Bolí mě to za lidi doma. Jsem na ně nesmírně hrdý, říká Bělorus žijící v ČR

  Článek

Aliaksandr Yasinski o svém pohledu na současné dění v Bělorusku.

Vladimír Karatkevič byl jeden z největších spisovatelů Běloruska, je to můj nejoblíbenější spisovatel a vždycky, když vidím, co se doma děje, vzpomenu si na román Evangelium podle Jidáše aneb Druhý příchod Páně. Tato kniha vypráví fiktivní příběh běloruského města Harodna v 16. století, kde sídlili světští hodnostáři, žijící takovým rozmařilým a vlastně i hanebným způsobem. Nehledě na hlad a strádání lidu nadále pořádali hostiny, lhostejní k zástupům, co volali po chlebu. Do města přitáhlo podivné procesí. Byl to soubor komediantů, co hrál příběhy z evangelia. Vůdcem téhle bandy byl lehkomyslný tulák, který v těchto pašijových hrách vždy představoval Krista. Zuboženost země mu otevřela oči a začal svou roli brát tak vážně, že vyburcoval strádající lid ke vzpouře proti světským feudálům. Je to tragikomedie, kde vláda vůbec nevnímá hlas lidu, ale také je to příběh o společnosti, která je proměněna uměním a kulturou. Já opravdu věřím v umění, knihy a kulturu. Myslím, že jsme je, jako Bělorusové, brali možná trochu lehkomyslně, ale nakonec nám přinesou sebeuvědomění a svobodu, za kterou teď v Minsku bojují. 

Mě to bolí za lidi doma. Lidi, co tam teď, v těchto podmínkách, píšou knihy, točí filmy, skládají hudbu, hrají koncerty. Uživit se na uměleckém trhu v Bělorusku není snadné. Doma se děje mnoho krásných věcí, ale není to tam pro lidi jednoduché. Jsem muzikant, a muzika je důvod, proč jsem se vypravil do Čech. Za studiem, ale také abych mohl hrát takovou hudbu, kterou chci. Teď to vidím trochu jinak. Mně se skrze ty roky hodně chtělo vrátit, jenže mi to došlo až po pár letech. Já jsem opustil neuvěřitelně krásnou a bohatou zemi. Čas strávený mimo domov mi pomohl artikulovat, co jsem o Bělorusku jako mladý člověk nepochopil a podcenil. Když tam jsem, a třeba jedu autem, dívám se okolo sebe, na ty lesy, pole, louky a mám takový krásný, těžko popsatelný pocit. Chápete, i kdybych si to přál, tenhle pocit nebudu mít nikde jinde. Je to domov, je to místo, kde jsem vyrostl a s tím už nikdy nic neudělám. Jsem Bělorus, a to mi nikdo nevezme, ale také se toho nezbavím. 

Během těch prvních dnů, s prvními videi, jsem úplně vypadl z provozu. Říkal jsem si „Jak mám jít hrát koncert, když vím, že tam lidi takhle trpí?“ Teď mě to spíš nabíjí, vím že lidi doma dělají krásné věci. V Bělorusku lidé začali více respektovat hodnotu lidského života a jeho nevyhnutelné spojení se svobodou. Co bychom byli, kdybychom nemohli mít svůj názor, myšlenky, nebo kdybychom nemohli měnit svět okolo sebe? Věřím, že snaha vybudovat společnost, kde se každý člověk může cítit respektován, je projev zdravé společnosti. Lukašenkův systém operuje na strachu a dosahuje svých cílů skrz lhostejnost k běžné společnosti. Třeba teď s koronavirovou pandemií, kterou Lukašenko úplně ignoroval. Nejen to, on veřejně nadával na lidi, co umírali. Lidé jako on, kteří jsou lhostejní k ostatním, kteří jsou schopni veřejně opovrhovat společností, jsou lidé, co plodí, ale hlavně rostou, ze zla. Já jsem pouhý akordeonista, ale myslím si, že by bylo bláhové spoléhat na to, že jeho výsměch druhým se u nich zastaví. Ono se to týká tak nějak nás všech. To je něco, co teď Bělorusové pochopili a já jsem za to na ně nesmírně hrdý. 

 

Vedení rozhovoru, editace textu a foto: Jakub Laichter 

Asistence: Šimon Peichl