nás nejdřív našlapovali, nechtěli nás zranit – třeba když ve školce v přírodě chystali sportovní olympiádu. Nakonec Péťa absolvoval všechny disciplíny. Teď už všichni vědí, že jsme úplně normální, jezdíme na kola, na vodu, na koně…“

Začátkem dubna byl Péťa na zápise ve škole. V září s ním do ní půjde i jeho školková asistentka. „Jinak by to pro něj bylo příliš náročné – nové prostředí, úplně jiný režim, a ještě by si musel zvykat na novou asistentku. Tak nám školka uvolní Helenku,“ vysvětluje Péťova maminka.

A víte co? Když mu na zápise řekli „slyšeli jsme, že jsi šikovný kluk“, bez zaváhání odpověděl „to jsem“.

 

Zdroj: Rodiče vítáni

Podobné příběhy

23.7.2019

Na chlapce z osady koukali jako na zloděje. Teď je pedagog a vědecký pracovník


30.5.2019

„Chybíte mi, moji nejdražší“ – Nasrín Sotudíová píše svým dětem z vězení

Srdcervoucí dopisy, které z vězení píše Nasrín Sotudíová, íránská právnička a aktivistka zaměřená na ženská práva, odhalují traumata, jež rodinám způsobuje vláda, která tvrdí, že je ochraňuje.


11.12.2018

Hledá se administrativní posila aneb Krotitel papírů!


27.12.2018

Chlapec s nemocí motýlích křídel chodí do školy, píše jen tiskacím písmem

Teprve sedmé narozeniny oslavil nedávno Radeček Neuschl z Plesné. Za tu dobu však zakusil tolik bolesti, jako jiní možná nezažijí za celý život. Od narození totiž trpí nemocí motýlích křídel.


Tyto webové stránka používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více... Díky za upozornění...