Další souvislosti a svědectví o uprchlících držených na Nauru

Australské aktivity v oblasti migrace na Nauru jsou zahaleny tajemstvím. Austrálie i Nauru dělají vše proto, aby zabránily úniku informací o situaci na ostrově.

Lidé pracující v uprchlických centrech mohou čelit obvinění ze spáchání trestného činu, pokud by zveřejnili jakékoli informace o životních podmínkách žadatelů o azyl a uprchlíků držených na ostrově. Na Nauru bylo zakázáno používání aplikace Facebook a byl přijat nejasně formulovaný zákon vztahující se k ohrožení veřejného pořádku. Odborníci se obávají, že tento zákon může být použit ke kriminalizaci protestů ze strany uprchlíků a žadatelů o azyl.

Omezení vstupu čelí zejména novináři, kteří musejí zaplatit 8000 amerických dolarů za vízum a projít zdlouhavým administrativním procesem. Od ledna 2014 nauruské úřady udělily vízum pouze dvěma novinářům. Ostatní žádosti byly odmítnuty nebo na ně nebylo odpovězeno. Vstup byl odepřen i mnohým činitelům OSN. V případech, kdy bylo vízum uděleno, došla organizace k závěru, že by návštěva byla, vzhledem k obrovskému omezením jejich pohybu po ostrově, zbytečná.

Útoky, sexuální násilí a beztrestnost

Všichni uprchlíci a žadatelé o azyl v rozhovoru upozornili na zastrašování, obtěžování a násilí ze strany místních obyvatel, kteří tak činí samostatně či ve skupinách. Uvedli, že jim nadávají, plivou na ně, házejí po nich lahve a kamení, rozbíjejí jim okna a ničí jejich majetek.Human Rights Watch a Amnesty International zdokumentovaly případy, kdy obyvatelé ostrova ve skupinách či jednotlivě, napadli a okradli žadatele o azyl, vyhrožovali jim s nožem, a to jak ve večerních hodinách, tak za bílého dne. 20 dotazovaných uvedlo, že byli napadeni místními obyvateli. 

Uprchlík z Bangladéše utrpěl v květnu vážné poranění hlavy, když po něm nauruský muž hodil kámen a poté ho srazil z motocyklu a kopal do něj. Žena ze Somálska uvedla, že byl její muž v březnu napaden několika muži, kteří ho ohrožovali mačetou. Následující večer se skupina nauruských obyvatel pokusila vloupat do jejich domu. Další uprchlík ze Somálska byl okraden, když šel nakoupit.

Mnoho dalších uvedlo, že byli napadeni při své cestě do práce či do obchodu nauruskými muži, kteří jim ukradli peníze, mobilní telefony a motocykly. Lidé pracující na Nauru pro australskou vládu připustili, že k těmto útokům dochází. „Několikrát týdně, a to zejména přes víkend.“Uprchlíci a žadatelé o azyl se poté báli opustit své domy, a to zejména v noci. Ženy nikdy nechodí samy, pouze ve skupinkách a nejlépe s mužským doprovodem.

Šest žen popsalo sexuální napadení nebo obtěžování, včetně osahávání, explicitních hrozeb a pokusu o znásilnění. Jedna žena uvedla, že se ji nauruští muži snažili unést do džungle, když stopovala, s jasným úmyslem ji znásilnit. Dále řekla, že jednou získala na ostrově práci, kterou musela po prvním dnu opustit, protože ji ostatní zaměstnanci stále osahávali.

Jedna mladá žena řekla, že se vdala z důvodu bezpečnosti: „Poté, co jsem odešla z tábora, jsem se necítila bezpečně. Nemohla jsem jít sama ven, a proto jsem se rozhodla vzít si o 15 let staršího muže, abych měla nějakou ochranu. Když jste sama, je to jeden velký boj. Takhle jsem měla někoho, kdo mohl jít nakoupit nebo mě doprovázet. Teď leží v nemocnici a já se musím spoléhat na svého „case managera“ když potřebuji odejít z domu.

Další žena řekla:„Strach mám neustále. Vždy kontroluji dveře, jestli jsou dobře zamčeny. Nemůžu jít sama ven. Často se stává, že se naurové opijí v blízkosti našeho domu a pak na nás začnou křičet.“

Většina uprchlíků a žadatelů o azyl uvedla, že nauruská policie ignorovala jejich stížnosti a někdy je dokonce odrazovala od vyplnění protokolu o události.  Policie zamítla některé žádosti jakožto „vymyšlené pro vzbuzení zájmu médií“. Několik uprchlíků ukázalo pracovníkům Human Rights Watch a Amnesty International kopie zpráv hlášení podaných na policii a uvedli, že policie je dosud neprošetřila a nijak nepotrestala útočníky, a to i v případech, kdy je oběti byli schopny identifikovat. Lidé pracující v uprchlických centrech tyto informace potvrdili.

Geoffrey Ames, bývalý nauruský předseda Nejvyššího soudu, svědčil před australským senátním výborem v červenci 2015. Jednalo se o nezávislost policie a její ochotu vyšetřovat obvinění proti Naurům, kteří útočili na cizince. (Ames, australský občan, byl poté propuštěn z funkce, když mu nauruské úřady v roce 2014 ukončily vízum.) 

Lékařská péče

Společnost IHMS (International Health and Medical Services) najatá australskou vládou je hlavním poskytovatelem zdravotních služeb pro uprchlíky a žadatele o azyl. Někteří ze zaměstnanců veřejně odsoudili otřesené zacházení s uprchlíky, což vyvolává pochyby o adekvátním poskytování služeb IHMS. Na ostrově chybí specializovaná zdravotnická zařízení a místní obyvatelé jsou často posláni na vyšetření či operaci do Austrálie nebo na Fidži. Uprchlíci a žadatelé o azyl uvedli, že nemocnice nemá ani základní potřeby, jako jsou obvazy nebo sterilní rukavice.

Dále výzkumníkům sdělili, že pracovníci IHMS i zdravotnický personál v nemocnici často odmítá brát jejich špatný zdravotní stav vážně. Ve většině případů jsou jim předepsány jen léky proti bolesti. Většina dotázaných uvedla, že se jejich zdravotní stav jen zhoršil a nebyla jim poskytnuta žádná specializovaná lékařská pomoc. Tito lidé trpěli například onemocněními ledvin, srdce, cukrovkou doprovázenou ztrátou váhy a zhoršujícím se zrakem, problémy se zády, které měly za následek snižování mobility. Pracovníci IHMS v Austrálii důrazně odmítali nařčení ze špatné kvality péče, když se na ně s těmito obavami obrátila Amnesty International a Human Rights Watch. 

Zvláště kritičtí byli rodiče, kteří si stěžují na služby dostupné pro těhotné ženy a matky. Uvedli, že novorozenci trpí přetrvávajícími infekcemi a dalšími zdravotními problémy způsobenými špatnou péčí. 

Žadatel o azyl popsal podmínky, ve kterých rodila jeho žena:„Viděl jsem moji ženu ležet pod postelí, která neměla matraci……Viděl jsem sestru, australskou zdravotní sestru, jak si hraje s tabletem. Moje žena plakala. Řekl jsem: Prosím, pomozte mojí ženě. Je to jako vězení, ne porodní sál. V koupelně neměli ubrousky ani mýdlo, tak jsem je došel koupit.“

Vzhledem k tomu, že nemohou opustit ostrov bez povolení, jsou zcela závislí na australských úřadech a místních pracovnících, aby mohli být převezení do zdravotnických zařízení mimo Nauru. Dotázaní popsali, že i když trpí vážnými zdravotními problémy, jsou před poskytnutím lékařské péče dlouhé prodlevy a nedostávají žádné informace předtím, než jsou případně převezeni do nemocnice v Papui-Nové Guineji či Austrálii. 

Jeden otec řekl:„Můj syn má problémy s ledvinami. Chodili jsme na prohlídky k IHMS dva roky, a oni pořád slibovali, že mu zařídí prohlídku u specializovaného doktora, ale to se nestalo. Udělali mu nějaké testy, ale nepředepsali mu žádnou léčbu. Moje dcera má velké problémy se zrakem, takže nevidí ve škole na tabuli a musejí jí pomáhat spolužáci. Zde však není možnost získat brýle nebo nechat její zrak vyšetřit.“Mladý muž s diabetem řekl, že poté, co zhubnul 27 kilogramů, šel za pracovníkem IHMS. Ten mu řekl, že takovýto úbytek hmotnosti je "normální", a že by se "mírně strachoval" pouze v případě, že by úbytek hmotnosti pokračoval. Rodina nahrála rozhovor na mobilní telefon a poskytla záznam pracovníkům Human Rights Watch a Amnesty International.

Mladá žena, která byla donucena podstoupit ve své rodné zemi obřízku, měla velké bolesti a nemohla mít pohlavní styk. Na Nauru se jí nedostalo žádné lékařské pomoci. Řekla:„Pět měsíců mi doporučovali návštěvu psychologa. Neměla jsem tušení, co se se mnou děje a neustále jsem sama sebe obviňovala. Párkrát jsem navštívila gynekologa, ale řekli mi, že mi nemohou na ostrově pomoci. Už je to rok a půl, co mi říkají, že musím být převezena na léčbu, stále se však nic neděje.“

Uprchlíci a žadatelé o azyl hlásili situace, kdy nutně potřebovali sanitku pro své blízké a nemocnice jim ji odmítla poslat. Jeden z pracovníků zaměstnaných australskou vládou jejich výpovědi potvrzuje:„Když lidé volají sanitku, nebo dokonce, když ji voláme my, není jisté, že dorazí. Možná dorazí za 20 minut, možná za tři hodiny. My nemáme povoleno volat pro naše lidi v táborech sanitku, nebo je dokonce do nemocnice převézt v našich vozech. Podle dohody se o uprchlíky a žadatele o azyl musíme postarat sami a nezávisle.  Často tu máme lidi, kteří byli propuštění i přes to, že byli stále nemocní nebo jen na půl při vědomí. Jednou propustili pacienta, který měl ještě jehly v paži. Nesmíme se ptát doktorů,  proč jsou propuštěni, jaké léky jim byly předepsány či se podívat do jejich zdravotní dokumentace."

Získat brýle může být také martiryum. Jedna žena čekala na svůj předpis dokonce devět měsíců, protože musel být schválen v Austrálii. 

Odepření přístupu k lékařským záznamům

Nejméně pět uprchlíků a žadatelů o azyl popsalo, jak jim byl odepřen přístup k jejich zdravotnické dokumentaci nebo že jejich dokumentace nebyla kompletní a obsahovala mnoho chybných informací o podstoupených operacích. V některých případech šlo jen o prázdné stránky s jejich jmény, věkem a iniciály  příslušného lékaře.

V několika případech Human Rights Watch a Amnesty International získaly písemné žádosti lékařů zaslané do Austrálie, kde žádají o přesunutí osoby z důvodu nedostatečného vybavení a odborníků. Uprchlíci a žadatelé o azyl pak museli čekat i několik měsíců, než byli převezeni do Austrálie. 

Lékařské převozy do Austrálie a Papuy-Nové Guiney

Lékařské převozy jsou prováděny bez dostatečné informovanosti pacienta a často vedou k odloučení s rodinou. V jednom případě se muž dozvěděl, že jeho žena bude potřebovat dlouhodobou specializovanou léčbu vzhledem k jejímu psychickému stavu. Muž neměl žádnou informaci, kdy bude jeho žena převezena:„Slyšel jsem jen: Hej, posíláme vaši ženu do Austrálie speciálním letem. Převoz proběhl již následující den. Můj syn to snášel velmi špatně. Byl v šoku. Nemohl se se svou matkou rozloučit.  Moje žena se probudila a neměla ponětí o tom, že je v Austrálii, nedostalo se jí žádných informací. 

Mám velké obavy o svého syna. Za posledních 40 dnů neopustil svůj pokoj. Má se svou matkou velmi silný vztah. Teď nemluví. Je naštvaný a odmítá mluvit. Nemůžu s tím nic udělat. Mění se mi před očima.“Jeho 13letý syn trpí nočními můrami, v noci se počůrává a je nepřátelský ke svému okolí. Jediný, s kým komunikuje, je jeho otec.Návrat na Nauru po léčbě v Austrálii může být také traumatizujícím zážitkem a často dochází k hlubokému ponižování osob. Muž, který byl v Brisbane se svou ženou, která zde porodila, uvedl: „Dali nám pouta na ruce a řekli, že se musíme vrátit na Nauru. Moje žena nebyla připravena. Nebyla oblečená. Spala. To nebylo dobré. Proč je nutné to dělat tímto způsobem? Máme-li se vrátit na Nuru, vrátíme se. Proč musíme jít tak brzy ráno a s pouty na rukou? V sedm hodin ráno nás odvedli z místnosti a sami vzali dítě, které jsme poté viděli až v sedm hodin večer.“

Další žena vypověděla:„Tvrdě jsem spala a dveře byly zamčené. Najednou byl v pokoji policajt a mával kamerou před mým obličejem. Řekl, ať se probudím! Nemohla jsem se pohnout, nevěděla jsem, kde se nacházím. Na každé straně postele byl jeden policajt a držel mě za ruku, další stáli za mnou. Třásli se mi nohy a bušilo mi srdce. Ztratila jsem rovnováhu a oni mě odtáhli z místností. Nedovolili mi ani nandat si brýle a nestarali se o to, co říkají lékaři. Poté mě posadili do letadla. Pořád mám strach. Když usínám, vybavuje se mi tento zážitek.“

Někteří uvedli, že byli převezeni zpět na Nauru, přestože lékaři sdělili imigračním orgánům, že vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, převoz není vhodný.Jiní popsali, že měli chronické nemoci, které vyžadují nepřetržitou léčbu. Z důvodu jejich nuceného návratu na Nauru byla léčba předčasně ukončena. V jednom takovém případě měla žena nádorové onemocnění prsou, hrdla a dělohy a byly jí diagnostikovány i vředy. Nejdříve byla poslána do Austrálie a poté do Papuy-Nové Guiney:„Když jsem byl v Austrálii, můj lékař řekl imigračním úřadům, že bych měla podstoupit operaci prsou, přesto mě poslali zpět na Nauru. Mé bolesti se zhoršovaly. O rok později mě poslali do Papuy-Nové Guiney na endoskopii a kolonoskopii a opět mě odvezli zpět. Dali mi nějaké prášky, ale nepomáhají mi. Stále mám bolesti a nemůžu jíst.“

Další muž utrpěl infarkt a po roce byl poslán do Austrálie, kde zůstal čtyři měsíce na léčení:„Když přišli, aby mě odvezli zpět na Nauru, lidé z IHMS byli u toho. Snažil jsem se zabránit převozu, ale oni mě a mou rodinu vzali a odvezli. Měl jsem strach, protože mi lékaři zjistili krevní sraženinu v srdci a ucpané tepny. Lékaři říkali, že je to velmi nebezpečné. Když jsem přijel na Nauru, doktor z IHMS se podíval do mého lékařského záznamu a řekl, že za mne nemůže převzít zodpovědnost, že mě vůbec neměli posílat zpátky. Měl jsem další infarkt. Místní lékař říká, že mi nemůže pomoci. Podle něj potřebuji odbornou péči v dobře vybavené nemocnici.“Když se Amnesty International a Human Rights Watch obrátili na zdravotnický personál IHMS a zeptali se jich, jestli mají jako lékaři obavy ze špatného načasován převozu pacientů a způsobu, jakým jsou prováděny, vedoucí personálu odpověděl, že se na toto budou organizace muset zeptat australského ministerstva pro imigraci.

Od února 2016 se australské úřady snaží převážet pacienty z Nauru na Papuu-Novou Guineu, spíše než do Austrálie (jak uvedli poskytovatelé služeb na Nauru). V případech, kdy byl převoz do Austrálie nezbytný, bylo úřady vydáno povolení k převozu pouze pro pacienta a ne pro jeho nejbližší. Podle místních pracovníků byla tato praxe zavedena poté, co se některým právníkům podařilo zabránit návratu pacienta z Austrálie zpět na Nauru. „Od té doby, co jejich rodiny zůstávají na ostrově, nemají jinou možnost, než se vrátit,“ řekl jeden z pracovníků.

Psychické zdraví

Uprchlíkům a žadatelům o azyl, kteří trpí psychickými problémy, se nedostává dostatečné péče. Jsou zde k dispozici dvě možnosti. Za prvé IHMS, soukromý dodavatel zdravotnických služeb najatý australskou vládou.  IHMS je hlavním poskytovatelem zdravotnických služeb pro uprchlíky a žadatele o azyl. Tato organizace používá pro léčbu psychických traumat silná sedativa a anti-psychotika. A to jak pro dospělé, tak pro děti. Uprchlíci a žadatelé o azyl uvedli, že tyto léky mají zdraví závadné vedlejší účinky a poskytují jen malou úlevu. Vedoucí pracovníci IHMS v Austrálii toto tvrzení důrazně vyvrátili, při jejich rozhovoru pro Human Rights Watch a Amnesty International.

Další agentura, která poskytuje služby lidem s psychickými problémy, je agentura OSSETT, která pomáhá obětem mučení a poskytuje pomoc pouze lidem, kteří prožili předchozí traumata.

Rodiny někdy čekají i měsíce, než jejich děti prohlédne specialista.

Téměř všichni dotázaní uvedli, že trpí psychickými problémy, které se projevují pocitem úzkosti, poruchou spánku, změnami nálad, apatií a zoufalstvím. Podle jejich slov tyto problémy začaly poté, co byli převezeni na Nauru. V mnoha případech jsou důsledky závažné – sebepoškozování ve formě řezných ran do rukou či bouchání hlavou do zdi, nekomunikace se svým okolím po dobu měsíců, problémy s rozpoznáváním blízkých osob, neschopnost opustit lůžko a dům či se osprchovat.

Rodiče řekli, že se jejich děti začaly počůrávat, trpí nočními můrami, vyvádějí scény a v některých případech přestaly komunikovat s okolím, někdy i se svými rodiči.

Uprchlíkům a žadatelům o azyl je určována diagnóza na základě neodborných vyšetření a není brán v úvahu jejich traumatizující pobyt na Nauru a zkušenosti z jejich domovských zemí a obavy z nejisté budoucnosti. Mnoho z dotazovaných uvedlo, že jejich stížnosti na špatný psychický stav nebyly brány IHMS vážně a někdy byli obviněni ze simulantství a napodobování příznaků pacientů, kteří byli převezeni na léčbu do Austrálie. Kromě toho, pacienti, jejichž duševní zdraví problémy byly zřejmě natolik závažné, že došlo k jejich přesunu do Austrálie, byli převezeni zpět na Nauru o několik měsíců později. Ocitli se tak ve stejných podmínkách, které doktor označil za nevyhovující a způsobující jejich špatný zdravotní stav.

Jeden z pracovníků na Nauru uvedl, že si je vědom přibližně 20 případů, z nichž některé vedly k tragédii. Například somálská žena Hodan Yasin byla považována za pacientku se sebevražednými sklony a byla přijata do nemocnice v Austrálii. Po několika měsících byla převezena zpět na ostrov, přestože se duševní stav nezlepšil a stále hrozil pokus o sebevraždu. Byla umístěna na speciální oddělení nacházející se v jednom z táborů, kde měla být pod 24 hodinovým dohledem. Přesto se jí podařilo utéct, koupit benzín a zapálit se. Utrpěla popáleniny na 86% svého těla. Více než tucet dotázaných uvedlo, že se pokusili o sebevraždu pomocí léků, bělidla, čisticích prostředků, oběšením či upálením a další o sebevraždě uvažovali. Některé děti se poranili žiletkami, zapalovači a dalšími předměty.

Dalším případem je Omid Masoulmali, 23letý muž iránského původu, který se v květnu tohoto roku upálil stejně jako Yasin, který ho následoval o týden později. Jeden muž uvedl věcně a bez emocí: „Už mám připravený benzín.“ 15letá dívka, která se už dvakrát pokusila o sebevraždu, pronesla: „Jsem ze svého života unavená.“ 

Žena, jejíž manžel byl na léčení převezen do Austrálie, řekla, že jejich devítiletý syn opakovaně mluvil o sebevraždě poté, co byl oddělen od svého otce. „Před dvěma týdny si vzal zapalovač a řekl, že se chce zapálit a ptal se po svém otci a důvodu proč dále žít. Když se mu podívám do očí, vidím jen smutek.“ 

Podmínky v přijímacím centru

Po celé měsíce a někdy i roky po svém příchodu do Nauru jsou žadatelé o azyl drženi v regionálním přijímacím středisku (RPC), které je jako vězení. Tábor je obehnán plotem a střežen bezpečnostní službou. Žadatelé o azyl žijí v přeplněných stanech, kde je nesnesitelné horko a to i přes instalaci větráků. Vlhkost zde dosahuje 75-90%. V tomto prostředí se daří plísním, které rostou po stěnách a stropech stanů a způsobují kožní vyrážky a jiné rychle se šířící infekce. Přívalové deště zaplavují stany a cesty. Našli tu i nevybuchlou munici z druhé světové vály.Jídlo je distribuováno ve stanovených časech a nikdo si nemůže přinést jídlo do stanu - a to ani pro malé děti. Životní podmínky v RPC se v říjnu 2015 zlepšily, když nauruské autority povolily lidem žijícím v táboře volnější pohyb po ostrově. 

Až do začátku roku 2015 se žadatelé o azyl mohli sprchovat jen dvě minuty denně. Několik dotázaných žen uvedlo, že je ochranka vytáhla po dvou minutách ze sprchy ještě s šampónem ve vlasech. Na záchody byly dlouhé fronty a byly tak špinavé, že je uklízečky odmítly uklízet. Internet mohli používat pouze jednou týdně a neměli možnost opustit tábor.

Většina z přibližně 400 uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří jsou v RPC, mohou opustit tábor během dne. Musí však dodržovat zákazy vycházení a další omezení, na které dohlíží bezpečnostní služba v táboře.

Jeden z žadatelů o azyl uvedl:„Po příjezdu na ostrov jsme byli umístěni do stanů v džungli. Osm rodin s malými dětmi spalo pohromadě v jednom stanu. Nikdy jsme si neodpočinuli. Děti se praly každý den, protože neměly dostatek místa. Neměli jsme volný přístup k vodě a dostávali jsme pouze malé příděly, které však v nesnesitelném horku nestačily. Někdy jsme se nemohli osprchovat po dobu dvou či tří dnů. Děti začaly mít kožní problémy. Takto jsme trpěli celé dva roky.“

Jedna žena vypověděla:„Stany byly hrozné. To horko bylo nesnesitelné, nedalo se tam dýchat. Dětem bylo stále nevolno, protože byly přehřáté. Neměli jsme dostatek pitné vody. Na osprchování jsme měli stanovený čas. V případě, že se děti potřebovaly osprchovat v jinou dobu, nemohly. Po třech letech v těchto podmínkách mají děti psychické problémy. V noci se počurávají a mají noční můry.“

Podle čísel australského výboru pro imigraci a ochranu hranic bylo na konci května v RPC umístěno 466 lidí, včetně 50 dětí. Většina, ne-li všichni jsou nadále ubytováni ve stanech.

Imigrační úřad zkoumal 1,194 žádostí o získání statutu uprchlíka ze strany lidí držených na Nauru. 915 z nich byl status uprchlíka přiznán a zbývajících 279 bylo odmítnuto. Většina azylantů je dnes umístěna v jiných táborech či vybraných domech. Někteří však podle Human Rights Watch stále zůstávají v RPC. Většina z těch, kterým byl zamítnut status uprchlíka, je stále ubytovaných ve stanech a jen hrstka přijala možnost návratu do domovské země. 

Šikana ve škole

Rodiče a děti z rodin uprchlíků uvádějí, že jsou často terčem šikany z řad nauruských studentů. 15letá dívka řekla, že přestala chodit do školy, protože se jí ostatní studenti posmívali a snažili se jí sundat z hlavy šátek.

Jedna z matek uvedla:„Když jdou děti do školy, nauruské děti na ně pokřikují. Nepoužívají jejích jména ale slovo uprchlík. Lidé mají jména. Říkají jim také, ať se vrátí do svých rodných zemí, ptají se, proč jsou tady a dávají jim najevo, že tu nejsou vítáni.“10letá holčička popsala podobnou zkušenost:„Všechny děti ve škole, volají: uprchlík, uprchlík, uprchlík! Neříkají nám jmény. Je to velmi nepříjemné. Když mluvíme s učiteli, neptají se, proč nás nauruské děti bijí, ale ptají se nás, proč se s nimi pereme. Snažíme se jim to vysvětlit, ale neposlouchají nás.“Dva bratři, 13 a 14 let, řekli, že chodili do školy jeden měsíc, ale poté přestali. Už jsou to tři roky, co školu nenavštěvují. Starší bratr řekl: „Místní děti na nás stále útočily, a to i kameny. Když jsme si stěžovali, musely se nám omluvit. Jakmile jsme však opustili ředitelnu, dostali na nás ještě větší zlost.“

Australská organizace Save the Children odhaduje, že 85% dětí z uprchlických rodin na Nauru nechodí do školy, a to i kvůli výskytu šikany a obtěžování.

Zodpovědnost firem za špatné zacházení

Australské aktivity na Nauru jsou závislé na poskytování služeb soukromými firmami, které zde poskytují služby uprchlíkům. Tito poskytovatelé služeb čelí soudním řízením a vysokým pokutám, pokud by informovali o situaci uprchlíků na ostrově. Přesto někteří zaměstnanci přijali toto riziko a promluvili. Společnosti poskytující služby na Nauru jsou si nepřijatelné situace vědomy. Zapojení těchto společností usnadňuje pokračování zneužívání uprchlíků a žadatelů o azyl. Australská a nauruská vláda by měly problémy dodržet memorandum o porozumění a centra pro přijímání uprchlíků bez poskytování služeb těchto firem. Většina z nich pracuje přímo jménem Australského ministerstva pro imigraci a ochranu hranic. 

Amnesty International a Human Rights Watch se snažily získat komentář od dvou hlavních podniků, které mají smlouvu s australskou vládou na poskytování služebna Nauru – Broadspectrum, společnost, která provozuje RPC a s IHMS, hlavním poskytovatelem zdravotnických služeb. Broadspectrum reagovala na výzvu Amensty Nternational a Human Rights Watch se slovy, že jednoznačně odmítá jakékoli nařčení z nerespektování lidských práv. IHMS uvedlo, že jejich hlavním úkolem je poskytování služeb a ne zapojení do australské vládní politiky a důrazně odmítly jakékoli obvinění ze strany Amnesty International a Human Rights Watch.

Dr. Peter Young, psychiatr, který byl až do července 2014 ředitel psychiatrického oddělení IHMS: „Základním etickým kodexem lékařů a zdravotnického personálu, je pracovat v nejlepším zájmu svých pacientů a vystupovat proti postupům poškozující zdraví. Australská vláda vede úmyslnou politiku způsobující utrpení žadatelů o azyl přijíždějících do Austrálie na lodích. Stali se předmětem zneužívání a trpěli nedostatkem zdravotnických služeb, zpoždění při poskytování ošetření, nelidskému chování. Toto zacházení má za cíl donutit jek návratu do domovských zemí. 

Poskytovatelé zdravotní péče, kteří toto akceptují a neinformují o nekalých praktikách, zatajování informací a nedostačující zdravotní péči – způsobují újmu na zdraví. Tito lidé se dostali do střetu zájmů, porušili své etické závazky a neposkytují dostatečnou úroveň zdravotní péče. Nezávislost těchto pracovníků, sdílení zdravotních údajů s pacienty a nezávislý dohled – jsou minimální standardy pro zabezpečení řádné a etické úrovně zdravotní péče.“

Amnesty International a Human Rights Watch věří, že zapojení soukromých firem na Nauru je ve střetu zájmů a přispívá k porušování lidských práv. Tyto firmy profitují z nastalé situace. Na základě vyšetřování Amnesty International a Human Rights Watch, jsou firmy přímo zodpovědné za některé z vážných porušení pravidel poskytování lékařské péče.

Nejistá budoucnost

Všichni dotázaní uvedli, že když byli posláni na Nauru, imigrační úřady jim sdělily, že jsou na ostrov převezeni z důvodu procesu posouzení jejich statusu a poté budou posláni do jiné země. Australské úřady neustále měnily informace o časovém rozmezí jejich pobytu na Nauru a tvářily se, jakoby je nikdy před tím neinformovaly jinak.

I ti, kteří získali status uprchlíka, nejsou schopni plánovat budoucnost a nevědí, co je čeká. Nedostává se jim odpovědí od australských či nauruských úřadů. Nemohou opustit ostrov, i když mají peníze a cestovní doklady. Pracovníci Human Rights Watch a Amnesty International zjistili, že ve vydaných dokladech je uvedena národnost: uprchlík. Žádosti uprchlíků o víza do jiné země bývají většinou odmítnuty.

Jeden z dotázaných uvedl:„Neřekli mi, jak dlouho budu mít status uprchlíka. Když jsem přišel na Nauru, měl jsem zde být maximálně pět let. Řekli, že během této doby budu moci jít do jiné země. Ne Austrálie. Po dvou letech řekli, že strávím 10 let na Nauru nebo  pojedu do Kambodži.“

Další uvedl:„Nebyl by problém, kdyby řekli, že musím na Nauru strávit 10 let. Ale oni řekli, že tady budu pouze pět let a pak půjdu do jiné země. Do jaké, to jsem nevěděl. Po dvou letech mi sdělili, že budu deset let na Nauru, nebo půjdu do Kambodži nebo se vrátím domů.“ 

Slova dalšího z dotázaných:„Status uprchlíka na Nauru není permanentní. Vláda nám nabídla jen dočasné přesídlení. Dali nám cestovní doklady, ty jsou však k ničemu, protože se odsud nemůžeme dostat. Jsme tu ve vězení. Nemůžeme opustit ostrov.“ 

 „Lidé zde nemají skutečný život. Jen přežíváme. Jsme mrtvé duše v živých tělech. Jsme skořápky bez motivace k životu.“

Podobné příběhy

16.8.2016

Austrálie: Týrání a zneužívání uprchlíků na Nauru

Vyšetřování na odlehlém ostrově v Pacifiku odhalilo utajované úmyslné špatné zacházení s uprchlíky a žadateli o azyl.